Sara Sandeva: Chlapi by měli mít svoje zájmy. My ženy nemusíme být u všeho

Maturovala jsem právě z té škrtící scény, ale od maturity jsem se pracovně se Shakespearem nesetkala. Jsem moc ráda, že mám možnost v něm hrát „doopravdy“ před diváky.

Desdemona mi byla blízká už na konzervatoři a přistupovala jsem k ní s velkým respektem. A to se teď opakuje. Rozdíl je právě v těch deseti letech. Na konzervatoři jsem Desdemonu hrála jako dívka, tehdy mi bylo osmnáct. Teď mám osmadvacet a hraju ji jako žena. Věřím, že je ten rozdíl znát. Jinak přemýšlím o lásce, o loajalitě, o síle a slabosti. Ten text je pořád stejný, ale vy se na něj s věkem díváte jinak.

Toxicita je nebezpečná v tom, že ji člověk, když je zamilovaný, nevidí. Ne z naivity, ale z hloubky své oddanosti. Desdemona mi je obrovsky blízká v tom, jak miluje celým srdcem. Jak je ve své lásce do posledního momentu ryzí a čistá. Stojí za mužem, kterého si vybrala, úplně ve všem. Mám to tak stejně. Desdemona je první divadelní role, která mi je opravdu blízká.

Jsem spíš v mnohém stará duše, takže možná ano. Ale určitě je nás v naší generaci víc. Jsem rodinně založená, spíš bych se rozdala pro druhé, než upřednostňovala sebe. Což není vždycky ideální. Jsem možná naivní, ale věřím, že lidí, kteří nemyslí jen na sebe, je hodně. Aspoň je kolem sebe vidím. Možná jde o to si je najít a obklopit se jimi.

Nemyslím. Například v Othellovi jsme na jevišti závislí jeden na druhém – nemůžeme myslet jen na sebe. To by nevzniklo nic dobrého. Navíc se hrozně ráda učím od svých kolegů. Zvlášť v divadle, kde mám daleko míň zkušeností než před kamerou. Při každé zkoušce jsem se učila.

Celá ta „othellovská“ sestava. Braňo Holiček je skvělý režisér a při zkoušení se sešli kolegové, se kterými se cítím bezpečně. Všichni se už znali, perfektně na sebe slyší, ale přijali mě mezi sebe. Ani jednou jsem neměla pocit, že bych mezi ně nepatřila. Mají skvělý smysl pro humor, občas cynický a sarkastický, což zbožňuju.

Na divadle je hrozně důležité, aby to fungovalo lidsky. Strávíte spolu hodně času, hlavně zkoušení je intenzivní proces. Právě při zkoušení Othella jsem si uvědomila, že mi divadelní prostředí scházelo. Jsem hrozně vděčná za přátelství s Barborou Bočkovou, která hraje moji důvěrnici Emilii, Jagovu ženu. Potkaly jsme se poprvé a hned to kliklo. To je v dnešní době ve světě hereček vzácné.

Nabídku na „Shakespearovky“ jsem dostala už vloni, ale z časových důvodů jsem to musela odmítnout. Letos jsem neváhala ani chvíli. Odmítla jsem jeden film, který by se natáčel teď v létě, chtěla jsem se plně věnovat Othellovi. Než jsem musela na čas hraní v něm kvůli nemoci přerušit, kompenzovala jsem večery na jevišti v přírodě. Žiju v Praze v rušném centru, takže jsem léto trávila na chatičce na Slapech, odkud jsem jezdila na představení na Hradě. Partner chodil na ryby, já si tam četla, malovala nebo jen tak odpočívala.

Byla jsem s ním asi dvakrát s ambicí zjistit, v čem spočívá kouzlo rybaření, ale zatím nic. Jednou jsem si to zkusila, opravdu vytáhla rybu a chytil mě záchvat, že ubližujeme živé bytosti. Šla okamžitě zpátky do vody. Takže si tam beru deku, knížku a čtu si. Rybaření jsem zkrátka nepropadla. Myslím ale, že je správně, aby chlapi měli svoje zájmy. Nemusíme být u všeho.

