Jana Bernášková a Justýna Drábková: O rodině, rozchodech a vystoupení ze stínu

JB: Víte, kniha není ani tak o nevěře, ta není podstatná. Základní téma je, co s námi dělá lež ve vztahu, a zároveň situace, když potkáte lásku, která vás hluboce zasáhne. Zamilování si nevybíráme. Mým hrdinům se to stane, i když mají své rodiny. Hrozně mě bavilo psát nejen, jak se do sebe zamilují, ale i jak se staví k milenectví. Ženy v něm rychleji chtějí víc, takže jim po čase vidět se tři hodiny týdně nestačí. Muž ke stejným věcem dozrává někdy pomaleji, často v odloučení, po rozpadu vztahu.

JB: Přesně tak. Hrozně mě bavilo pozorovat své postavy. Když jsem psala z pohledu muže, užila jsem si to. Měla jsem z toho trochu obavy, ale myslím si, že se to povedlo, protože ohlasy jsou hezké. Muži se jeví jako odtažitější, ale to tak jen vypadá. Vevnitř mají úplně stejnou křehkost jako my ženy. Můžeme křehkost dávat víc najevo a společnost to přijímá, někdy i vyžaduje. Jindy je to označeno až za hysterii nebo labilitu. Ale po mužích se chce, aby byli pevní, aby byli vůdcové, silní, zodpovědní, skoro vševědoucí. Úplně se zapomíná, že muži uvnitř jsou úplně stejně křehcí a mají duši. Jen to nedávají tak najevo.

JB: To je otázka! V knize pozorujeme dvě rodiny a hledáme, kde to v nich praská. Hlavní hrdinové se velmi snaží své rodiny zachovat. Jsou zodpovědní, ale vlastně se to celé i tak začne sypat. A to pokládá čtenáři otázku, zda to, že se uchová rodina, je správné. Hodně jsem na toto téma zpovídala lidi kolem sebe. Ptala jsem se, co vlastně je nevěra. Jde o ni i ve chvíli, kdy vedle partnera sedíte na gauči, nikoho nemáte, ale vnitřně s ním nejste? Nemusíte mít milenecký vztah, ale když ho nemilujete nebo s ním nejste ve spojení, tak mu berete ten čas na to, aby mohl kvalitně žít s někým jiným, kdo ho miluje.

JB: Žádný rozchod není jednoduchý. My jsme s manželem byli natolik rozumní, že jsme se na všem domluvili. Byla to známka toho, že náš vztah byl opravdu jenom naplněný. Samozřejmě je to šok, být po patnácti letech najednou sama, sama si vše zařizovat, být sama na děti. Ale pořád jsme v sounáležitosti, pořád si pomáháme. Když se v mém novém bytě něco pokazilo, volala jsem jemu. A on to přišel opravit.

Posledních osm měsíců se cítím už docela dobře. A i můj bývalý muž kvete. Přestože jsme byli pár, který byl pro mnohé znakem stability. Měla jsem pocit, že jsme máma a táta showbyznysu. Tolik lidí nám psalo, že si nedokážou představit náš rozchod, že jsme byli jejich jistota.

JB: Rozhodla jsem se, že své bývalé partnery umlátím láskou. Láska dokáže uzdravit všechno. Když se vztekají, vím, že to je jen taková fáze, stejně jako když mě chtějí mít od sebe dál. Chápala a respektovala jsem to. Řekla jsem třeba: „Hele, já to chápu, že teď nechceš tolik komunikovat, ale jsou věci, na kterých se domluvit musíme.“ Mám je pořád ráda a přeji jim štěstí. Myslím, že jsme natolik dospělí, že můžeme pokračovat v našich vztazích, zvlášť když se nestalo nic zásadního, žádná křivda.

JB: Ano, s kamarádkami. Jedna se na mě utrhla a já jí řekla, že jestli je to takhle, nemusíme se vídat. Něco se ve mně zlomilo a dodnes jsme si už nikdy nezavolaly.

JD: Pokud se dva lidé chtějí rozejít, nemohu to sobecky brát tak, že mi tím ublížili. Snažím si najít to, proč to udělali, a hlavně si přeju, ať jsou šťastní. Ať už je to rozchod kamarádky, můj rozchod, nebo rozchod rodičů, ti lidé k tomu mají nějaký důvod. Když lidi mamce píšou, že si to nedokážou představit, že oni s Rudou se přece nemohou rozejít, přijde mi to sobecké. Nejsem na ničí straně, ale chci pro oba, aby si našli partnera, se kterým jim to vydrží a budou se cítit naplnění.

