Modrá nemoc byla horší než války

V 19. století se ale rozšířila jako pandemie. Charakterizovaly ji průjmy, zvracení, neutišitelná žízeň. Rty zmodraly a nastoupily křeče –⁠⁠ předzvěst blížící se smrti.

Původce cholery až do roku 1883 lékařská věda neznala –⁠⁠⁠⁠⁠ právě v uvedeném roce jej objevil slavný průkopník mikrobiologie Robert Koch. Cestoval tehdy po Indii a všímal si odporně znečištěné vody a rychlého šíření modré nemoci. Odhalil poté bakterii Vibrio cholerae, která se ukrývá v nakažených potravinách, pitné vodě a ve výkalech.

Dávivá úplavice probíhala v deseti vlnách a zasáhla území Asie, pokračovala přes Rusko do Haliče, proplula Francií a pronikla do Severní i Jižní Ameriky. A vracela se zpátky přes Rusko. Napadla i české země.

„V podbřišku se střídají bolesti s pocity horka a pocit nucení na stolici postupně narůstá při omezeném nebo dokonce žádném močení. Žízeň se stává neuhasitelná, nemocný téměř neurvale požaduje studenou vodu, aby se alespoň částečně zbavil nesnesitelného pocitu pálení v žaludku. Neklid se stupňuje do takové míry, že nemocní nejsou s to setrvat byť jen okamžik ve stejné poloze. Následují křeče a záškuby v celém těle, oči se propadají, obličej vyjadřuje smutek,“ tak popisovala nemoc rakouská Příručka pro zdravotnické úřady v roce 1831.

První případ cholery se objevil právě v roce 1831 ve východočeských Králíkách. Lékařská obec si s ní nevěděla rady. Předpokládali, že má miasmatický původ –⁠⁠⁠⁠⁠ choroboplodné zárodky se šíří vzduchem. Podle toho se k epidemii přistupovalo. Začala vznikat cholerová oddělení při nemocnicích, vydávala se úřední a lékařská doporučení. S nevelkým úspěchem.

A to i proto, že cholera končila z padesáti procent smrtí. Jen v Chrudimi zemřelo např. v roce 1831 mezi 1. únorem a 26. zářím 276 osob. K nemocným se ostatní členové společnosti nechovali zrovna křesťansky. Ne ovšem tak strašlivě jako ve Francii.

Ve francouzském Vaugirardu v roce 1832 propukla nemoc plnou silou. Navíc se rozšířila pověst, že za smrtelnou nákazu mohou traviči. Básník Heinrich Heine poté popsal, jak lidé na šuškandu reagovali: jednoho umírajícího nemocného spoluobčané utloukli na silnici. Měl u sebe totiž jakýsi bílý prášek, snad kafr.

Slovy Heineho: „I staré babky ho mlátily dřeváky až k smrti. Servaly mu šaty, vytrhaly vlasy, uřízly ohanbí, nos i rty.“ Mrtvolu pak lůza vláčela se svázanýma nohama po ulicích. Podle básníka to nebyl ojedinělý čin.

Všechny zaplavil strach. Někteří z nich se začali chovat zcela nezřízeně. V Paříži se tancovalo po celém městě, lidé se šklebili a hulákali v maskách pomalovaných „symboly modré smrti“. Řádili i nemocní –⁠⁠⁠⁠⁠ pod maskou jejich přepadlé tváře nikdo neviděl. Pohřbívali je poté tak rychle, „že jim ani nesvlékli bláznovské šaty“. (Heine)

Tak či tak, cholera tehdy zahubila v Čechách asi 25 000 lidí, stejně tolik na Moravě a v rakouském Slezsku (české země měly tehdy asi 5 a půl milionu obyvatel). Ještě hůře proběhla vlna dávivé smrti v roce 1866.

