Článek
Do Zlína jste si přijela pro Zlatý střevíček, který se uděluje za celoživotní přínos kinematografii pro děti a mládež. Jak se uprostřed festivalového dění cítíte?
Báječně! Nejsem tu poprvé, znám to tu dobře. Táta byl Moravák, takže ve mně koluje půl moravské krve. Vidíte, a o tom bychom klidně mohly mluvit…
Výborný nápad, můžeme začít.
Můj tatínek, který odešel před dvěma a půl rokem, byl rodilý Ostravák. Celá rodina Stašových je z Ostravy, Havířova, z Moravskoslezského kraje. A kdo by Moraváky neměl rád? Vínečko, slivovička, zpěv, cimbálová muzika, pohostinnost, upřímnost, a k tomu přičtěte přenádhernou přírodu. Bože můj, já to tady miluju! (Od sousedního stolku kavárny hotelu Zlín kdosi přináší talíř s domácími koláči a nabízí nám, Simona Stašová s díky přijímá a do jednoho se hned s chutí zakousne.) No vidíte, to se vám v Praze taky hned tak nestane!
Úspěch, který mám, je do velké míry díky Jiřince. Ať chci, nebo ne. Ona je žijící legenda.
To je pravda, lidé jsou tu moc milí… Nevzala jste s sebou maminku, aby si zdejší atmosféru taky užila?
Původně tu měla být, ale přece jen – tři hodiny cesty a změna počasí v jejím věku…? Bylo jí teď čtyřiadevadesát. Ne že by jí bylo špatně, ale už ji před takovou zátěží chráníme. Místo ní přijede můj mladší syn Vojta se svou ženou Helenkou, takže tu kus rodiny budu mít.
Moji kluci jsou bezvadný, Vojtovi bude třicet a Markovi třicet devět. Jsou od sebe o devět let, takže Marek byl takovej brácho-táta, pomáhal mi Vojtu vychovat a ten je díky tomu tak moc fajn.
Máma chtěla přijet do poslední chvíle, ale pak mi řekla: „Simonko, je to dlouhá cesta, a navíc já bych strhla pozornost na sebe a ty by sis to tak neužila.“ Ale mně by to naopak připadalo hezký a byla bych ráda, kdyby tu byla. Vždyť ona tady taky dostala Zlatý střevíček, přesně před dvaceti lety. A teď ho dostanu já… A víte, co mi k tomu řekla? „Ty si to zasloužíš.“ To ona málokdy řekne! O to víc si toho vážím.
Vaši maminku jsem ještě před pár lety viděla tančit rokenrol v inscenaci Gin Game, roztleskala celý sál.
To je pravda, ona ráda tančí dodneška! Když jsme byly před rokem na filmovém festivalu ve Varech, šly jsme po kolonádě, kde zrovna hrála hudba a tančil tam herec Goran Maiello. Okamžitě to s ní začalo šít a přidala se k němu, řádila jako ve dvaceti. Natočila jsem to na mobil a dala na svůj Instagram, mělo to spoustu zhlédnutí. Je to nádhera, když se to stáří povede jako u mámy – mozek funguje, má chuť do života… Pak je ten věk vlastně krásný.
Cena za něžnost má humor i hloubku. Dceru ztvárňuje Kamila Trnková.
Vztah matky a dcery se s věkem proměňuje. Jaký je právě teď ten váš?
Říkám to často – pupeční šňůru jsme nikdy nepřestřihly. Tolik jsme toho spolu zažily, včetně nepříjemných věcí, a právě proto je pro mě tolik důležitá. To víte, že jsme se pořád nesmály, samozřejmě jsem vůči ní prožila i revoltu, v lecčem jsem s ní nesouhlasila a nesouhlasím, ale může se na mě spolehnout. A ona to ví.
Když rodiče zestárnou, děti o ně pečují a jejich role se možná prohodí. Zažíváte to také?
Ještě jsme si role neprohodily. Máma je pořád generál – a nedej bože, když vidím, že se jí tím generálem nechce být, to mám pak hned strach. Takže jí to žezlo i to jablko pořád vracím do ruky, aby seděla na trůně a všechno řídila.
Spíš si uvědomuju jednu věc, která se týká profese. Jak už máma nehraje divadlo a dělá jen besedy, lidi ji hledají ve mně. Dřív mě to rozčilovalo, když někdo řekl – ty jsi celá Bohdalka. Chtěla jsem mít svoji vlastní cestu. Ale dneska, když mi někdo poví, že ve mně mámu na jevišti vidí, protože dělám třeba stejné gesto, tak mě to těší.