JD: Možná ano, však už taky uběhl nějaký čas. Samozřejmě byly i dohady a chvíle, kdy jsme byli všichni smutní. Ale teď už na to koukám z nadhledu. Všichni jsme se uvolnili a mnoho věcí se vyřešilo.

JB: Předtím to bylo nepředstavitelné, třeba stěhování. Teď už vidíme, že pokud někdo neumírá, nekončí svět. Zůstali jsme v přátelsko-rodinném vztahu, jen se pár věcí změnilo.

JB: Obrovsky, protože to bylo způsobené stresem. Měla jsem revmatickou ataku. Bylo to po dotočení filmu Jak přežít svého muže a zároveň mi vycházela knížka Koloušek. I když jsem prožívala chvíle naplnění, bylo toho na mě moc.

Rozjely se mi zdravotní problémy, které jsem ale nebyla schopná rozpoznat. Chodila jsem ke špatným lékařům, tedy spíše na špatná oddělení. Úplně jsem zapomněla na to, že mám svoji revmatoložku, ke které chodím jen jednou za rok, protože jsem zaléčená. Až když jsem skončila na urgentním příjmu, tak mi to došlo.

Byla to velká zkušenost, protože jsem si uvědomila, že nejsem nesmrtelná, že je mi 44. Že už nemůžu dělat úplně všechno, že si musím mnoho věcí rozložit. Dřív jsem to brala na lehkou váhu, že se vše nějak zvládne. Tak ne, nezvládne. Tělo neokecáte. Hlavou dokážete strašně moc věcí zvládnout, srovnat, vyřešit, ale tělo vám to spočítá. Paradoxně mi to dalo do života větší řád. Možná to pomohlo i rozvodu. Uvědomila jsem si, že jsme s mužem oba v takovém zvláštním stresu a nepohodlí, které trvá a je plíživé.

JD: Na každé akci minimálně desetkrát! (směje se) Ale ti, co nás opravdu znají, po čase změní názor. Čím víc nás mají nakoukané, tím víc vidí, že podoba není tak velká, jak se může zdát. Máme podobné rty, podobně mluvíme, máme podobná gesta a samozřejmě máme stejné oči a vlasy, což je hrozně znát. Ale jsem hodně i po tátovi. Třeba nos mám po něm, ale to lidi na první pohled nevidí.

JB: Čím víc stárne, tím víc je po něm.

JD: Jako malou mě to hrozně štvalo, že vypadám ne jako já, ale jako někdo jiný. Teď to beru pozitivně. Vím, jak je mamka krásná, takže je to vlastně fajn. Ale každá máme jinou energii a spoustu věcí vidíme úplně jinak.

JD: Třeba kosmetiku používám úplně jinou. Ale někdy si něco půjčím, hlavně boty nebo sako. I když sako si častěji půjčuji od Rudy.

JB: V New Yorku se nám na nákupech stala taková historka. Byly jsme v obrovském outletu, kde jsme se rozdělily. Když jsme se pak sešly, ukázala jsem trenýrky a tričko, co jsem si vybrala. A ona vytáhla úplně to stejné. V obrovském obchoďáku jsme si koupily stejné oblečení, aniž bychom o sobě věděly!

JD: Nechápu, jak to bylo možné. Jindy jsem si koupila černou bundu a nezaregistrovala, že máma má doma tu samou v bílém provedení. Máme prostě kousky, které se nám líbí oběma.

JD: Nemohla jsem směřovat jinam. Rodiče by mě ale podpořili ve všem. Pamatuju si, že jsem se ptala: „Kdybych byla popelářka, budete mě taky podporovat?“ A oni, že jo. Herectví jsem se zprvu bránila i kvůli tomu, že jsem pořád slýchala, že jsem celá mamka a že určitě taky budu herečka. A mně přišlo, že tím nikoho nepřekvapím, že se to bere automaticky.

JD: Byli jsme na jedné oslavě u divadelních agentů a tam byli herci. Poznala jsem, že tahle skupina lidí je něco, co je mi bytostně blízké. Baví mě, jak prožívají život, jak mají na mnoho věcí úplně jiný pohled. Zjistila jsem, že to jsou lidi, se kterými chci být celý život, že jim rozumím. Studuji mezinárodní vztahy na střední škole a tam jsou lidé taky úžasní, ale pro ně jsem úplně jiná. Místo toho, abych vysvětlila situaci, tak ji radši zahraju.

