Orloj se Sisyfem i mohutné zlaté ruce. