Jaderná fyzička Adéla Chalupová: Ve chvílích krize jsem klidná a umím se operativně rozhodnout

To přirovnání nemám moc ráda, protože Homer je hrozně nezodpovědný, jen leží, jí koblihy a mačká náhodná tlačítka. To my samozřejmě neděláme, bereme práci velmi zodpovědně. Bloková dozorna, kde pracuji, je zcela odříznutá od světa, vchází se tam přes dvoje silnostěnné dveře, nemá okna a je postavená tak, aby odolala všem typům havárií.

Jsme tam vždy ve čtyřech, neodcházíme ani na oběd, ten nám přinesou. Část směny sedím u stanice s displeji, část chodím a kontroluji panely se stovkami tlačítek. Ty slouží hlavně pro bezpečnostní systémy. Prohlédnu důležité parametry a nakonec si směnu ozvláštníme nějakou zkouškou.

Pro zpestření občas řešíme s týmem nějaké pikanterie, vymyslela jsem dokonce jadernou vánoční soutěž. Kolegové dostali každý den hádanky týkající se Vánoc a museli vyluštit šifry nebo křížovku s jadernou tematikou. Mělo to velký úspěch a další směny prosily, abych zadání nechala i pro ně.

Odmala mě bavila matematika a fyzika, takže jsme jezdili místo výletů na hrady a zámky - jeden půvabný máme přímo v Loučeni, kde jsem vyrůstala - na technické exkurze. A také třeba do uhelných dolů na Mostecku, kde jsme z náklaďáku pozorovali rypadla. Když jsem se rozhodovala, na jakou vysokou školu půjdu, vyšla jsem z názoru, že technické obory jsou praktické, protože techniků je málo a určitě najdu uplatnění.

Mamka je ekonomka, sestra právnička, takže když jsem řekla, že chci dělat jadernou fyziku, všichni byli překvapení. Dřív mě to táhlo k letectví, lákalo mě stát se pilotkou nebo vedoucí letového provozu, proto jsem podala přihlášku i tam. Jenže jsem špatně vyplnila kód oboru, čímž se stala přihláška neplatná.

Ze začátku to dost dřelo. Těžce jsem se probojovávala abstraktními předměty jako matematická analýza, lineární algebra, mechanika, elektromagnetismus. Ale já se nenechám snadno odradit. Ve třeťáku jsme se konečně začali dostávat víc k praxi, a protože jaderka má vlastní školní reaktor, mohli jsme si vyzkoušet i jeho řízení a měření. To mě obrovsky chytlo. A když jsem viděla poprvé zblízka Temelín, nadchlo mě, jaká je to úžasná obrovská stavba a zároveň důležitá.

Možná je to tím, že o jaderných elektrárnách tolik neví. Já se tam ocitla ve chvíli, kdy jsem dobře věděla, jak funguje, a celá ta technologie mě naopak fascinovala. Přihlásila jsem se na dvoutýdenní letní stáž a zkusila si psychotest, kde ČEZ zjišťuje, kdo ze zájemců má predispozici být operátorem, protože takové lidi je těžké najít.

V atomovém zákoně je to přesně definované: je třeba mít nadprůměrné hodnoty v oblasti inteligence, zodpovědnosti, rozhodování, pozornosti. K tomu samozřejmě patřičné technické vzdělání. Když mi volali, že jsem prošla a nabízejí mi práci operátorky, neváhala jsem ani minutu.

To zase ne, byla pozvolnější. Na studiích jsem si přivydělávala brigádami, třeba jsem točila zmrzlinu nebo prováděla turisty. Pak jsem si našla práci v laboratoři na Zbraslavi, kde jsem se podílela na výzkumu jaderných paliv. Testuje se tam hlavně palivové pokrytí za účelem licencování. Cokoliv jde v Temelíně nebo v Dukovanech do reaktoru, musí projít licenčním procesem a je nutné mít data o chování materiálu v daném prostředí.