„Strašidlo cholery číhalo všude a všechny naplnilo obavami. Byla to jakási emocionální epidemie,“ charakterizoval jeden z pruských důstojníků atmosféru roku 1866. Tehdy zasáhla v červnu a červenci epidemie modré nemoci Čechy, Moravu i české Slezsko –⁠⁠⁠⁠⁠ bezprostředně před prohrou Rakouského císařství ve válce s Pruskem (oficiálně válka skončila pražským mírem téhož roku).

K šíření nemoci přispěly nehygienické podmínky ubytování pruských vojsk a nečistota vůbec. Od vojáků se nakazilo civilní obyvatelstvo.

Prusové často i s rodinami obývali kasárna, kláštery, sklady, sýpky. Chyběly v nich záchody a veřejná kanalizace, splašky a fekálie kontaminovaly pitnou vodu. K vypuknutí choroby často vedlo i omytí potravin v závadné vodě. Nakažení trpěli odvodněním, zvraceli, trýznily je průjmy, po několika dnech zemřeli. Od vojska se nemoc přelila mezi civilisty.

Celkový počet obětí byl údajně přes 100 000, z toho patřila většina mezi běžné občany. Vše zhoršilo i horké počasí.

„Obilí přede žněmi do země zadupáno, všude plno nabubřelých mrtvol, do kterých sálalo červencové slunce, takže vzduch byl plný zapáchajících výparů, vše v policích hnilo zbroceno lidskou a zvířecí krví,“ popisoval současník děsuplnou atmosféru.

Lékaři také upozorňovali na „přežírání“ Prusů, které způsobuje trávicí potíže. Jejich tvrzení mělo racionální stránku. Prusové totiž nezřídka naházeli zrekvírované potraviny do jednoho kotle, zamíchali a snědli. Následovaly bolesti břicha a křeče. Tělo se stalo vůči nemoci bezbranným. A podléhalo. Zeměmi se začal šířit strach.

Jeden z pruských důstojníků si poznamenal: „Strašidlo cholery číhalo všude, stejně jako zjitřené emoce. Epidemie nás naplnila nejistotou a obavami.“ Lékaři cítili bezmoc, antibiotika neexistovala, původce choroby byl neznámý. Děsil je hrůzný průběh nemoci.

Pacient zmodral, „jeho kůže nejdříve šedla, vystupovaly pod ní výrazné modré žilky a na dotek se stávala jakoby nepružnou. Tváře a břicho začaly viditelně ochabovat, až byly zcela vpadlé. Totéž potkalo důlky očí. Nos se jakoby zešpičatěl. Tesknost zaujala nemocného, oči bez slzy vyděšeně hleděly, kruté bolesti vnitřní, křeče v nohou a rukou, oudy stydly, konec se blížil“. Přesto medicína začala proti infekci bojovat.

„Deprimující bylo, když ranění přes všechnu naši lékařskou péči umírali na choleru. V jednom malém místě, asi jednu míli vzdáleném od Hořic, řádila cholera velmi silně. Zemřela tam asi třetina ze 120 raněných. Denně přibylo asi 20 až 30 případů mezi obyvateli. Potom už tato nákaza povolila,“ charakterizoval jeden z lékařů průběh choroby v českých zemích.

Cholera se šířila velmi rychle a krátký byl i její průběh –⁠⁠⁠⁠⁠ inkubační doba trvala čtyři až šest dnů. Lékaři začali zastávat nový názor –⁠⁠⁠⁠⁠ modrá nemoc se šíří nakaženou vodou.

Proto se zabedňovaly studny s podezřelou vodou, síranem železnatým se dezinfikovaly záchody, žumpy a prostory, kde se shromažďovalo více lidí. Vznikaly příručky, které nabádaly k čistotě, ale také k víře v Boha.

Konala se procesí a probíhaly hromadné modlitby, hlavně u kapliček sv. Rocha a Rozálie. Na mnoha místech spolupracovaly samosprávy s pruskou okupační správou.