To jsem možná přehnala. Občas si pořídím plátno, barvičky a něco si patlám. Malůvky, které by zvládl školák. Nazvala jsem to barevné plísně. Hezky si u toho odpočinu, určitě nechystám žádnou výstavu a nehodlám to ani nikomu ukazovat.

Po první hodině, kde jsem se měla učit, jak se housle drží, aby to vypadalo věrohodně, jsem volala režisérovi, jestli to nechce přeobsadit, protože mi to vůbec nešlo. Smyčec mi tam nekontrolovatelně jezdil, vypadalo to hrozně. Nechtěl. Nakonec jsem se housle naučila držet, aby to nějak ladilo s playbackem. Točili jsme pod Karlovým mostem, kde byla spousta turistů. Stála jsem tam v šíleném vedru s houslemi a vycpaným silikonovým břichem (jako pouliční hudebnice předstírá vysoký stupeň těhotenství), měla před sebou otevřený futrál a dělala jsem, že hraju na housle, které neskutečně skřípaly.

Lidi na mě koukali jako na blázna, dvě turistky mi dokonce hodily do futrálu nějaké mince. Dost jsem se styděla. Bezmezně obdivuju všechny, kteří na housle umějí hrát. Je to za mě nejtěžší hudební nástroj.

Třeba srbštinu. Dostala jsem hlavní ženskou roli v srbském historickém seriálu Nečistá krev. Jako Makedonka jsem si myslela, že to bude jednoduché. Nebylo. Zjistila jsem, že Srbové mají odlišnou výslovnost některých písmen. Musela jsem tam chodit na logopedii, seděla jsem v čekárně s pěti, sedmiletými dětmi a učila se podle dětských říkánek. Nakonec jsem se to naučila, myslím, že se rozdíl nepoznal. Zabrat mi dala i policajtka Karolína ve Dvojce na zabití (komediální krimiseriál). Musela jsem se naučit zacházet se zbraní a taky jsem tam dost běhala. Což mi úplně nejde.

Ne. Mám mladšího bráchu Tea, je mu devatenáct, tomu jde, co se týče sportu, cokoli. Ve fotbale se blíží k profesionální úrovni. Mně nejde, co se sportu týče, nic. U rodičů to je podobné. Táta byl vždycky na sport, máma ani trochu.

Myslím, že v roce 2025, kdy jsou kultury a národnosti tak promíchané, je těžké určit nějaké zásadní rozdíly. Je to individuální. Moji rodiče od nás vyžadovali respekt, ale zároveň jsem věděla, že se jim můžu s čímkoli svěřit. Naučili mě bezpodmínečné úctě k rodině, to je možná to makedonské ve mně. Pevně věřím, že to tak má i hodně českých rodin. Naučili mě i vážit si sama sebe jako ženy, věděla jsem, že si nemusím nechat všechno líbit. V nějakých těch patnácti šestnácti jsem neměla potřebu vyvádět, chodit za školu. Svou práci miluju, nemůžu bez ní žít, ale není to moje životní priorita. Tou je rodina.

Vždycky mě podporovali. Už v šesti jsem běhala po bytě a vykřikovala, že budu herečka. Za to, kde jsem, co dělám, vděčím jim. Kdyby byli sobečtí rodiče, co nenaslouchají svému dítěti, a ignorovali mě, nepřihlásili by mě do dramatického kroužku, na zpěv, tanec, nevozili mě na castingy, asi bych nebyla, kde jsem. Jsem vděčná, že mě podporovali.

Mám tam babičky a dědečka, širší rodinu, kamarády, kamarádky. Jsem tam vázaná i pracovně, natočila jsem tam už dva filmy. Makedonii mi nikdo nemůže odpárat.