JD: Setkávám se s tím pořád. Můžete vyhrát největší konkurz, na který jste se připravovali, a stejně to uslyšíte. Cítím se dobře v tom, co si vybojuju sama. I rodičům říkám, že nechci, aby mi něco dohazovali. Chci mít dobrý pocit z toho, že jsem to zvládla sama. Kvůli tomu jsem šla studovat mezinárodní vztahy na střední školu. Bylo to v době, kdy jsem byla trochu v odporu. Herectví si mě pak stejně našlo a já jsem ráda, že jsem si na střední škole rozšířila obzory.

JB: Když tě někdo bude chtít pomluvit, tak to udělá bez ohledu na cokoli. I já jsem toho zvládla docela dost, pro někoho mohu být úspěšnou ženou, a stejně někdo v showbyznysu řekne, že jsem film natočila jen proto, že jsem žila s tím scenáristou. Není v tom žádná logika. A moje dcera má tu nevýhodu, že musí vynaložit dost energie na to, aby vystoupila z mého stínu.

JD: Je to tak. Ale myslím, že se to daří.

JD: Ano, a hrozně se mi líbily. Neříkám to, protože je to moje máma, ale fakt se mi líbily a oslovily mě. Tu poslední jsem ještě nečetla, měla jsem hodně práce do školy, ale určitě si ji přečtu. Je to dost erotický román, ale já v něm nevidím svoji mamku. Ty postavy jsou různé mixy různých osob, takže vím, že to není ona. Díky tomu to mohu číst. (směje se)

JD: Řekla bych, že jsem víc lídr a trochu stabilnější. Mamka a můj brácha jsou typy lidí, na které se někdo špatně podívá a oni mají zkažený den. Kdežto já ho pošlu někam.

JB: My se noříme více do svých hlubin, jsme takové citlivky.

JD: Myslím si, že to je křehký vztah, ale je v něm mnoho stability. I kdybychom se pohádaly, vždycky budu vědět, že se na mamku mohu spolehnout.

JB: Spoustu lidí nám vztah závidí, ptají se, jak to, že ho máme tak harmonický. Ale to není automatické, míváme i horší chvíle. Když jsem na terapii formou rodinných konstelací řešila naši ženskou rodovou linii, došlo tam i k tomu, že jsme se energeticky odpojily. A pak se Justýně začalo hrozně dařit. Vyhrávala konkurzy, dostávala nabídky. Vystoupila z toho mého stínu do svojí síly.

JD: Myslím si, že v každém vztahu přijde bod, kdy si uvědomí obě strany, že už je třeba pomalu dělat kroky k osamostatnění. Já jsem vždycky byla hodně samostatná. Už ve třinácti jsem si vyřizovala sama, co šlo.

JD: Přišla mi tak ve dvanácti letech, což bylo brzo, byla jsem ještě malá. Chtěla jsem dělat věci, co se dělají třeba v patnácti, ale já byla ještě dítě.

JB: Na druhou stranu Justýnka byla odmala dospělá. Ve čtvrté třídě napsala ředitelce školy, jak by změnila systém základní školy. Psala, že si myslí, že jsou osmáci a deváťáci přetížení, a jak by se to dalo reformovat.

JD: Je fakt, že jsem chtěla dělat věci, které nedělám ani teď. Nebrala jsem drogy ani nepila alkohol, ale měla jsem starší kamarádky a hrozně jsem chtěla žít jako ony. Byla jsem hyperaktivní dítě, ale to si zpracovávám na terapiích, na které chodím. Za mě je to něco, za co by se člověk neměl stydět, naopak. Na terapiích neřešíte, že jste blázen, tam řešíte to, abyste se jím nestal.

JB: Ať ji udělají! Ať jsou odvážné. Pokud už nad změnou přemýšlí, ať za ní jdou, protože když vezmou zpátečku, šťastné nebudou. Proces už běží.

JD: Mamka říká hrozně dobrou věc -když vás něco trápí a říkáte si, že to musíte vyřešit, tak si dejte limit. Pokud vás to bude trápit i za týden a budete mít stejnou touhu něco udělat, tak to udělejte. Ale kolikrát zapomenete, co jste před týdnem řešili, a jste rádi, že jste si dali čas.

JB: Říkám si často, že si dám na důležitá rozhodnutí časový limit. A když mi něco potom bude stále vadit, teprve pak to vyřeším.

JD: Když máte limit, uleví se vám. Přestanete nad problémem přemýšlet. Ono to zní divně, ale když víte, že máte čas, je vám líp. Je to moc dobrá rada. Mamka je pořád moje inspirace. Ukazuje mi, že žena může být úspěšná, nezávislá, a přitom laskavá. A to se mi líbí.