Rovnoprávnost ve 21. století: Tam, kde o práci nemají zájem muži, jsou nízké platy

Dlouho si přál napsat klasický příběh lásky, přátelství a zrady. „Pracovně jsem mu říkal Magický čtverec, protože hlavními postavami jsou čtyři přátelé – Arlene, Marie, Thomas a Daniel. Narodili se na konci 20. let minulého století, a byť pocházejí z různých sociálních vrstev, jsou si tak blízcí, že jejich přátelství ani smrt nemůže zlomit,“ vysvětloval v květnu na Světu knihy francouzský spisovatel Jean-Michel Guenassia.

Přijel do Prahy, aby představil svůj nejnovější román Děj se vůle boží, a přitom mluvil o právech žen na vzdělání, na svobodnou volbu profese a na kariérní růst. A neskrýval, že teprve když začal „příběh magického čtverce“ psát, uvědomil si souvislosti, o nichž neměl zdání.

„Sám příběh mi nadiktoval, že hlavní hrdinkou se stane Arlene. Je nejstarší ze čtyř dětí švadleny, která je vychovává sama. Logicky tedy očekává, že Arlene půjde co nejdříve pracovat, ale dívka díky talentu na matematiku a nezlomné vůli vystuduje jako jedna z prvních žen ve Francii vysokou technickou školu,“ říká autor románu.

Nutno podotknout, že na konci 40. let minulého století byly ve Francii ženám už oficiálně přístupné sice všechny studijní obory, včetně matematiky, ale absolventky se pak mohly uplatnit jen jako učitelky. Nebylo možné, aby dostaly práci třeba v průmyslu, to byla doména inženýrů.

„Jenže Arlene nechce být učitelkou, ale právě inženýrkou. Je smělá, usilovně studuje a pracuje, zakáže si i rodinu,“ líčí spisovatel, který své literární postavy vytváří podle reálných osudů. Tentokrát tedy vyhledal vědkyně, které se snažily prosadit před více než 70 lety, a zjistil, že nakonec řada z nich dostala příležitost v jaderném výzkumu.

Nabízí se souvislost s legendární Marií Curie či s její dcerou Irene Joliot-Curie. Nebyly to však úspěchy těchto vědkyň, ale prozaický nedostatek pracovních sil, co dalo jejich nástupkyním šanci.

„Francouzské centrum vědeckého výzkumu tehdy přijímalo vysokoškolačky, protože nemohlo získat muže. Ti byli daleko lépe placeni v průmyslových firmách. Když vznikl Komisariát pro atomovou energii, situace se opakovala,“ líčí Jean-Michel Guenassia. A jeho literární postava Arlene se raduje z toho, že má práci, a neláme si hlavu tím, že přispívá k výrobě první francouzské atomové bomby. Záhy má ovšem pochopit, že i v jaderném výzkumu jsou limity a třeba kariérní postup ženám nepřísluší.

„Jedna z vědkyň mi vyprávěla, že měla tři děti, nemohla být tedy vždy k dispozici 24 hodin denně. A i když pracovala dvakrát víc než její kolegové, vždy byli povýšeni oni. O tom jsem chtěl psát. O jedné, možná i dvou generacích žen, kterým se podařilo strčit nohu mezi dveře. Zaplatily vysokou daň, ale udržely je otevřené i pro další vědkyně,“ říká Guenassia.

„Kdysi se zdálo, že sen o ženské rovnoprávnosti je utopie. A podívejte dnes. Můžeme diskutovat o řadě problémů, ale ženská bitva je vyhraná. Nikdy se nevrátíme zpět.“

Ne, vrátit se už nemůžeme. Snad. Ale vyhraná bitva? Ženy by mohly renomovanému spisovateli předložit bezpočet příkladů, jak rovnoprávnost skřípe. Anebo vlastně stačí, když se zastavíme u oborů, které jsou pro muže dnes nezajímavé, stejně jako byl kdysi jaderný výzkum.

Když je to totiž někde nezajímavé pro muže, znamená to, že se tam méně vydělává, a tedy tam pracují hlavně ženy. „Takhle řečeno je to drsné, ale platí to i ve 21. století. Navíc se ukazuje, že když do původně mužské profese začnou ženy vstupovat, výdělky stagnují a klesají, úměrně tomu klesá i prestiž oboru,“ říká Šárka Homfray, odborová právnička a publicistka, která je spoluautorkou podcastu Pay Gap a stejnojmenné knihy, v nichž se odměňováním mužů a žen zabývá.

„V minulosti takovým poklesem prestiže prošlo v Česku školství nebo úřednická práce. Zatímco za Rakousko-Uherska a první republiky to byly domény mužů, po roce 1948 byly razantně feminizovány, z čehož vyplynula nejen nižší úroveň platů, ale i renomé. Být panem učitelem, nebo soudružkou učitelkou byl prostě rozdíl.“

V současné době pak doslova v přímém přenosu sledujeme proměnu české medicíny. Ještě za časů primáře Sovy ze seriálu Nemocnice na kraji města se tradovalo, že chirurgie a obory z ní vyplývající nejsou pro ženy. A pánové v bílých pláštích se těšili takové úctě, že se diváci občas zapomněli a chtěli po herci Miloši Kopeckém, aby jim odoperoval meniskus. Teď je ale všechno jinak. Na lékařských fakultách v České republice studuje výrazně více žen, podle údajů za rok 2022 je to v průměru 66 : 34 ve prospěch studentek. Proč? Těžké a dlouhé studium, náročná a stresující práce, velká odpovědnost, velké přesčasy, málo peněz za to všechno…

„Je nepochopitelné, že na změněnou situaci ještě nereaguje systém veřejné zdravotní péče. Ale jednou se bude muset ženám přizpůsobit,“ říká Šárka Homfray. „Dosud muži v téhle profesi dostávali přednost, oni byli také primáři a přednosty, ale teď prchají. Systém se musí naladit na ženskou strunu.“

Mimochodem, medicína v ženské režii se bude muset přeorganizovat, ale určitě neutrpí na kvalitě, snad i získá na empatii a vstřícnosti. Když však v nemocnicích a ordinacích nebudou nastaveny adekvátní podmínky, čeká nás celkem drama. Už teď jsou regiony, kde se nedostává pediatrů, stomatologů, kde si ordinace zakládají lidé, kteří nemají medicínské vzdělání. Raději nedomýšlet. A to ještě nebyla řeč o dalších zdravotnických a pečovatelských profesích. Tam nejsou lidé celkově, přitom populace tuto péči potřebuje stále víc.

„Zdravotní sestra a bratr, pečovatelka a pečovatel – to jsou obory budoucnosti, tuhle práci žádná AI nezastane,“ říká Šárka Homfray. „My jsme ale zakleti ve stereotypu a tyto obory zase považujeme za výhradně feminní. Proč? Vždyť je to práce náročná nejen psychicky, ale i fyzicky, takže by to mohla být pro muže primární volba. Proměna této profese mě hodně zajímá, tady to ženy, i když jsou stále ochotné pracovat za minimální mzdy, totiž samy už nezvládnou.“

Není prostě tolik žen, kolik bude brzy potřeba lidí ve zdravotnictví a pečovatelství, a tak bude nutné tyto profese zatraktivnit. Když se v nich zvýší platy, stoupne i jejich prestiž a snad zaujmou i muže. Tak to prostě funguje, navzdory tomu, že ženy dnes už dosahují v průměru vyššího vzdělání a nezřídka jsou i hlavními, neřkuli jedinými živitelkami rodin. Tak je to s tou naší rovnoprávností, pane Guenassio.