Kateřina Komrsková: Věda je pro mě stále absolutní priorita. Pracuji i po nocích a o víkendech

Ze sedmdesáti, někdy se uvádí, že až z devadesáti procent to nevíme. Nevíme to samozřejmě ani u žen, ale u mužů je neznámých příčin mnohem víc. Nevíme, proč se spermie nepohybují, nebo se málo pohybují, proč mají poškozenou DNA. Zásadní je přitom vůbec rozeznat zdravé spermie od nezdravých či poškozených.

To se nám podařilo díky objevu jednoho druhu proteinu, konkrétně molekuly CD46. Tenhle protein zajišťuje soudržnost čepičky na hlavičce spermie, které se říká akrozom. Ta čepička je velmi důležitá, chrání spermii a obsahuje enzymy, které jí pomáhají proniknout do vajíčka. Když je poškozená, přirozené oplodnění se nepodaří. Jako kdybychom se vydali do hor bez čepice. Nafouká nám do uší, rychle se unavíme, nevydržíme. Přesně tak to mají spermie.

Zjistili jsme, že CD46 zůstává uvnitř čepičky do doby, než spermie projde obaly vajíčka, aby jej oplodnila. Pokud je ovšem spermie poškozena, je tento protein vidět na jejím povrchu. Když jsme si tohle uvědomili, došlo nám, že jsme objevili perfektní způsob, jak rozeznat poškozené spermie a oddělit je od zdravých.

Zdravé spermie se dají využít pro umělé oplodnění, dají se zamrazit, když se třeba muž léčí na onkologii. Stále více mužů si také nechává zamrazit spermie do budoucna, říká se tomu social freezing.

Často se mluví o souvislosti mezi věkem a ženskou neplodností, méně už o tom, že i u starších mužů se snižuje kvalita spermií. Ti, kteří si to uvědomují, si v poslední době a zatím hlavně v USA nechávají zamrazit spermie. Jsou ještě mladí, ale nemají třeba chuť založit rodinu, anebo ji zatím nemají s kým založit. Případně se obávají, že zdědí po rodičích rakovinu, a tak si vytvářejí zálohu zdravých spermií.

Ale náš objev může ovlivnit nejen asistovanou reprodukci, ale i obyčejnou diagnostiku. Muži by si mohli sami sledovat, jak se vyvíjí jejich reprodukční zdraví, a podle toho i plánovat rodinu. Takovou diagnostiku bych ráda rozvinula proto, aby se zvýšila šance na přirozené oplodnění.

Ano, přesně tak! Páry, které uvažují o rodině, tak budou mít lepší přehled, jak si reprodukčně stojí.

Ženská neplodnost je druhý směr našeho výzkumu. Při něm jsme se pokoušeli definovat, jaké fúzní proteiny se vážou na spermie, a tak jsme objevili protein života. Nazvali jsme jej Maia, po řecké bohyni mateřství. Jsou to tajná vrátka, která k sobě přitáhnou spermii, až vnikne do vajíčka. Když jsem tenhle úvodní krůček ke vzniku života viděla poprvé, byl to silný moment. Na spermii je klíč, který zapadá do těchto vrátek na vajíčku. Umím si představit, že také vytvoříme test, který bude hodnotit, jak dobré klíče spermie mají.

Pracujeme na dvou produktech pro člověka a na dvou pro zvířata. Naše testy jsou totiž využitelné i při inseminaci hospodářských zvířat, nebo mohou sehrát důležitou roli při záchraně ohrožených druhů. Pro inseminační stanice bude první diagnostická sada připravena koncem tohoto roku, sadu pro separaci nepoškozených spermií u zvířat pak chceme na trh uvést příští rok. Doufám, že tak zajistíme naší firmě první tržby, abychom mohli financovat patentovou ochranu, posílit tým a začít pracovat na certifikačním procesu pro lidské produkty.

Aby se vědecký poznatek přetavil do praxe a náš test se tedy dostal tam, kde ho potřebují, založili jsme v rámci Technologické agentury České republiky projekt. Jenže náš komerční partner z něj nakonec odstoupil. To nás zdrželo o tři roky a mě donutilo se rozhodnout. Nemohla jsem to tak nechat, nemohli jsme s týmem rezignovat. Vloni jsem tedy odkoupila práva k užívání duševního vlastnictví a za podpory Biotechnologického ústavu Akademie věd a České zemědělské univerzity jsem založila společnost Molecule 46. Je to sice moje firma, ale nefungovala by bez úžasného týmu, který koordinuji.

Vždycky jsem razila zásadu, že na co nemám, si nekoupím, nedělám prostě dluhy. Jenže tomuto projektu fakt hodně věřím. Má obrovský potenciál. Reprodukční zdraví je totiž nejcitlivějším ukazatelem celkového zdraví člověka. První, co příroda většinou zastavuje, když se rozjíždí rakovina nebo jiné neduhy, je schopnost plodit. To je první znamení! Naše testovací sady by měly být v budoucnu součástí každodenní péče o zdraví. Proto se projektu věnujeme s kolegy s maximálním nasazením, zdarma, v pracovním volnu. Máme obrovskou motivaci.

Věda je pro mě stále absolutní priorita. Přednáším také na přírodovědecké fakultě, jsem tam místopředsedkyní senátu. Kontakt se studenty považuji za důležitý a smysluplný. Z toho plyne, že nemám času nazbyt.

