V 90. letech se stanovilo hodně z toho, v čem dnes žijeme, říká historička Veronika Pehe

Tehdy se ustanovovalo mnoho z toho, v čem dnes žijeme. Myslím si, že hodně třicátníků a čtyřicátníků má proto potřebu tuto dobu poznat, pochopit. Pro historika to je též atraktivní období. Ještě je tu spousta pamětníků a máme k dispozici už i archivy, jež se postupně otevírají, můžeme studovat dokumenty, zkoumat filmy, seriály a třeba i internet, který tehdy začínal.

Historická práce je v tomto případě rozmanitá, nejde jen o zpětný pohled a zhodnocení epochy z dnešního hlediska, ale snažíme se rekonstruovat, jak lidé žili a mysleli, jaké možnosti se před nimi otevíraly.

Každá historička nebo historik má k období a tématům, která zkoumá, nějakou osobní vazbu. Je jasné, že třeba u odborníka na soudobé dějiny je to víc nabíledni než u specialisty na středověk, ale motivace vždycky hraje roli. Třeba já chci poznat i jiné příběhy než ty, které si pamatuji. A pak mě také zajímá, co bylo před listopadovou revolucí. Rok 1989 byl sice výrazný milník, ale neznamenal, že se zcela přetrhla kontinuita. Naopak, spousta věcí z komunismu přetrvala a pokračovala dál do devadesátých let.

Věnuji se třeba podnikání. Navykli jsme si jej především spojovat se začátkem devadesátých let, ale jisté podnikatelské zkušenosti měla řada lidí už v sedmdesátých, a zvláště pak v osmdesátých letech. Praktikovalo se většinou v takzvané šedé zóně, v neformální ekonomice. Prodávalo se pod pultem, obchodovalo načerno, pašovalo, šmelilo. Lidé byli i v systému plánovaného hospodářství podnikaví a dokázali se tímto způsobem vyrovnávat se všeobecným nedostatkem, a ještě trochu profitovat.

Samozřejmě. Lidé mohli najednou participovat na rozhodování o věcech kolem sebe, což s sebou neslo euforii, naději. Je zajímavé sledovat, jak se přitom vyvíjely představy o parlamentní demokracii. Zkraje devadesátých let si spousta lidí i díky Občanskému fóru myslela, že parlamentní systém nemusí být stranický. Jeví se to z dnešního pohledu až naivní. Třeba v roce 1990 vzniklo Hnutí za rovnoprávnost žen a šlo do voleb. Jeho zástupkyně tvrdily, že sdružují zájmy žen napříč celým spektrem. Jenže tou dobou se už politická sféra stranicky profilovala a takové projekty nemohly uspět.

Listopad osmdesát devět přinesl pád komunismu, nástup demokracie, volného trhu, byl spojen s velkými nadějemi a tak dále. Ano, je to příběh úspěchu. Ale je třeba přesně specifikovat, o které části společnosti v souvislosti s ním mluvíme. Když totiž při historické práci hovoříme s různými lidmi, ukazuje se, že ne všichni polistopadové nadšení sdíleli. A pak jsou ti, kteří to ani moc nevnímali.

Ano, reagujete jako všichni, pro něž byly události roku 1989 jedním z nejintenzivnějších zážitků. Je to pochopitelné. Ale já jsem skutečně mluvila i s lidmi, pro jejichž každodenní život neměly moc velký význam, zvláště když třeba pracovali v podniku, který nebyl hned privatizován. Chci tím říct, že vějíř možných příběhů je mnohem širší, než jsme si možná mysleli. Každý vypráví ten svůj.

Samozřejmě! Narodila jsem se rok před sametovou revolucí, doslova jsem vyrůstala uprostřed změn. Navíc otec (politolog Jiří Pehe – pozn. red.) se pohyboval tehdy v centru politického dění. Každý den jsme doma sledovali zprávy, probírali události.

Můj badatelský zájem o devadesátá léta odstartoval, když jsem v roce 2017 nastoupila do Ústavu pro soudobé dějiny a participovala na projektu, v jehož rámci jsme vedli rozhovory s bývalými studentskými vůdci sametové revoluce. Šlo asi o stovku rozhovorů a řekněme, že devadesát šest z nich představovalo jednoznačně pozitivní příběh, byť mnozí tito bývalí studenti už pociťovali určitou deziluzi z nástupu Andreje Babiše.

Většina jich však říkala, že to, za co bojovali, mělo smysl a že uspěli. Bylo to pochopitelné. Mně ale tehdy secvaklo, že by mě zajímaly i ty druhé příběhy. Chci se pokusit složit celou tu různobarevnou mozaiku.

Něco v historii objektivně zhodnotit není vlastně možné. Některá témata z naší nejbližší minulosti už jsou více probádaná, jiná méně. Jak už jsem říkala, já se teď intenzivně zabývám proměnou práce, tedy podnikáním, ale také zkoumám třeba postavení žen na pracovním trhu na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Odtud mimochodem plynou i problémy, které řešíme dnes.

Mateřská dovolená byla prodloužena na tři roky už na sklonku komunismu, v roce 1987, ale máte pravdu, že se až do roku 1989 držela politika plné zaměstnanosti. Po listopadu si řada lidí říkala, že to není úplně šťastná varianta, také politické strany kladly důraz na to, že by žena měla mít větší možnost volby, zda se chce ujmout pečující role a starat se o děti, nebo jestli se chce brzy vrátit do zaměstnání. To deklarovali všichni politici, už se však lišila konkrétní opatření, která navrhovali.

