Rudolfa II. trápily deprese i následky syfilidy

Rudolfův bratr Matyáš se zřejmě obával, že s posledním loučením by se mohla spojit nějaká demonstrace namířená proti němu. Rakev v pozdních večerních hodinách provázeli z kostela Všech svátých kněží, bývalí Rudolfovi dvořané a nejvyšší zemští úředníci. Průvod skončil v Chrámu sv. Víta, kde tělo uložili do sklípku. Ceremonie se neúčastnil jediný Habsburk ani král Matyáš. Na smuteční mši 2. října se ovšem Matyáš dostavil i s manželkou.

Rudolf II. patřil k tragickým postavám, byť se mu v Čechách podařilo na víc než tři desetiletí nenásilně odsunout ze zemské vlády evangelíky. Navíc po přesídlení do Prahy roku 1583 proměnil město v kulturní centrum evropského manýrismu, uměleckého řemesla, pokladnici sbírek. Politické postavení mu ale ztěžovala vrtkavá, podezřívavá povaha a nemoci. Její první známky se projevily už v roce 1578.

Tehdy se choval jako bezstarostný mladý muž. Valné vladařské zkušenosti neměl. Vyrůstal ve Vídni v umělecky a intelektuálně inspirativním prostředí svého otce Maxmiliána II.

Několik let také strávil na dvoře strýce Filipa II. ve Španělsku. Tam se setkal s přehnanými projevy religiozity. Nevyhovovala mu její bojovnost a nesmiřitelnost. Po návratu do Vídně ho mnozí šlechtici kritizovali pro chladné chování k ostatním, přezíravé postoje a odměřené způsoby.

Přesto miloval radovánky a kratochvíle. Měl mnoho žen, a některé nechal dokonce unášet.

V roce 1576 přejal císařský trůn a panování v českých, uherských a dolnorakouských zemích. České země si oblíbil, kromě Prahy navštěvoval rád také Brandýs nad Labem.

Právě v roce 1578 se ale u něj objevily různé tělesné obtíže – bolel jej žaludek a symptomy potíží svědčily o možnosti žaludečních vředů. Časem se ale ztišily. S novou intenzitou nastoupila choroba o dva roky později. Rudolf II. se dokonce domníval, že se blíží konec. Lékař dr. Jan Crato si přibral k ruce ještě dalších deset odborníků. Jako příčinu jeho stavů označili, jak tehdy bylo zvykem, melancholii.

V čase nemoci se Rudolf o okolí nezajímal. Nikoho nepřijímal a státní záležitosti přenechal svým vychytralým a energickým rádcům Wolfgangu Rumpfovi a Pavlu Sixtu Trautsonovi. Pánové získali neomezenou moc a dovedli ji využít. Rudolfa II. přesvědčili o faktu, že právě oni císaře ochraňují před intrikami a spiknutími. Zároveň tak podporovali jeho podezíravost a až paranoidní mánii, že okolí na něj číhá a hodlá jej přinejmenším zabít. Jeho stihomam nebezpečně narůstal. Rudolfovy nálady se měnily jako na houpačce.

Postupně se sice císařův stav zlepšil, ale některé změny se staly nevratnými. Konečně celý život patřil ke složitým osobnostem. Psalo se o něm hodně. Každý vyslanec či soukromý cestovatel pochopitelně cítil potřebu o císaři referovat – v informacích zcela protichůdných.

Co se týče vzhledu, označovali pozorovatelé Rudolfa jako muže nízkého vzrůstu a souměrné postavy. Jako člověka jej vnímali spíš kladně než záporně. Zatím.

Okolí hodnotilo císařův umělecký i politický přehled. Na druhé straně mnozí kritizovali jeho nulový smysl pro humor a s přibývajícím časem – bez ohledu na jeho duševní zdraví – se jejich odsudky stupňovaly. Nikdo nemohl přehlédnout císařovu snahu neměnit jednou přijatá rozhodnutí, jedovaté výbuchy zlosti, povýšenost, samovolné nakládání se státní pokladnou.

Ti, kteří se s ním setkali jen občas, byli často otřeseni. Jednou se rozběsnil tak, že málem omdlel, protože mu nuncius Filippo Spinelli omylem při audienci foukl vzduch do obličeje! Přesto se Rudolf až do roku 1598 choval stále ještě relativně normálně.

