Jan Komínek: Bez přátelství není láska to pravé

Dnes ráno klasickou anglickou snídani. Fazole a půlky rajčat osmahnuté na pánvi spolu se slaninou, párky a s hříbky. Tím jsem před přítelkyní asi docela zaperlil, protože dostala snídani až na gauč.

No, přiznávám, že vaření jde obvykle mimo mě. Jenže vy jste se na to náhodou zeptala zrovna dnes, když jsem poprvé v životě připravil anglickou snídani.

Po dlouhé době jsem měl dnes jediný volný den, a protože jsem zvyklý vstávat kvůli natáčení velice brzy, vzbudil jsem se v pět a už jsem nemohl usnout. A protože mám v poslední době opravdu hodně práce a Alex mě moc často nevidí, tak jsem se prostě i snažil pro ni něco udělat.

Už ne! Je modelka, dlouho žila ve Švýcarsku a asi šest let v Americe, ale teď se nastěhovala ke mně. Žije se mnou v Praze a párkrát do měsíce letí fotit do Milána.

Těžko říct, protože podle receptů moc nevařím, možná tak špagety carbonara podle maminky a bůh ví, jestli jsem je dělal správně. Vlastně jsem zkusil jednu pálivou thajskou polévku, na níž se toho nedá moc zkazit, a byla moc dobrá. Jinak vařím spíš podle sebe, tedy podle toho, co si myslím, že do jídla patří.

No, Oliver žije vlastně jenom tou kuchyní a věci mimo ni až tak moc nevnímá. Ve vaření se našel, jde mu to a je úspěšný. Ale blízký je mi svojí srdečností. Na druhou stranu mi není moc sympatické to, že si nechává od lidí líbit až příliš. Přijde mi, že ho to brzdí v rozmachu a vůbec ve všem možném. Mohl by být trochu asertivnější.

To ano, s jeho srdečností se pojí i další vlastnosti, že myslí i na své blízké okolí a svoji práci dělá s láskou. Obojí je mi sympatické.

Jistě a už to mám vlastně dost rozšířené, protože myslím na celou společnost. Postava Olivera se v tomhle ohledu moc neprojevuje, ale já se to tam snažím dostat aspoň přes jeho komunistického dědu. Samozřejmě jen přes text, který mi předepisuje scénář.

Obvykle se mu snažím intenzivněji oponovat, aby bylo jasné, co si Oliver na rozdíl od dědy o bývalém režimu myslí. Zkrátka jaké vyznává hodnoty.

To ne, ale po několika prvních dílech se zjistilo, že neumím moc dobře krájet. Takže mi to ukázali a teď už to vypadá autentičtěji, i když samozřejmě nejsem kuchař a nedostatky tam určitě jsou. Ale ve vší skromnosti, ve srovnání s běžnými lidmi teď už patřím k trošku zdatnějším kráječům!

Kde je opravdová láska, tam je podle mě i přátelství. Jedno bez druhého nejde. Doufám, že s mojí přítelkyní zůstaneme zaláskovaní a zároveň přátelé, co nejdéle to půjde. Pravda je, že dřív jsem nad tím moc nepřemýšlel, viděl jsem spíš tu lásku a neuvědomoval jsem si až tolik, že bez přátelství prostě láska není to pravé.

Jasně! I když samozřejmě existují vztahy, kde se to nepodaří. Ale já nemám se svými bývalými přítelkyněmi špatné vztahy a doufám, že ony se mnou taky ne a že jsme spolu všichni zadobře.

Určitě, mám pár takových kamarádek, se kterými jsme opravdu jen přátelé. Můžu se o ně vždycky opřít a jsem si jistý, že ony o mě taky. Věřím, že přátelství nám vydrží až do konce.

Ze školy jsem si moc vztahů neudržel. Mám ale z té doby pár kamarádů, se kterými jsme se dali dohromady díky přátelství našich rodičů. Myslím, že můj život se ubíral až moc specifickou cestou, odlišnou od všech ostatních už jenom tím, že jsem začal hrát jako malý kluk. Jednak jsem si příliš neužil společné školní výlety a podobné akce, jednak mám pocit, že lidé mimo hereckou profesi mají trochu jiný život a je pro ně dost těžké do toho našeho světa nahlédnout. Je to škoda, protože pro nás herce je myslím moc fajn mít vedle sebe někoho takového. Aspoň já do toho světa rád utíkám.

Tím žiju dodnes, ale zůstal mi vlastně jen ten zájem a láska ke svobodě, kterou je někdy potřeba hájit i „skrze cenění zubů“. Dnes jsem vlastně vděčný, že jsem si k armádě vytvořil vztah už v dětství, protože jsem na potenciálně nebezpečné situace připravenější než většina mých vrstevníků. Jezdil jsem na vojenské tábory, hrál jsem military airsoft, prostě jsem hodně času strávil v maskáčích po lesích. S bývalými vojáky nebo s kluky z aktivních záloh jsem si prošel různými výcviky.

Já jsem si vždycky myslel, že takový výcvik je užitečný, ale nenapadlo mě, že tak brzy přijde doba, kdy by mohl být opravdu potřeba. Bohužel, souhlasím s názorem, že do pěti let hrozí v Evropě další válka. A pokud nepřijde, tak jen proto, že budeme silně zbrojit a opravdu hodně cenit zuby. Vojenská připravenost je dnes stěžejní téma. Až příliš dlouho jsme bohužel žili v omylu, že už se v Evropě válčit nebude. Jenže lidé se vyvíjeli miliony let a vždycky bojovali, vždycky k sobě dokázali být velice brutální a vždycky se zabíjeli.