Například ve východočeských Hořicích četli lidé na nárožích následující oznámení: „Slavná král. pruská kommandatura v Hořicích všem pánům občanům přísně nařizuje, aby každý, u koho se cholera započne, hned na obecní radnici, pod uvarováním pokuty od 5ti do 10 zlatých, oznámil. Pod tou samou pokutou se ovoce všeho druhu prodávat zapovídá.“

V nedalekém Miletíně vyčlenili představení obce poblíž stojící samotu jako speciální karanténu a izolovali v ní nemocné. Omezil se také pohyb obyvatelstva. Problematickým se ale ukázalo vlastní léčení.

„Uzeniny, vepřové, brambory se špekem, a co další naplní břicho, se může užít, stojí-li nákaza před dveřmi,“ radil lékař Justinus Kerner už v roce 1831. Další doktoři doporučovali nejrůznější odvary, ovocné šťávy, čaje a kafr. Zakazovali časté podávání vody.

Ve skutečnosti se ale řídili metodou pokus omyl –⁠⁠⁠⁠⁠ podávali pacientům kalomel, na tišení bolestí pak opium, morfium a jeho deriváty, dále hořčičný líh, éter, kozlíkové kapky, tinkturu strychninu, chloroform či oblíbený liquer amoniae anistatus, který se skládal ze směsice lihu, čpavku a anýzového oleje.

Dávivou úplavici sice nepřemohli, ale trpící nešťastníky poškozovaly víc další zákroky: klystýry a pouštění žilou. Ty už tak slabý organismus vysílily úplně. Za účinné léčivo se považoval flanel, postiženého zahříval a neškodil. A existovaly i další metody a medikamenty. Některé lepší, jiné horší.

Velký pokrok představovala bezpochyby výzva k převařování vody, dosavadní zákazy a omezení pití u nemocných totiž jejich stav jen zhoršovaly. Proti dehydrataci organismu, utišení žízně či zklidnění sliznice v ústech se doporučovalo podávat ledové kuličky či sodovou vodu.

Někteří lékaři i léčitelé bojovali proti chorobě kuriózně. Např. Václav Pavlišta ve farní kronice obce Kněžmost tvrdil, že v případech, kdy cholera propukla, má nemocný „do teplé postele lehnouti, nohy, žaludek, ruce teplými obklady zahřívati, jakož teplými cihlami, otruby, ovsem, pískem, kamenem teplým, červené víno píti, nikoliv vodu“.

Pro zahřátí žaludku, který Pavlišta vidí jako základní bod celého boje proti choleře, doporučoval následující postup: „Aby se žaludek zahřál, také se může z bochníku chleba svrchní kůrka odkrojiti, na tu plochu měkkou posype se hustě s roztlučeným pepřem, to se poleje špiritusem a nakropí. Nyní svíčkou nebo hořící sirkou špiritus se podpálí, a když špiritus po celé ploše zahořel, plamen se sfoukne a honem na život se přiloží, to zahřívá žaludek i střeva.“

Jiní vysoce hodnotili vodoléčbu a pitné kúry, vedle lékařů se zapojili do uzdravování i léčitelé.

Kromě babek kořenářek právě léčitelé pacientům pomáhali –⁠⁠⁠⁠⁠ zvlášť homeopatií a vodoléčbou. Německý léčitel Sebastian Kneipp (1821–1897) tak navracel zdraví pacientům podáváním neomezeného množství čisté vody.

Se stažením pruských vojsk ke konci roku 1866 začala nákaza ustupovat, nicméně se ji podařilo dostat pod kontrolu až v prvních měsících roku 1867. Přesná čísla o počtu obětí neexistují. Historik Vladan Hanulík uvádí, že v rakouské monarchii zemřelo na choleru 114 683 lidí.

V letech 1899 až 1926 proběhly další vlny epidemie. Nezasáhly Evropu, ale především Rusko a asijské země s nedostatečnou hygienou. Evropa od 19. století slovy zakladatele dějin sociální medicíny Roye Portera (1946–2002) „postavila čistotnost téměř na úroveň zbožnosti“.