Třeba první porevoluční ministr práce a sociálních věcí Petr Miller prosazoval, aby více žen zůstávalo doma s dětmi. Může to působit jako konzervativní postoj, ale byl pragmatický. Politici se báli, že v souvislosti s privatizací a propouštěním ze státního sektoru stoupne nezaměstnanost a to způsobí sociální nepokoje. Každá žena, která se rozhodla zůstat doma s dětmi, vylepšovala celostátní statistiky. Proto byl v roce 1995 schválen i čtvrtý rok na rodičovské dovolené.

Určitě to ovlivnilo společenskou atmosféru. Stačí se podívat třeba do dobových časopisů pro ženy. Najdete v nich poměrně úzkou paletu profesí, které jsou prezentovány v souvislosti s úspěšnými ženami. Co se týká podnikání, píše se hlavně o kadeřnictvích, kosmetice, buticích, cukrárnách a kavárničkách, které řídí či zakládají ženy. Ve větších firmách jsou pak sekretářkami, asistentkami, možná proniknou do středního managementu. To byla realita a tak si to představovala asi i většina novinářů, politiků i sociologů.

A tato atmosféra se odráží třeba i v českých filmech. Ženské postavy v devadesátých letech nedostávají moc prostoru, jsou to zase asistentky, sestřičky, manželky a milenky. Naopak v Polsku se v té samé době natočilo hned několik příběhů o ženách, které dosáhly zajímavé kariéry, uspěly, zbohatly. To je samozřejmě dáno i tím, že polský filmový průmysl je větší, jinak financovaný. Nicméně rozdíl v pojetí role žen je markantní.

Je pravda, že Česká republika má v současné době jeden z nejvyšších gender „pay gap“ v Evropské unii. Což znamená, že ženy podle posledních statistik vydělávají v průměru o 18 % méně než muži, přičemž v sociologické terminologii můžeme mluvit o horizontální i vertikální segregaci. Jinými slovy, ženy dostávají pracovní příležitosti převážně v odvětvích, která jsou celkově hůře hodnocena. Anebo ve stejném oboru, ve stejné profesi a na stejné pozici mají zkrátka nižší mzdu než muži.

I když se jí říká rodičovská dovolená, stejně ji stále čerpají hlavně ženy. Muži víc vydělávají, a tak se rodinám nevyplatí, aby zůstávali s dětmi doma. Nebo většině rodin. A když se žena po čtyřech nebo i po osmi letech vrací na pracovní trh, nestane se z ní hned generální ředitelka. Mnoho z nich u nás nemá reálnou šanci dosáhnout na lépe placená místa. Srovnání s evropskými státy, které nemají pay gap tak velký, to jasně prokazuje. Tam ženy nejsou tak dlouho doma anebo státy – jako ty severské – cíleně dbají o důslednou rovnoprávnost. U nás se neděje ani jedno, ani druhé.

Osobně bych si přála, aby mzdy byly vyrovnanější, ale je mi jasné, že by se musela zásadně revidovat celá sociální politika. Bohužel, praxe dlouhých rodičovských dovolených je zakořeněná, není ani dostatek jeslí a mateřských škol, ty se právě v devadesátých letech rušily. Bude velmi těžké to celé přenastavit.

To si uvědomuji, týká se to mé generace. Ale nezapomeňte, že žijeme obě v hlavním městě. Kolik možností se nabízí mužům jinde než ve větších městech, aby mohli jít alespoň na pár měsíců na rodičovskou nebo aby měli tak flexibilní pracovní dobu, že se mohou v péči o dítě střídat? A kolik je v takových místech komunitních či firemních jeslí, školek?

Synovi je sedm, chodí už do školy. Když byl ale úplně malý, dokázali jsme to také skloubit. Vědecká profese, která není vázaná na laboratoř, nabízí jistou flexibilitu a totéž platí o práci mého partnera, který je novinář. Důležitá byla i pomoc babičky, což ne každá rodina má. Takže jsme to zvládli, aniž bychom museli zásadně slevit z profesních ambicí. Když se ale rozhlédnu okolo sebe, nedělám si iluze. Změny se stále týkají jen úzké vrstvy lidí.

Alespoň se ale už mění způsob, jak se hovoří nebo píše o ženách a jejich možnostech a schopnostech. V médiích je to oproti devadesátkám skutečně velká změna.

Komunistická ideologie prosazovala od padesátých let ženskou emancipaci, a co se týká legislativy, rovnoprávnost do ní byla zakomponována mnohem dříve než v západních zemích. Ale to byla teorie, v praxi se vztahy v rodinách a společnosti nenarovnaly. Ženy se sice zapojily do pracovního procesu, ale nikdo se s nimi nepodělil o pečující povinnosti.

Však také pozdní sentiment není namístě. Volat po socialismu by byl jasný krok zpět. Koneckonců, devadesátky pak ukázaly, jak kulturní nastavení dlouho přetrvává. Zatímco zákony a instituce se mohou změnit poměrně rychle, v hlavách lidí to jde pomaleji. Ať se to týká genderu, nebo třeba podnikání, respektive šmelení.

Generační výměna funguje, ale některé věci se mění jen zvolna. Co mi dnes přijde smutné, až děsivé? Všeobecná krize důvěry ve státní instituce a v tradiční stranickou politiku, v demokracii. V devadesátkách si mohla česká společnost chvíli myslet, že lze rozhodovat o věcech veřejných společně, že demokracie a volný trh si jsou navzájem pojistkou.

Dnes však v řadě států sílí autokratické tendence, na mnohé lidi tvrdě dopadají ekonomické nerovnosti, pocit zklamání drtí i české občany včetně podnikatelů, s nimiž dnes také vedu výzkum. A přesně tuhle nedůvěru si v sobě nesly i generace, které byly v produktivním věku před rokem 1989. Také jste si myslela, že tohle už máme za sebou?