Nejpevnější základ Rudolfovy moci představovaly vždy české země až do konce jeho panování. Horší překážky se ale objevovaly na dalším území, například v Uhrách, které zápasily s Turky. V roce 1598 se těžkosti projevily všude. A promítly se i do císařova duševního stavu. Opět přestal plnit vladařské povinnosti, odmítal audience, stavy zuřivosti a podrážděnost střídala otupělost a lhostejnost. Navíc ho začal pronásledovat strach z atentátníků. Cyklická psychóza ho celého ovládla.

Právě této skutečnosti se rozhodl využít jeho bratr Matyáš. V květnu 1599 přijel do Prahy s nehorázným požadavkem, aby ho ustanovil svým nástupcem v Čechách, říši a v Uhrách. Když v pražských ulicích začal řádit mor, utekl před ním Rudolf do Plzně. Zdraví se mu sice nezlepšilo, ale získal možnost chodit tajně po městských uličkách a pozorovat „obyčejné dění“. V politice se ale neangažoval. 0 to víc pronikaly na veřejnost zprávy, „jak šílí“. Do Plzně se kvůli přehledu přistěhoval i nuncius Spinelli a poctivě referoval do Říma.

Nikdo se k Rudolfovi nechtěl ani přiblížit. A když to udělal, nesl následky. V únoru 1600 informoval Spinelli papeže, že se císař chová násilně ke služebnictvu, dokonce nafackoval komorníkovi a bradýře ohrožoval dýkou.

Začátkem června se Rudolf vrátil do Prahy. Vcelku klidně přijal francouzské poselstvo, i když podezíral francouzského krále Jindřicha IV., že má zálusk na římskou korunu a kuje pikle s Římem. V tom nebyl daleko od pravdy – Francouzi měli kromě jiného zjistit, jak by nemocný Rudolf reagoval na Jindřichův zájem o nástupnictví v říši. Politické napětí císaře vyčerpávalo a duševní chorobu prohloubilo. Potřeboval si na někom vybít svůj vztek.

První díl zlosti si „odnesl“ nuncius Spinelli. Otevřeně mu sdělil, že ví o přípravě spiknutí. V noci z 25. na 26. září 1600 k sobě povolal rádce Wolfganga Rumpfa, řval na něj, že je zrádce, a šermoval před ním dýkou. Snad by ho i zabil, kdyby v tom okamžiku nevybuchla prachárna na jednom z vltavských ostrovů.

Obrovská detonace císaře vyděsila a rozklepaný Rumpf uprchl. Výsledkem celé akce se stalo vypovězení dosavadního předsedy tajné rady, tedy nejvyššího hodnostáře monarchie, Rumpfa z Hradu i Prahy. Suspendoval i další – například vlastního lékaře Hipolyta Guarinoniho. A obklopil se vojáky, nejvíc důvěřoval generálnímu vachmistru Heřmanu Kryštofovi Russwormovi. Jeho deprese a stavy zuřivosti se ale nelepšily.

Propadl se do nejhlubší krize. Nespal, nejedl, v noci vydával hrůzné skřeky. Pokusil se o sebevraždu – nejdřív se pokusil probodnout mečem, když mu ho sebrali, začal si podřezávat žíly, a nakonec se chtěl proklát dýkou. Svoje duševní selhávání si dobře uvědomoval a hledal východisko ze svého soužení v pověrách, kouzlech, v činnosti alchymistů. Znepokojená papežská kurie vyslala do Prahy doktora Jana Pistoria, aby pomohl Rudolfa uzdravit.

V čase, kdy neexistovala psychiatrie a duševní nemoci se přičítaly ďáblově dílu, se Pistorius zachoval velmi rozumně. Popřel, že by císař trpěl nějakou fyzickou chorobou, zdůraznil, že není ani posedlý, a nevěřil v jeho šílenství. Přinutil Rudolfa, aby se zabýval tím, co má rád – svou sbírkou, kuriozitami, novými přírůstky. Císař se pozvolna zklidňoval a vracel se ke státnickým záležitostem. Uvědomovalo si to i okolí a chovalo se k monarchovi s určitým soucitem, ať už ze sympatií, nebo kvůli zisku. Musel dohánět, co zameškal.

