Článek
Filmová restaurátorka Tereza Frodlová a kurátor zvuku Jonáš Kucharský z Národního filmového archivu v rozhovoru pro Právo uvedli, že se svou prací snaží filmy přiblížit kvalitě, jakou měl y v době svých premiér.
V čem spočívá restaurování filmů?
Tereza Frodlová: Při restaurování, které dnes provádíme digitální cestou, převádíme film z jednoho média na jiné. Z původního filmového pásu do digitální podoby, ve které se snažíme maximálně přiblížit tomu, jak původně vypadaly barvy, jak zněl zvuk.
Je to jako například s fotkami, které vyblednou? Dáváte filmům očistnou kúru?
Frodlová: Dá se to tak říct. Snažíme se přiblížit jejich původní podobě. Nikdy to nejde stoprocentně. Protože původní filmová projekce měla jiné vlastnosti, než mají nyní třeba digitální projektory, ale za pomoci historického výzkumu, v archivech a za pomoci průzkumu dochovaných filmových materiálů se snažíme zjistit maximum o tom, jak filmy původně vypadaly. Jestli do nich bylo například zasahováno, něco do nich dodatečně přibylo, třeba nějaký vysvětlující titulek z ideových důvodů, nebo naopak bylo něco vystřiženo. Ale stejně tak se snažíme zjistit co nejvíc o tom, jak film původně vypadal po barevné stránce, jak zněl po zvukové stránce a podobně.
Jonáš Kucharský: Celé digitální restaurování není jen procesem, který vede k zachování filmu, ale také ke zpřístupnění sbírky. V současné době je jen málo kin zařízeno na promítání klasického filmového materiálu a ani promítačů není dostatek. Takže digitální restaurování je často jediným způsobem, jak filmy z našich sbírek dostávat mezi lidi.
To je téměř detektivní práce. A když například zjistíte, že něco bylo vystřiženo z ideových důvodů, dá se to dohledat?
Frodlová: Někdy to je možné dohledat, protože třeba vzniklo několik filmových kopií, které nebylo možné promítat, ale dochovaly se.
Kucharský: Jako příklad mě napadá film Extáze. Film vznikl původně ve třech jazykových verzích ve třicátých letech minulého století. A tehdy jazykové verze neznamenaly, že by se film předaboval, ale natočil se třikrát s různými herci, s různým scénosledem. Ve své době byl hodně populární, cestoval snad do všech zemí světa. Byl populární mimo jiné i z toho důvodu, že tam je pár lechtivých scén. Právě ty z filmových kopií velmi často mizely. Promítači si je jednoduše vystřihovali a brali si je domů. Pozdější verze zase byly cenzurovány.
Takže když jsme tento film před třemi lety restaurovali, museli jsme se vyrovnat s tím, že u nás v archivu jsou dochované kopie z padesátých let, ale věděli jsme, že jsou hodně sestříhané, hodně materiálu v nich chybělo. Postupným ohledáváním materiálů, které jsme získali od zahraničních partnerů, jsme se snažili sestavit scénosled tak, jak byl v té původní verzi. Zrovna u tohoto filmu bylo hledání klíčových scén poměrně složité, protože pozdějších zásahů do filmového materiálu bylo opravdu hodně.
A také je to příklad filmu, kde chyběly originální negativy. Ty byly pravděpodobně zničené už ve třicátých letech minulého století.
Frodlová: Vždycky se snažíme filmy, které restaurujeme, přivést do podoby, ve které je měli ve své době možnost vidět diváci. A pokud je tenkrát viděli už třeba nějak upravené cenzurou, my se nesnažíme vystřižené scény dodatečně do filmu vracet, ale pokud ty scény najdeme a pak restaurovaný film vydáváme například na DVD nosičích, jsou na nich jako bonus.
Podle čeho jsou vybírány filmy, které budou restaurovány?
Frodlová: Od roku 2010 existuje seznam asi 200 filmů, které jsou určeny k přednostní digitalizaci. Tehdy se vybíraly tak, aby bylo pokryto celé období dějin kinematografie. Kritériem byla žánrová pestrost, významní tvůrci, ale i významné mezníky v dějinách kinematografie, jako jsou počátky barevného, zvukového filmu a podobně.
Ve Varech byl film Žert, v Cannes a v Bologni Až přijde kocour. V Benátkách bude představeno restaurované Ucho.
Frodlová: Roli hraje také obchodní hledisko. Aby to byl film, který je také atraktivní pro diváky. Není to jediné hledisko, ale důležité. A to všechny tyto filmy splňují.
Jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý ve filmu Karla Kachyni Ucho (1970)
Kolik času restaurování jednoho filmu zabere?
Kucharský: Proces začíná hodně dlouho předtím, než jde film do kin. Je tam dlouhá fáze výzkumu. A u filmů jako Extáze nebo Až přijde kocour trvala práce dva roky.
Frodlová: To jsme například sháněli materiály po světových archívech, abychom si byli jistí, že máme opravdu všechno.
Máme velké štěstí, že filmový archív vznikl už v první polovině čtyřicátých let minulého století a díky tomu máme poměrně vysoké procento dochovaných filmů, ve srovnání třeba se zahraničními archivy. Takže v archivu obvykle končily nejen originální negativy, na které se natáčelo, nebo rozmnožovací materiály, které slouží k dalšímu kopírování, ale poté, co prošly distribucí, se k nám dostávaly i kopie, které se předtím promítaly v kinech.
Většinou tedy máme štěstí, že máme víc kopií. A když ne, a víme, že potřebujeme další, což bylo třeba u filmu Až přijde kocour, oslovujeme zahraniční archivy. S mezinárodní spoluprací máme výborné zkušenosti. Filmové archivy po celém světě zastřešuje Mezinárodní federace filmových archivů (FIAF) a v rámci té spolupráce si archivy vycházejí vstříc.
Emília Vášáryová ve filmu Až přijde kocour (1963) režiséra Vojtěcha Jasného.
Nedávno jste se vrátili z Bologně z mezinárodního festivalu II Cinema Ritrovato, který je festivalem celé archivářské a restaurátorské komunity. Tam jste promítali právě film Až přijde kocour. A s velkým úspěchem.
Frodlová: Musím říct, že od odborníků to uznání dvojnásob potěší. Promítal se tam dokonce dvakrát, což není obvyklé, a obě projekce byly beznadějně vyprodané. Dokonce se na ně nedostali ani někteří naši kolegové. V rámci festivalu jsme měli přednášku o tom, jak celý proces restaurování probíhal, a i na to jsme měli skvělé ohlasy.
Kucharský: V případě filmu Až přijde kocour se povedla synergie toho, jak je to skvělý film a zároveň i našeho přístupu. Spousta kolegů ze zahraničí se na nás obrátila se zájmem ho hrát a zajímali se o postup při jeho restaurování. My ale stejnou péči věnujeme všem filmům.
Na jakém filmu pracujete nyní?
Frodlová: Je před námi několik projektů. Asi pro mě nejzajímavější je film Jan Roháč z Dubé z roku 1947. Je to první český celovečerní barevný hraný film a pro nás je to velká výzva. Čeká nás detailní výzkum, abychom zjistili co nejvíc o tom, jak se tento film vyráběl, jaké materiály se používaly, protože filmaři se tehdy teprve učili s barvou pracovat. Ale zároveň je to zajímavé v tom, že ten film byl dodatečně zkrácený a my se jej budeme snažit vrátit do původní podoby, což nebude snadné, protože barvy na původních filmových kopiích ze 40. let vybledly. Bude to výzva.