Úspěch, který mám, je do velké míry díky Jiřince. Ať chci, nebo ne. Ona je dneska žijící legenda. A já si čím dál víc uvědomuju, jak výjimečné je mít v sedmdesáti ještě mámu. Cítím se jako vyvolená a jsem za to nesmírně vděčná.
Herecké povolání je jiné, pracujete se svým vnitřkem. A pokaždé to je, jako by to bylo poprvé.
Zmínila jste, že jste si hledala vlastní hereckou cestu, odlišnou od té maminčiny. Byl nějaký moment, kdy jste si řekla: Teď jsem to já, teď už si jako herečka věřím?
S herectvím to není tak, jako když se naučíte šít boty, když jsme v tom Zlíně, a pak už víte, že ty boty padnou a můžete je dělat pořád stejně. Herecké povolání je jiné, pracujete se svojí psychikou, se svým vnitřkem. A pokaždé to je, jako by to bylo poprvé. Vždycky jdete znovu s kůží na trh.
Ale je potřeba si uvědomit, že neoperuju a nikdo na mě neumře. Když se mi v divadle něco nepovede, tak možná někoho znudím, ale nic víc. Takže to chce nebejt urputná, dopřát tomu vzduch. Nesnažit se až moc.
Před každou premiérou dávám do příprav strašně moc práce. A to vědomí, že jsem si to poctivě odmakala, mi pak přináší klid. Těsně před vstupem na jeviště si připomenu, že mám zdravé syny, že tu pořád mám mámu. A protože jsem věřící, tak nahoře poprosím: „Dávej na ně pozor. Na mě teď pozor dávat nemusíš, tohle je už jen moje věc a já to zvládnu.“ A když pak na to jeviště vejdu, mám na svém vnitřním tachometru nulu – a teprve tam to vždycky celé znovu začíná.
Pojďme ještě k vašemu tatínkovi. Jaký jste spolu měli vztah?
Krásný a silný. Narodila jsem se v roce 1955, a to byla dost pohnutá doba. Rodiče se rozvedli, když mi byly tři roky, a táta se vrátil do Ostravy. S Jiřinkou před mým narozením chodil osm let, poznali se už v roce 1947. A měli spolu hezký vztah, i potom, když se rozešli.
Inscenace Shirley Valentine se stala legendární, hraje ji už sedmnáct let.
Jsem šťastná, že jsem se táty stihla na všechno vyptat, ještě než odešel. To bych poradila každému: nezapomeňte se rodičů zeptat, dokud to jde. Posledních pět let jsem ho měla u sebe v Praze, byli jsme spolu až do konce a já byla šťastná, že jsem s ním mohla ještě tolik věcí probrat.
Mluvili jste i o tom, jak to měl s maminkou?
Ano. Když o ní vyprávěl, vždycky se u toho tak roztomile uculoval. Jak už jsem říkala, táta byl Ostravák. Máma dělala zkoušky v Praze na DAMU, a protože se tam dvakrát nedostala a s tátou tehdy chodili na dálku, tak když se jí zkoušky nepovedly, odjela za ním. Tenkrát tam chyběli učitelé, a tak máma v Ostravě složila učitelské zkoušky na první stupeň, aby mohla učit a být blízko něj. Dva roky zůstala v Ostravě, pak nastoupila na DAMU.
Jsem šťastná, že jsem se táty stihla na všechno vyptat, ještě než odešel. To bych poradila každému.
Táta pak studoval taky v Praze, na Karlově univerzitě. Byla to velká láska. Sice se na čas rozešli, ale zase se dali dohromady. A když byla máma ve třetím ročníku na DAMU, byla svatba a narodila jsem se já.
Váš tatínek vystudoval zajímavý, světu umění zcela vzdálený obor…
Byl geofyzik, seizmik a jako koníčka měl astrofyziku. Spolužáci mámy, třeba pan Růžička, který si vzal Helenku Růžičkovou, nebo Karel Augusta, říkali: „To vaše dítě bude luštit rovnice na jevišti!“
Oba rodiče byli velmi inteligentní a to, že pocházeli z různých světů, jim dávalo prostor se navzájem obdivovat. S mámou byla vždycky sranda, to měl táta rád. On zase hrál do vysokého věku na kytaru, byl skvělý lyžař, sportovec. Mámu na lyže nikdy nedostal, ale mě jo. A já to pak předala svým synům.