Pozvolna, jak se Praha stávala kosmopolitní, rostla i obecná kriminalita a sebevražednost. Na císařův rozkaz byly tehdy na pražských náměstích vztyčeny šibenice zvané justicia. Shodou okolností jeden z nejodpornějších kriminálních činů spáchal Rudolfův oblíbenec H. K. Russworm. Ten se v Praze nemohl vystát s vysokými italskými důstojníky.

Jedné červencové noci 1605 potkal Russworm ve Vlašské ulici na Malé Straně Františka, bratra císařského generála Jana Jakuba Belgioiosa. Jejich horkokrevné doprovody se okamžitě do sebe pustily. Létaly nadávky, míhaly se kordy – a na místě střetu nakonec zůstala ležet Belgioisova mrtvola. Městští biřici odvedli Russworma do vězení. Ten se nebránil, přesvědčený, že jej brzy propustí, navíc se prý nedá prokázat, že právě jeho kord zasáhl Belgioiosa.

Císař se ale neozýval, kromě toho klan italských důstojníků hodlal nenáviděného Russworma zničit. Nakonec Rudolf II. podepsal Russwormův rozsudek smrti. Dne 29. listopadu 1605 jej sťali a pohřbili v kostele Panny Marie Sněžné. Tehdy měl monarcha i jiné těžkosti.

V letech 1604-–1606 propuklo v Uhrách povstání vedené sedmihradským velmožem Štěpánem Bočkajem. Rudolf se nenacházel v dobré pozici, ještě víc vřel kotlík nenávisti mezi ním a Matyášem. Spor přerostl ve vojenské střetnutí. Matyáš se postavil do čela opozičních stavů, které proti císaři uzavřely česko-rakousko-moravskou konfederaci.

K osudné válce sice nedošlo, ale libeňským mírem z roku 1608 Rudolf ztratil moc nad všemi zeměmi habsburské monarchie kromě Čech, Slezska a Horní a Dolní Lužice. Navíc podepsáním Majestátu na náboženskou svobodu z roku 1609 ustoupil evangelické opozici v Čechách.

Za vyostřené politické situace najímal Rudolfův bratranec Leopold Pasovský s císařovou podporou žoldnéře a v roce 1611 se pokusil ovládnout Prahu. Hodlal se tak pomstít Matyášovi. Pasovští působili velké škody ve městě i na venkově, ale na politický převrat síly neměli. Od Rudolfa se odvrátili i rozhořčení čeští stavové.

Po své abdikaci v květnu 1611 a po korunovaci Matyáše na českého krále se skleslý, nemocný a bezmocný uchýlil do světa svých sbírek na Pražském hradě.

Na veřejnosti se o Rudolfově chorobě začalo mluvit v roce 1611. Na těle se mu v lednu 1612 objevily zapáchající vředy, nemohl stát ani sedět. Šoural se v pantoflích. Nikdo z lékařů se neodvažoval abscesy vyříznout, zato si oprávněně šuškali, že se jedná o projevy syfilidy, tehdy neléčitelné.

Rudolfův stav se zhoršoval, k vředům se přidala sněť, nemoc plic, chrlení krve a neuhasitelná žízeň. Vše doprovázely hrozné bolesti. Rudolf se navíc léčil sám alchymistickými prostředky – balzámy i mastmi. Zemřel 20. ledna 1612.

Ještě týž den proběhla pitva doprovázená skandálem. Pavel Skála ze Zhoře popsal, jak Václav Vchynský „dostav do rukou srdce jeho (Rudolfovo), že jest je ze zazlené proti nebožtíkovi nevážnosti v ruce své stiskl, až krev z něho vypištěla, ta slova propověděv, že aspoň tak pomstil se nad úhlavním nepřítelem svým a nebožtíka otce svého, kterýž oboum dvoum nic dobrého nepřál, ale usiloval je do konce zkaziti…“

Následovalo veřejné vystavení těla a odbytý obřad. Tragický Rudolfův život skončil a začaly vznikat klepy i pověsti o jeho povaze, takzvaný druhý život.