Když usínám, když jedu v autě a zrovna netelefonuju, při obědech. Proto si nosím do práce jídlo v krabičce, jím sama a přemýšlím. Miluju také jízdy vlakem a nejlepší jsou letadla. Tam nechodí maily ani smsky, nikdo nevolá. Nedávno jsem letěla pracovně do Bostonu a zkorigovala jsem během letu čtyři rukopisy, prohlédla několik diplomových prací studentů, promýšlela jsem granty. Byl to skvělý přelet, potřebovala jsem jen, aby trval ještě o trochu déle.

Nejsem v laboratoři, nepipetuju, už jsem opravdu manažer. Vědecká skupina čítající šestnáct lidí manažera potřebuje, a tak to dělám. Máme tým založený na důvěře a silné motivaci. Pro nás neexistuje práce od osmi do pěti, ale ani od osmi do osmi. Pracujeme i po nocích, o víkendech. Když komukoliv z týmu napíši v jedenáct večer, vždy dostanu odpověď. Tak děláme vědu.

Rodina trpí. Respektive trpím hlavně já, protože mě trápí výčitky. Děti to většinou berou tak, jak to je.

Tak například dneska jsem měla konzultaci se studentkou, a to v autě, protože jsem univerzitu nestíhala. Moje osmnáctiletá dcera totiž ráno nutně potřebovala pomoct s internetovým bankovnictvím a já se už neodvážila ji odmítnout. Stále dětem říkám „teď nemůžu, teď nemůžu, počkej“ a někdy je to příliš. Snažím se s tím bojovat, aby děti nebyly na posledním místě. Tedy ony jsou vždycky na prvním místě, jsou absolutně nejdůležitější v mém životě, ale práce to stále nabourává, přepisuje. Pořád jim ale každý den chystám svačinu. Synovi je dvanáct, už je hodně samostatný, ale některé rituály zachováváme. Před spaním si také povídáme o tom, jaký byl den, a zpívám mu.

Jsme rozvedení a máme střídavou péči. Když byl syn menší, snažila jsem se být každé odpoledne doma. Přišel ze školy, byli jsme spolu a pak odcházel k tátovi, zatímco já doháněla pracovní resty. Teď je doháním, když jde spát. Skoro každý den pracuji do jedné hodiny po půlnoci, ráno brzy vstávám. Ano, spánkový deficit mám permanentní.

Měla jsem děti, když jsem se rozhodla je mít. Naštěstí. Nicméně jsem z generace, která byla vychovávána k tomu, aby vystudovala, pak přidala ještě doktorandské studium, postdoktorandské studium, posléze zařídila první grant… Zkrátka nejprve kariéra, pak budování hnízda.

Přesně tak. Bylo mi třicet, když jsem potkala správného partnera.

Pro mě byl správný partner ten, u něhož jsem cítila, že jsme biologicky kompatibilní. A dnes také říkám studentům, že by si neměli volit partnery jenom podle sociálních hodnot, ale dát také na své pudy a smysly. Ty jsou velmi důležité nejen pro zvířata, ale i pro lidi.

Říkám jim, že nemusí odkládat mateřství, protože se dá nakombinovat se studiem, doktorátem i s prací. Žádná kariéra by nám neměla diktovat, jestli máme přivést na svět dítě, nebo ne. Pokud máme partnera, pokud můžeme a chceme mít děti, tak proč to odkládat? Snažím se v tomto směru kolegům a studentům pomáhat. My ženy bychom měly podporovat mladší ženy ve vědeckých týmech tak, aby neodkládaly reprodukci.

Není. Osobně považuji social freezing v tak masivní podobě, jak se v současné době rozvíjí v USA, za přehnaný. Děti bychom zkrátka měli přivádět na svět, když jsme zdraví. Zamražení vajíček a spermií je užitečné, ale neměl by to být důvod, abychom založení rodiny odsouvali ke čtyřicítce, padesátce, prostě až bude čas. Všichni přece víme, že v rozběhlé kariéře nikdy není dost času.

Nemyslím si, že by moje kariéra jakkoli přispěla k tomu, že se nám nepodařilo manželství. Ale máte pravdu, že některé partnery může úspěšná a pracovně zaneprázdněná žena znejistit, iritovat. Pak to ale nejsou správní partneři.

Těhotným kolegyním upravujeme náplň práce i časový harmonogram. Věda se dá často dělat i doma, meetingy řešíme on-line, když se třeba dostaví ranní nevolnosti. Teď tu máme kolegyni, která se po půl roce vrací z mateřské, protože má vědu velmi ráda a chce rychle zpátky naskočit. Má tedy částečný úvazek, střídají se s manželem, který je v ústavu také zaměstnaný. Anebo přichází do práce i s dcerkou a já nepochybuji, že své úkoly stihne. Takové ženy pracují velmi efektivně.

Jak jsem říkala, je nás celkem šestnáct, z toho tři muži. Reprodukce přitahuje více ženy, věda vůbec víc zajímá ženy. Není v ní totiž zrovna nejvyšší platové ohodnocení, což pro muže představuje větší problém. Nicméně u nás máme v platech genderovou vyrovnanost, na to vždy dohlídnu.

To by byla zásadní ztráta. Nemůžu zcela generalizovat, ale muži jsou víc orientováni na data, na jejich analýzu a statistické vyhodnocování, na interpretaci. Ženy jsou možná kreativnější. Je to ale hodně individuální. Každopádně mužský a ženský přístup je potřeba kombinovat, v tom je to zajímavé. Proto musíme podporovat i muže.

Jeden kolega do laboratoře občas chodí s dcerami. Tu mladší, která nesnášela školku, často držel v náručí, když pipetoval. Názorně nám ukazoval, že muži jsou také schopni kombinovat práci a otcovství. A to s radostí podporuji.