Vzorky od různých dodavatelů jsme vystavovali havarijním podmínkám, třeba vysokým teplotám a tlakům, a zjišťovali jsme jejich chování. Kromě toho jsme vyvíjeli i nové materiály, které by měly vyšší parametry. Tenhle výzkum začal po havárii ve Fukušimě, protože radioaktivita unikne z jaderného paliva právě ve chvíli, kdy se poruší.

Jsem ve chvílích krize klidná, nepanikařím a operativně se umím rozhodnout. Nedávno jsem byla s kamarádkou ve Vietnamu, kde se vyskytly nečekané situace. Kamarádka se často strachovala a plašila, já k problémům přistupovala věcně. A hlavně jsem byla schopná je rychle vyřešit. Mám trénink z dvouletého výcviku v Brně a z temelínských simulátorů, kde pravidelně cvičíme možné jaderné havárie. Dokážu udržet stoický klid, stejně jako moji kolegové. Nedávno se mě někdo zeptal, jestli už to není psychopatie? Doufám, že ne.

Mamce jsem jednou dala k Vánocům velké schéma Temelína. Měla radost a pověsila si ho na zeď. Když viděla moje nadšení pro tento obor, moc mě podpořila. Dokonce si sama studuje materiály k tématu, aby držela krok. Když přijedu na návštěvu, dozvím se třeba, jaké elektrárny spustili v Číně.

Měla jsem stejné podmínky přijetí jako muži. Na blokové dozorně, kam jsem nastoupila jako operátorka sekundárního okruhu, to věděli a přijali mě opravdu hezky. Občas se našel nějaký člověk, kterého překvapilo, že tam vůbec jsem, a měl poznámky. Celkem často se taky stávalo, že mi lidi pokládali telefon, nenapadlo je, že ho na tom místě zvedne žena. Mysleli si, že jde o omyl a volali znovu. Ale už si zvykají.

Každý začíná stejně jako já sekundárním okruhem. Pokračuje se na primární okruh, eventuálně na vedoucího blokové dozorny a vedoucího reaktorového bloku. Tahle návaznost je super, prošli tím úplně všichni, i manažeři a současný ředitel. Nemáme žádné manažery dosazené zvenčí, kteří nevědí nic o oboru.

A moje meta? Jsem šťastná tam, kde jsem. Chtěla bych dělat svoji práci opravdu dobře a osvědčit se už jen proto, že jsem tam první holka. A jednou třeba jít dál. Ale nerada se cpu někam, kam nepatřím. Ještě se potřebuji hodně naučit a vycvičit si zástupce. Ředitelovu zodpovědnost bych ovšem nechtěla!

My jsme na odstřižení od sítě připravení, máme mnoho záložních zdrojů. Co se týče poruch přímo v elektrárně, nemám obavu, že by se stalo něco, co bychom nezvládli. Postupy pro mimořádné situace se neustále posouvají a vylepšují. Spolupracujeme hodně s kolegy z jaderných elektráren po celém světě, dáváme si navzájem zpětnou vazbu. Jakmile se někde povede zvýšit, byť drobností, bezpečnost, zopakují to i ostatní.

Přátelé. Když někde řeknu, že pracuji jako operátorka v jaderné elektrárně, jsou všichni zaskočení. Nedokážou si představit, co tam dělám. Přišlo mi škoda, že veřejnost o naší práci moc neví, i proto vznikají mýty. Jádro se zbytečně démonizuje, což se popularizací snažím změnit. Naštěstí žijeme ve státě, kde sedmdesát procent populace je pro jadernou energetiku, takže ji tady nemusíme nějak urputně obhajovat.

Zároveň ukazuji, že i technický obor může být atraktivní. Těší mě, když mi píšou studenti, že jádru už víc důvěřují, rádi by k nám přijeli na exkurzi nebo by tu dokonce chtěli pracovat. Chci prostě náš svět otevřít ostatním, ukázat, že je normální.

