Článek
I přesto ruští vůdci v čele s Vladimirem Putinem a náměstkem bezpečnostní rady Dmitrijem Medvěděvem opakovaně říkají, že Rusko vede válku o svou existenci. Čelí neofašistům, jak označují ukrajinské vedení a vlastně už všechny bránící se Ukrajince, čímž vyvolávají ducha druhé světové války, kdy bylo nutno porazit fašisty.
Rusko zcela obrací realitu naruby, označuje se za oběť, byť ono samo zaútočilo na sousední zemi, kvůli čemuž čelí sankcím, které by jinak nepřišly. Když nepřišlo rychlé vítězství, stěžuje si, že čelí armádám NATO, protože Západ poskytuje Ukrajině podporu a dodává jí zbraně.
Ale to se opět děje jen proto, že Rusko zahájilo invazi. Před ní Západ dodával Kyjevu jen ruční protitankové zbraně, které rozhodně nejde označit za útočné, i nyní se však brání dodávkám zbraní, které by Ukrajincům umožnily zasahovat ruské zázemí.
Součástí každé války je propaganda, která hraje důležitou roli při udržování motivace a bojového ducha. Proto každý účastník konfliktu nadsazuje, kolik zničil nepřátel, a o svých obětech raději mlčí.
Pokud však Moskva označuje válku na Ukrajině za boj o přežití Ruska, je to nebezpečné, byť by to mělo za cíl jen zvýšit podporu války a ochotu mužů jít na frontu, neboť takovýto boj opravňuje nasadit všechny zbraně. V ruské jaderné doktríně stojí, že může použít své jaderné zbraně, pokud by byla ohrožena samotná existence Ruska.
Tato vyjádření jsou mnohem nebezpečnější než loňské apely k jaderným útokům na USA a západní metropole, které zaznívaly v různých diskusních pořadech, zejména u ruského propagandisty Vladimira Solovjova.
Nyní mluví o ohrožení samotné existence Ruska i jeho nejvyšší představitelé a vytvářejí tak prostor nejen pro obhajobu další mobilizace, ale i pro použití jaderných zbraní. Medvěděv přímo říká, že svět bez Ruska není potřeba.
To už působí spíše jako fanatická prohlášení apokalyptických salafistů z Islámského státu, kteří toužili rozpoutat poslední bitvu, aby po ní nastalo boží království.
Nelze zapomínat, jak snadné je zblbnout vlastní lid a nejen mladíky z Hitlerjugend, kteří pro Velkoněmeckou říši a jejího vůdce pokládali své životy ještě v posledních měsících války.
I na Saipanu v roce 1944 bojovali japonští vojáci proti Američanům do posledního muže, i když už věděli, že prohrají. I civilní obyvatelé dobrovolně skákali z útesů do moře, kde umírali, aby nemuseli žít v područí Američanů.
Ruská rétorika je o to nebezpečnější, že Moskva pozastavila zapojení Ruska v poslední fungující smlouvě o odzbrojení, v tzv. novém STARTu. Zatím ji nevypovědělo, ale i pozastavení přiblížilo svět jadernému konfliktu.
Z ruského pohledu lze pochopit obavy z rozšiřování NATO v posledním čtvrtstoletí. Aliance se skutečně k hranicím Ruska přiblížila a Kreml to mohlo znepokojovat. V Rumunsku a Polsku se sice stavěla jen odpalovací zařízení antiraket, ale Rusové dobře vědí, že se mohou používat i proti pozemním cílům – sami to se střelami ze systému S-300 dělají.
Ani to však není existenční ohrožení, o němž mluví. Útok na Rusko nikdo neplánoval. Naopak ruská invaze dovedla do té doby neutrální Finsko a Švédsko ke vstupu do NATO, takže se Aliance k Rusku dále přiblížila.
V ruském pokřiveném vnímání zaměňujícím příčinu a následek ovšem i tento krok může umocňovat pocity strachu a ohrožení ze strany zemí Severoatlantického paktu a ve výsledku zvyšuje nebezpečí jaderného konfliktu.