Řeknu to takto: Generace mých rodičů a prarodičů nám předaly svět plný nejistoty. Nepatřím k lidem, kteří druhým rádi vyčítají chyby, ale je taky potřeba se z nich poučit. My mladí bychom si do toho teď neměli nechat mluvit od starších, protože ti nás na současnou situaci nepřipravili. Měli bychom se vyzbrojit a připravit se. V Evropě se už nesmíme spoléhat na nikoho jiného než sami na sebe.

Chtěl bych, ale nemůžu. Já jsem totiž nedokončil konzervatoř. V posledním ročníku jsem se v jedné zásadní věci vzepřel vedení školy a oni mě krátce před maturitou vyhodili. Sice jsem neohnul páteř, což je fajn, ale byl jsem naivní a udělal jsem to takovým způsobem, že jsem se nechal vyhodit v podstatě úplně zbytečně. Oficiálně mám tedy ukončené jen základní vzdělání, a proto mě do aktivních záloh nemůžou přijmout.

To bych samozřejmě dávno mohl, ale jak říkáte, nebyla potřeba. Mrzí mě to už kvůli těm aktivním zálohám, ale myslím, že kdybychom se ocitli v nějakém konfliktu, maturita nebo výuční list by nakonec stejně nebyly důležité.

Já jsem měl na prvním místě vždycky právě armádu, ale byl jsem moc malý na to, abych se stihl rozhodnout. Jako herec jsem pracoval dávno předtím, než jsem šel na konzervatoř, a tak si mě přirozeně vtáhlo právě herectví. Vlastně jsem na tu konzervatoř ani nemusel jít, moc mi toho už nedala. Ale měli jsme tam na zpěv pana profesora, který bohužel už před lety zemřel, a toho jsem měl moc rád. Dal mi pěveckou průpravu, díky které jsem dnes schopný vystupovat i v muzikálech.

Mě pan Daniel Landa vždycky ohromně bavil tou svojí otevřeností ke všemu. Teď nemluvím o éře Orlíku, která dnes už asi stejně nikoho moc nepřitahuje. Konkrétně mě bavily písničky, které připomínaly historické události, jako například Bílá hora nebo 1968. Všechny jsou spojené s ohromnou citlivostí a hloubkou a zároveň prostostí… Mísí se toho v nich spousta a na mě vždycky udělaly dojem a nějakým způsobem mě zasáhly. Za to jsem ho velice uznával. Proti tomu je spousta dnešních písniček vlastně dost prázdná.

Zavolali mi z divadla Broadway a zvali mě za pár měsíců na casting. Jenže já už zkoušel Tajemství, a navíc jsem měl být v té době na Ukrajině, kde se snažím různě pomáhat, a vůbec jsem si nebyl jistý, že je dobrý nápad na ten casting jít. Měl jsem obavy, že si toho naberu moc, a taky jsem si nebyl jistý, jestli muzikály jsou moje cesta.

To je samozřejmě otázka, co je a není moje cesta. Vlastně to stále zjišťuju. Při tom jsem si také uvědomil, že se sice pořád bojím toho, čeho jsem se bál vždycky, ale už jsem zjistil, že je to jenom v hlavě.

Ano, protože v činohře si můžete dovolit trošičku zaimprovizovat. Pokud zapomenete text, tak na jevišti prostě uděláte palmu, budete se dívat do diváků a pak se můžete tvářit, že to byl záměr. Ale při zpěvu to takhle snadno nezamaskujete. Pořád si nejsem jistý, co mi v tom stresu na jevišti hlava udělá, ale pokazím něco jen málokdy. A když už se to stane, jsou to spíš drobnosti a doufám, že to skoro nikdo nepostřehl.

Strašný. Spolupráce s režisérkou Miriam Landa a s Danem Landou a vůbec s celou divadelní společností byla skvělá, ale bylo to hodně náročné. Samozřejmě někdo by mi na to mohl říct: „No a co? Tak jsi prostě pracoval od rána do večera.“ Jenže ony to jsou tři měsíce velice intenzivního zkoušení. To znamená, že od pondělí do neděle máte práci v divadle, která začíná v devět ráno a končí v šest večer. Pak se ale ten čas začíná protahovat oběma směry. A se štěstím to občas přeruší jeden volný den.

A když do toho člověk ještě točí seriál, tak natáčíte ráno, než jdete do divadla, případně večer, až přijdete z divadla. A v ten jeden volný den točíte od rána do večera. Nechci si hrát na chudinku, ale v tomhle režimu už jsem pak neměl sílu na nic. Aktuálně se tedy nacházím v módu, kdy už jedu jenom na záložní motor. Jsem sice vděčný za každou práci, kterou mám, ale dlouhodobě se to takhle vést nedá a já už se těším, až budu někdy mít trošičku víc volna.

Po roce, kdy točím seriál, a půlroce, kdy jsem do toho nazkoušel dva muzikály, mám právo si aspoň chvilku odpočinout, takže v nejbližší době nic nechystám a vlastně k tomu v tuhle chvíli ani nechci veřejně něco říkat, abych třeba něco nezakřikl nebo nepřivolal. Jinak mám ale pocit, že by byla velká škoda nezkusit si i něco jiného než herectví. Vedle zpívání jsem začal i moderovat plesy, a dokonce jsem si založil firmu na oblečení. Vytvořil jsem ho, většinu jsem prodal, něco mi samozřejmě zůstalo na skladě. Ale zatím nevím, jestli v tom budu pokračovat. Bavilo mě to a dokázal jsem si, že to dokážu, ale bohužel nemám už mentální kapacitu se tomu věnovat.