Článek
Ve filmu Pod parou hrajete učitelku Martinu v provokativním experimentu mít stále 0,5 promile alkoholu v krvi. Proč jste se rozhodla pro účast v remaku slavného dánského snímku Chlast?
Pozvání na casting mě velmi potěšilo, protože jde o úplně jiný typ role, než obvykle dostávám. Pro herce je fajn vymanit se ze škatulek a já měla dlouho nálepku policajtky nebo postavy z romantické komedie. Vždycky jsem si přála hrát širší rejstřík, i proto jsem psala scénář k Hranicím lásky, abych si zahrála psychologičtější postavu.
V momentě, kdy se člověk necítí dobře, má tendenci hledat něco, co mu to zázračně vyřeší
Hrozně sympatické mi je, že se Ruda Biermann po letech úspěšné produkce rozhodl režírovat. Nápad mi přišel odvážný a zajímavý. Skvělé bylo i obsazení – Zuzana Bydžovská je jedna z nejlepších hereček, co tady máme. Vždycky říkám, že kdyby se narodila v Americe, tak je druhou Meryl Streep nebo Helen Mirren. Alžbetu Ferencovou neboli Zeu jsem znala jako skvělou zpěvačku a viděla ji v seriálu Iveta. A Judit Pecháček je prostě úžasná herečka a byla jsem šťastná, že si s ní konečně můžu zahrát. Nebylo moc důvodů říct ne.

Říká se, že na place vznikla téměř rodinná atmosféra. Je to pravda?
Mezi námi ženami vzniklo docela pěkné přátelství. Potkáváme se mimo natáčení, chodíme na kávu nebo brunch. Ruda si dal na obsazení záležet, chápe, že si lidé musí sednout. Udělal něco, co se v Čechách často nedělá, vzal nás na čtyřdenní soustředění do Mikulova. Nechal nás nalíčit a v kostýmech jsme všechny procházely lokace, kde se později točilo. Věci jsme tak naciťovaly daleko dřív než první den natáčení. Každá z nás měla svůj pokoj, ale měly jsme i společnou terasu, kde jsme zkoušely texty. Zea nám dělala bylinkové čaje a povídaly jsme si o životě. Všechno to se ve filmu obtisklo.
Mikulov zní jako ideální místo pro kreativní proces. Jak na vás zapůsobil?
Mikulov je nádherný! Pochopila jsem, proč tam lidé jezdí na dovolenou. Kousek od hotelu byl lom, když bylo volno, chodila jsem se koupat. To, že se točilo mimo Prahu, že jsme jako herečky neměly další závazky a zůstávaly spolu, bylo úžasné.
Nerušila vás obava ze srovnávání se slavným dánským originálem?
Na to člověk musí okamžitě přestat myslet. Výhoda je, že náš film má ženské postavy, takže srovnávat lze hůř. Ženská přátelství jsou jiná, ženy k problémům přistupují jinak. Každý herec má svou energii a stejný text, když se dělá znovu, vždycky vyzní jinak. V momentě, kdy se snažíte přibližovat k nějakému vzoru, nikdy nebudete tak dobrý jako on. Od první chvíle bylo jasné, že točíme sice remake, ale zároveň jiný film.
Hlavní téma filmu, experiment s půl promile alkoholu v krvi, je kontroverzní. Věříte na takové zázračné metody?
Pro mě je to film o hledání životních zkratek. V momentě, kdy se člověk necítí dobře, nefunguje mu vztah nebo jiné věci, má tendenci hledat něco, co mu to zázračně vyřeší, ať je to alkohol, drogy, rychlé sebepoznávací kurzy. Myslím si, že jsou to zkratky, které můžou na chviličku fungovat, ale v konečném důsledku za ně dlouhodobě zaplatíte. Bez nich je to sice složitější, ale i zajímavější, protože se musíte problémům podívat do očí. Takže filozofii půl promile bych nedoporučovala.