Táta byl o tři roky starší než máma. Když před dvěma a půl rokem zemřel, bylo mu devadesát tři a půl. Máma ho přežila – už o půl roku. Takže mám ten tuhý kořen v sobě geneticky daný.
Ale táta mi chybí, strašně. Byl to bezvadnej chlap.
Jak se k vám choval, když jste byla malá?
Byla to trochu spartánská výchova, jako bych byla kluk. Jezdili jsme lyžovat na Malou Fatru, do Tater, Jeseníků, Beskyd. Lanovky víceméně nebyly, takže jsme stoupali stromečkem nebo po vrstevnici. Tenkrát se používalo kandahárové vázání, co při nešikovném pohybu snadno vypadlo. Pamatuju si, jak táta sjel dolů, a já za ním volám: „Tati, mně se rozepla lyže!“ A on jen zavolal nahoru: „Tak si ji budeš muset zapnout!“ Čekal, dokud se mi to nepovedlo.
Vlastně je se mnou pořád. Často si říkám – tati, kdybys tohle viděl… Nebo – tohle bych s tebou potřebovala probrat. Když už jsem byla dospělá, snažila jsem se vybírat zájezdová představení tak, abych mohla být každý měsíc v Ostravě nebo někde poblíž. Ostatní spali v hotelu a já byla u táty a povídali jsme si.
S mámou byla vždycky sranda, to měl táta rád. On zase hrál na kytaru, byl skvělý lyžař, sportovec.
Co důležitého jste si řekli?
My si nikdy neříkali takové to „mám tě rád“. Ale jednou jsem se ho zeptala: „Tati, jsi rád, že mě máš?“ A on mi tím svým ostravským přízvukem odpověděl: „Tož, co je toto za otázku? Ty jsi nejdůležitější člověk v mém životě!“ Tohle bylo největší vyznání.
Cítíte v sobě oba rodiče?
Ano, jsem namíchaná z obou. Fyzicky jsem po rodině Stašových. Tátův bratr byl vodohospodář, ale kromě toho i maloval. Když se podívám na portrét babičky Stašové, kterou namaloval, vím, jak budu za deset let vypadat.
Všechny narozeniny jsme slavili spolu, s mámou i tátou. Byli jsme pak už tři důchodci. A když měl táta devadesátiny, řekl mi: „Simono, gratuluju ti, že můžeš v třiašedesáti letech popřát svému tátovi k devadesátinám.“
S Miroslavem Etzlerem v komedii Třináct u stolu, kterou uvádí Divadlo Lucie Bílé.
Táta byl moudrý. Když jsem měla problém, vyslechl mě, věnovali jsme tomu patnáct dvacet minut, došli jsme k závěru, a pak řekl: „A teď obrátíme list a už o tom nebudeme mluvit.“ Žádné zbytečné rozpitvávání.
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, jaké jsem měla štěstí. Rodiče byli originály, každý úplně jiný, ale oba nepřehlédnutelné osobnosti.
Vedle takových může být obtížné vyrůst do své vlastní podoby…
Musíte si najít svoji cestu, jinak by vás pohltili. Hledání té cesty trvá celý život. Není to tak, že ji najdete jednou provždy. Každá situace vás vrhne na novou cestičku. Zase a znovu musíte něco pochopit, s něčím se smířit, najít toleranci vůči druhým lidem. Tolerance, to je možná vůbec to nejdůležitější.
Myslíte, že dnes tolerance chybí?
Chybí, strašně chybí. Je důležité nemyslet si, že jsem ten nejchytřejší. Umět si druhého vyslechnout, i když s ním nesouhlasím. Možná má v něčem pravdu. Možná díky tomu přehodnotím svůj vlastní názor. A to dnes často nevidíme – ani v rodinách, ani ve společnosti. Chybí tolerance a laskavost. Schopnost užívat si života se smíchem.
Jde to i v těžkých chvílích?
V inscenaci Cena za něžnost, kterou teď hraju v Divadle Lucie Bílé, je na konci nádherná věta: „Humor je nejdůstojnější způsob smutku.“ Když prožíváte smutek, ale kolem vás jsou lidi, kteří ho třeba zrovna nemají, nemůžete ho na ně vrhnout, a tak se pokusíte vzít si na pomoc humor.