Ne. Makedonii miluju, jsem hrdá, že jsem Makedonka, koluje ve mně balkánská krev, ale můj domov je tady. I pro moje rodiče a bratra. Českou republiku, její kulturu i tradice milujeme. Tady máme domov, kam se vracíme.

Možná v některých situacích dobrosrdečnost a otevřená náruč, tam ji vidím víc. Lidi by se měli všude víc usmívat a být milí.

To mám tady taky, naši mají v centru Prahy bistro, kde táta vaří mimo jiné makedonská jídla.

Skvělá! Ale už nevařím.

Žila jsem tři roky v Holandsku (s fotbalistou Václavem Černým), a protože neumím dlouho sedět na zadku a nic nedělat, absolvovala jsem nejrůznější online kurzy a taky jsem během covidu začala vařit. Klidně dvakrát třikrát denně. Dělala jsem to tak, že jsem měla babičku v Makedonii na Facetimu a ona mi říkala, co jak mám dělat. Naučila jsem se opravdu dobře vařit. Když jsem se pak přestěhovala zpátky do Česka, vařila jsem čím dál míň.

Nic se nezměnilo, protože Kuba skvěle vaří. Hlavně českou kuchyni, ale ta makedonská ho nadchla, on je podle mě v něčem Balkánec. Já zase ráda peču, umím třeba moc dobrý banánový chleba a muffiny.

Poprvé jsme se potkali na natáčení pohádky Zdeňka Trošky Čertoviny (2017). Já hrála Haničku, Kuba čerta. Když mi za pět let volali z Primy s nabídkou na krimiseriál Dvojka na zabití, byla jsem nadšená, protože jsem něco podobného ještě nedělala. Teprve pak řekli, že mým hereckým partnerem bude Jakub Prachař a během natáčení přišla láska a vztah.

Zvládáme to skvěle. Jsme sice partneři, ale poznali jsme se jako kolegové. Je fajn mít vedle sebe člověka, se kterým se můžete o své práci bavit a který jí rozumí.

Mně je úplně jedno, co kde mají na titulních stránkách, pro mě je důležité, jak vidím svého partnera já. A to je realita, která je moc hezká.

Tuhle práci rozhodně kvůli získání pozornosti nedělám. Nikdy jsem neměla zapotřebí dělat jeden rozhovor za druhým nebo se zviditelňovat účastí na různých akcích. Mě hraní skutečně baví. A je příjemné vidět, že moje práce rezonuje. Jsem v zásadě introvert. Mám kolem sebe bublinu lidí, které si hýčkám mnoho let. Mám ráda svůj klid a jsem citlivá na své soukromí. Jsem šťastná, že Kuba to má stejně jako já. Soukromí si hlídáme spolu, sami určujeme, co o nás lidé vědí nebo nevědí.

Tohle rozebírat nechci. Ale ano, jsem velmi rodinný typ.

Už dva roky se ten projekt odkládá, ale věřím, že se nakonec zrealizuje. Režisér Oscar Barby připravuje dokonce dva filmy, kde bych měla hrát. Jeden je o baletce, která se zranila, propadla drogám a je závislá na heroinu. Skončí v nevěstinci. Druhý bude sci-fi. Piluju angličtinu, ale stojím nohama na zemi, uvidíme. Dotočila jsem film Dream Team, který podle Jakubova námětu napsal Petr Kolečko a režíroval ho Jonáš Karásek. Je o basketbalovém týmu, který předstírá, že v něm hrají postižení sportovci, aby mohli jet na paralympiádu. Hraju tam basketbalovou rozhodčí.

Jsem ráda, že moje role jsou barevné a pokaždé trochu jiné. Mám ráda pracovní výzvy a v životě je potřebuju. Jsem obrovsky vděčná za život, který žiju, za všechno, co mám. Uvědomuju si, že to není samozřejmost. Ono to zní jako klišé, že člověk má být vděčný za to, že je zdravý a má kolem sebe lidi, které miluje, ale něco na tom je.