V remaku dánského hitu Chlast nazvaném Pod parou, který přináší ženský pohled na kontroverzní experiment s alkoholem.
Platí to i ve vinařském kraji, kde víno patří k místní kultuře?
Myslím si, že ano. Samozřejmě, když si dáte sklenku, protože máte dobrou náladu, je to fajn. Ale ve chvíli, kdy to bez alkoholu nezvládnete, kdy je zásadní k tomu, abyste se měli lépe, je cena za to vysoká.
Jeden z vašich připravovaných projektů, na kterém se autorsky podílíte, se týká sexuálního obtěžování. Proč jste si vybrala právě toto třaskavé téma?
Nemyslím, že u nás MeToo proběhlo v takové míře jako třeba v Americe nebo jinde ve světě. Často se sice mluví o tom, jak už dnes nemůžete ani ženě pochválit outfit nebo otevřít dveře, případně udělat nějaký fór bez toho, abyste okamžitě neztratili práci nebo nedej bože nešli do vězení, ale to se tady opravdu neděje.
Měli jsme tady jeden velký mediální případ Dominika Feriho a to je celé. Spousta podobných výroků je založená na strachu a neinformovanosti a přebírání kusých informací ze zahraničí. Velmi časté jsou argumenty typu: ta žena si vzpomněla po dvaceti letech, jak to? Ukazuje to, že to téma tady není ještě pořádně komunikované a spousta lidí v tomhle směru nemá smysluplné informace a fakta.
Jak reagujete na argumenty typu: zdravá ženská umí takové projevy usměrnit?
To je podle mě další vlastnost victim shamingu neboli obviňování oběti. Je to ze stejného ranku jako: neměla mít rtěnku, neměla mít krátkou sukni, neměla mít výstřih, neměla si dát dvojku, neměla se s tím klukem bavit. Říkám si, kolik času se stráví úvahami, co měla a neměla udělat oběť. Bylo by dobré, kdybychom přesunuli pozornost k tomu, co měl a neměl dělat agresor.
Máte pocit, že ačkoli psychologové vysvětlují, jak trauma funguje, společnost tomu stále nerozumí?
Přesně. Najdou se články, kde psychologové a psychiatři vysvětlují, co se zneužitým holkám děje, proč nereagují hned, jak funguje manipulace z pozice síly. Ale přesto překvapivě pořád řada lidí reaguje tak, že pokud ta žena nešla okamžitě na policii, znamená to, že si to celé vymyslela a ještě chce chudáka obrat o peníze. Jak funguje trauma, se obecně moc neví a díky tomu vnímáme, že to téma je opravdu emočně nabité. Lidé nemají informace, proto pracují s povrchem. Nechápou, co se v psychice oběti děje.
Jak vnímáte v této problematice roli starší generace mužů?
Starší generace vyrůstala v době, kdy se o ničem podobném nemluvilo. Myslím si, že mnozí ani nevěděli, že překračují hranice. Byli zvyklí na různé vtipy, které jim procházely, na chování, které zůstalo bez povšimnutí. Často si podle mě ani lidé neuvědomovali, že se ženy třeba neozývaly, protože neměly moc na výběr, protože v té době se bagatelizovalo ještě daleko víc než teď. Takže mám pocit, že často nechápou, co se děje, a berou to jako obrovský osobní útok. Reagují často agresivně. Je vidět, že téma vzbouzí emoce, a proto nám přišlo zajímavé o něm udělat film a bavit se o tom, co znamená v českém kontextu. Jsme připraveni na to, že rozdmýcháme debatu.
Máte s obtěžováním zkušenost?
Určitě jsem se s ním setkávala spoustu let, ať už to ti muži dělali vědomě, nebo nevědomě. Narážky a fórky byly na denním pořádku. Myslím si, že jsem na to nereagovala moc dobře, protože jsem popravdě nevěděla jak. Smála jsem se, navenek dávala najevo, že to není problém, ale necítila jsem se komfortně. Nevěděla jsem, že mám možnost a sílu se proti tomu vymezit. S tím jsem začala až poslední roky. Ono to není tak lehké, jak si lidé myslí. A když se o tom ve společnosti nemluví, je to ještě horší.

S Jakubem Prachařem se v roce 2021 sešla v komedii Matky.
Navíc ženy jsou často vychované v tom, že si za všechno můžou samy a že musí všechno zvládnout. Teď nemluvím o žádném hlubokém traumatu, ale i u běžných narážek mi došlo až za nějakou dobu, že jsem měla reagovat jinak.
Změna je nekomfortní. I když jste zvyklí na něco, co je trochu toxické, nechcete z toho ven.
Tvrdíte, že v českém filmu chybí silné ženské postavy. Vidíte změnu k lepšímu?
Myslím si, že je před námi ještě dlouhá cesta, ale pozoruji rozhodně změny k lepšímu. Byla bych ráda, aby ty ženské postavy začaly být ještě rozmanitější a nebyly jen silné policajtky, ale zajímavější, propracovanější, psychologické postavy žen různého věku, které se potýkají se svými tématy. Takových filmů moc nemáme. V novém filmu Karavan je silná ženská postava, která prochází psychologickým problémem.
V našem filmu Pod parou jsou čtyři ženy a všechny řeší nějakou závažnou životní situaci. Ženské postavy se ale často zužují na akční nebo na zhrzené manželky, které doma uklízejí, starají se o děti a jsou naštvané na manžela, který je většinou hlavní postavou. Toto schéma už by se mohlo obměnit.
Jsou muži připraveni na silné ženy?
Silní muži vedle sebe snesou silnou ženu. Nebo takhle – silní muži vedle sebe mají rádi silnou ženu. Vnímám ale také to, že po letech, kdy ženy neměly tolik prostoru a možnost se projevit, tak ta změna někdy přichází až agresivně. Mám ale pocit, že to je normální stav předtím, než se najde balanc, který bude vyhovovat oběma stranám. Ale vidím, že spousta žen má vztek a že se někdy muži mohou cítit překvapeni nebo upozaděni. Podle mě opravdu sebevědomí, silní muži chtějí, aby se ženy měly dobře, aby dělaly, co je baví. Takoví, kteří se silných žen bojí, určitě jsou, ale nemyslím si, že jich je většina.
Jaké mají muži v této situaci možnosti?
Mají dvě možnosti – buď se snažit o to, aby se vše dostalo tam, kde to bylo dřív, to znamená ženy znovu utlačit a vzít jim práva, což se někde na světě samozřejmě děje, nebo pochopit, že dynamika už bude jiná, ideálně taková, že bude vyhovovat oběma.
Stále platí klišé, že starší muži si hledají mladší ženy?
Podle mě tyhle pravdy neplatí. Jsou muži, kteří chtějí mít výrazně mladší partnerky, a pak je skvělé, že si je najdou. Ale není to jediná existující pravda. To jsou přesně takové mýty, jako že musíte muži vařit, jinak si najde jinou, že muži chtějí sex a ženy pořád bolí hlava. Nebo že pokud je vám víc než třicet, už si nikoho neseženete, a pokud máte děti, už vás nikdo nebude chtít, výchova dětí není pro muže a ženy nemůžou být ve vedení společnosti. Prostě všechna tahle tvrzení, která se ukazují jako naprosté nesmysly.
Myslím si, že pro spoustu lidí, možná i pro některé ženy, které podle toho žily, je to velké překvapení, protože to ukazuje, že mohly leccos dělat jinak. Změna je vždycky nekomfortní. I když jste zvyklí na něco, co je trochu toxické, nechcete z toho ven, protože to znáte. Když se však věci mění, nevíte úplně, co s tím a kam to půjde, a to je ohrožující. Cesta z toho je o tom mluvit a snažit se pochopit obě strany.
V Karlových Varech jste zazářila v nádherných šatech a máte i svou vlastní kolekci šperků. Je pro vás důležitá tato tradiční stránka ženství?
Obrovsky! Mám ráda své ženství. Zaslechla jsem i názor, že se ženy nemají líčit, protože to přece dělají kvůli mužům. Tak já to v první řadě dělám kvůli sobě. Ráda se oblékám žensky, ráda hezky vypadám, ráda se o sebe starám. Mám ráda líčení i hezké šperky. Zároveň pak přijedu do Prahy, mám tenisky a džíny, běžím na tramvaj a jedu skákat na trampolíny. Tahle variabilita mi vyhovuje.