Možná právě proto lidé vyhledávají moji mámu. Neobtěžuje je bolestmi, ale rozdává smích i ve chvílích, kdy ho sama uvnitř sebe necítí. To je filozofie života – prozářit ostatní, i když sama nemáte dost sil. Oni se díky vám zasmějí a vrátí vám to. Funguje to v životě i na jevišti.
To je možná také odpověď na otázku, kterou jsem si připravila: Jak dokážete zvládat tolik zájezdových představení, v nichž hrajete hlavní role, aniž by vás to vyčerpalo?
Ano, mám jich teď na repertoáru devět. Díky inscenaci Shirley Valentine, kterou hraju už sedmnáct let, jsem se naučila důležitou věc – komunikovat s lidmi v hledišti, vyměňovat si s nimi energii. S diváky si rozumíme, jsem jako průtokový ohřívač emocí.
Proto jsem se rozhodla utlumit natáčení a dát všechno divadlu. Nemůžu přijet z Ostravy ve dvě ráno a v půl šesté být na place na natáčení. Musela bych mít k sobě ještě jednu Simonu – tu, která točí.
Je divadlo náročnější než natáčení?
Mnohem náročnější. Ale zároveň je to vrchol mojí kariéry. Hraju teď to, co si sama vyberu. Vyberu si režiséra, spolupracovníky, všechno. Ale pak nesu i zodpovědnost. Musí být plno a lidem se to musí líbit natolik, aby přišli znovu. Než pustíme hru do světa, je za tím rok, rok a půl práce. Se scénářem si hrajeme, měníme slova, dáváme do toho kus sebe.
S rodiči a syny Vojtou a Markem. „Uvědomuju si, jaké mám štěstí,“ říká o rodině.
Nelitujete někdy, že jste se světa filmu vzdala?
Nelituju. Svého času jsem toho natočila opravdu hodně. A právě Zlatý střevíček je pro mě krásným završením filmové tvorby. Moc děkuju všem režisérům, kteří mě do filmů obsadili.
Zlatý střevíček se uděluje za celoživotní přínos v oblasti kinematografie pro děti a mládež. Čím vším je dětské publikum specifické?
Děti jsou nejupřímnější publikum. Když je nebavíte, začnou si povídat a blbnout. Zaujmout děti je obrovské umění. Hráli jsme třeba Čerta a Káču ve Viole s Ťuldou Brouskem a Honzou Čenským – já byla Káča. Když se děti smály, věděli jsme, že to funguje. A u filmu je to stejné.
Dětské publikum je jako lakmusový papírek. Dospělý má takt a leckdy vám neřekne pravdu. Děti vám ji řeknou rovnou a bez obalu. I proto si cením zlínského festivalu, který se na dětské publikum zaměřuje a je mimochodem ještě starší než karlovarský. Je to jeden z nejstarších mezinárodních filmových festivalů vůbec.
Není všechno zalité sluncem, ale máma mě naučila, že to, co nemůžu změnit, nemá smysl řešit.
Myslíte, že se herectví časem spíš opotřebovává, nebo do něj člověk může dávat čím dál víc?
To druhé. Dneska už si vybírám jen ty inscenace, které mě opravdu baví – a do nich pak dávám všechno. I když je to tragédie, chci, aby se lidi pobavili. A naopak, aby si i z komedie odnesli poučení.
Třeba takový Skleněný zvěřinec od Tennesseeho Williamse je těžké drama, ale my ho s režisérem Strniskem udělali tak, aby se diváci mohli mé postavě panovačné matky zasmát a možná si říct: „Jé, tohle dělám taky.“ A když si pak po představení sednou s vínem nebo kávou a vzadu v hlavě jim něco z toho zůstane a řeknou si, že v sobě něco změní, tak to má obrovský smysl. A to mě na divadle hrozně baví.
Nebo Shirley Valentine – to je moje tříhodinové monodrama. Chodí na něj hlavně ženy, často i opakovaně, berou to jako psychoterapii. Nemůžu ani říct, kterou z těch rolí, které hraju, mám nejradši. Každá je jiná a z každé se můžete něco naučit.
Co nejdůležitějšího jste se naučila od maminky?
Není všechno v mém životě zalité sluncem, ale máma mě naučila, že to, co nemůžu změnit, nemá smysl řešit. Taky mě naučila zasmát se – hlavně sama sobě. Nejen pořád ukazovat na druhé, jak jsou hrozní a já skvělá, ale umět se podívat i do takového toho panoptikálního zrcadla, kde máte najednou hlavu až ke stropu a pusu přes půl tváře. A pak se tomu pořádně zachechtat.