Je to nejčistší energie, při jejím získávání nevznikají žádné emise. Oblak, který stoupá z věží, je pára, sloužící k chlazení přebytečného tepla. Jsem alergická, když někdo mluví o komínech a čmoudu. Je to jen voda. Jádro má nesporné výhody v množství vyrobené energie. V České republice je skoro stejné procento instalovaných fotovoltaik, jako je výkon jaderných elektráren, ale dohromady vyrobí sedmkrát méně energie. My pracujeme ve dne v noci, v létě, v zimě, na výstavbu elektrárny se spotřebuje mnohem méně materiálu, zabírá méně půdy, dokonce máme nejméně emisí.

Hlavně investice. Rozhodnout o nové jaderné elektrárně je věc politiky, protože utratit najednou přes dvě stě miliard korun není legrace. A pokud jde o havárie, je to o přijatelnosti rizik. To máte stejné, jako když se lidi bojí létat letadlem, přestože automobilová doprava má víc obětí na počet pasažérů.

Dnešní bezpečnost se s tehdejší nedá srovnávat, hodně jsme se poučili z chyb. Pokud jde o Černobyl, radioaktivita na našem území nebyla tak vysoká, že by výrazně škodila. Hlavní tah radioaktivního mraku šel na sever. Samozřejmě přímo v Černobylu bylo záření silné. V běžném životě je člověk vystavený určité radioaktivitě stále. Pochází z radonu v zemi, z kosmického záření, v nemocnicích jsme také ozařováni.

Obálka kolem reaktoru, odborně se jí říká kontejnment, je vyrobená z předepjatého betonu a je konstruovaná i na pád letadla. Střílet na elektrárnu s kontejnmentem mi nedává žádný smysl, bylo by to komplikované a efekt minimální, ochrana je „neprůstřelná“. Věřím, že kdyby lidi znali princip jaderné elektrárny a viděli, kolik je tam bezpečnostních systémů, jak široké jsou betonové zdi, strach by je přešel.

Velmi obdivuji její odbornost i způsob projevu. Budeme spolu zanedlouho přednášet. Ovšem Státní úřad pro jadernou bezpečnost, kde pracuje, se zabývá radionuklidy mnohem šířeji. Necítím se moc jako úřednice, spíš mě baví besedy na školách, ty mě nabíjejí. A chystám se napsat knížku pro laiky, dospělé i děti. Kromě jednoduchého technického vysvětlení, jak energetika funguje, přidám pro čtivost i zábavné historky z provozu a života.

Ukážu, že radioaktivita slouží spoustě dobrých věcí. Třeba uvedu příběh o projektu Rhisotope na záchranu nosorožců v Africe, kdy se do jejich rohu dá radioaktivní zářič. Je samotné to neohrozí, ale znemožní to pytlákům roh odvézt, protože se snadno detekuje na letištích i v přístavech. Nebo popíšu, že jaderný reaktor funguje jako rychlovarná konvice. A že to není vůbec lidský vynález.

V přírodě fungoval v africké oblasti Gabon už před dvěma miliardami let. Když do ložisek bohatých na uran natekla voda, rozběhla se štěpná řetězová reakce. Tak reaktor fungoval miliony let a dnes nám to pomůže při plánování hlubinného úložiště pro vyhořelé palivo. Štěpením uranu se tvoří radionuklidy a vzniká celá periodická tabulka prvků. Zjistilo se, že nemají tendenci se nikam pohnout ani o centimetr, takže obavy, že palivo zakopané pod zem zamoří planetu, je nesmysl.

Už od vysoké ráda fotím, občas jsem si tím i přivydělávala. Snažím se co nejvíc sportovat, jezdím na kole a běhám, letos jsem uběhla půlmaraton. Taky vyrábím keramiku, protože když jsem se přistěhovala do Budějovic, nelíbilo se mi nikde žádné nádobí. Rozhodla jsem se ho tedy vyrobit. Dnes mám doma všechno, co potřebuji: talíře, hrnky, misky. Do místní dílny ale chodím dál. Taky ráda vařím a peču a občas nosím koláče kolegům do práce. Na rozdíl od většiny z nich, kteří jsou typičtí technici, jdu ráda i do divadla, na výstavu.

Když se děje něco v mém životě, volám mamce. Za kamarádkami často jezdím do Prahy. No, a partner? Ten je z úplně jiného oboru.