V zahraničí jsem vnímala dlouhou dobu, že existovala jiná verze mě samé. Jiná Hana.
Zmínila jste, že cvičíte na trampolíně. Jaký máte vztah ke sportu a pohybu?
Praktikuji každé ráno jógovou sestavu pět Tibeťanů. Když cestuji a nejsou k dispozici trampolíny, hledám pilates nebo jdu do posilovny. Pohyb je pro mě zásadní, čistí mi hlavu. Pro profesi, která je emočně i fyzicky náročná, je to způsob, jak si udržet rovnováhu.

Dvaačtyřicetiletá herečka žije nomádským životem mezi Prahou a francouzským Biarricem, kde má partnera Nicolase Escaviho.
Žijete trochu nomádským životem mezi Prahou a Francií, kde máte přítele. Jak to funguje v praxi?
Když něco takového přijmete, stane se to vaší realitou. Našla jsem si v tom rovnováhu, která mi vyhovuje. Každá varianta má svá pozitiva. Stabilita přináší klid, rituály, možnost pravidelně se věnovat svým aktivitám. Cestování zase otevírá hlavu, přináší inspiraci ze všech stran a nutí vás poznávat sebe samu, protože se musíte o sebe postarat. Získávám tak i pracovní příležitosti, které bych jinak neměla.
Vrátila jsem se nedávno z Itálie, kde jsem točila v italštině, což by se nestalo, kdybych si nevěnovala čas na učení jazyka. Můj partner žije na jihozápadním pobřeží Francie v Biarritzu, takže momentálně není jiné řešení než za sebou jezdit. Máte možnost se buď rozejít, nebo v tom najít pozitiva. Rozhodla jsem se pro druhou variantu a musím říct, že mi to vyhovuje.
Mění se vaše osobnost podle toho, kde zrovna jste?
Naučila jsem se přechody zvládat. Když jste na jednom místě a zakořeníte se, pak na druhém místě jste chvilku rozhození: jiní lidé, kamarádi, jazyk. Najednou cítíte, že nikam nepatříte. Když to víte a dáte si čas, dá se to zvládnout. Začala jsem potkávat spoustu lidí s podobným způsobem života, i přes kontinenty. Ale je fakt, že v zahraničí jsem vnímala dlouhou dobu, že existovala jiná verze mě samé. Jiná Hana. Odvážnější, dospělejší, stabilnější.
Vždycky když jsem se vrátila domů, měla jsem pocit, jako bych zajela do starých kolejí. Prý je to docela normální psychologický jev a dlouho trvá, než dokážete doma změnit dynamiku vztahů, které jste si vytvořila, než jste cestováním dospěla. Poslední dobou mám pocit, že se to konečně děje.
Těšíte se na francouzské prázdniny?
Těším se hlavně na svého kluka a na to, že si ráno vezmu kolo a pojedu k moři. Vezmu si taky surf a doufám, že budou malé vlny, abych to na nich zvládla, protože budeme u oceánu. Takže to bude super.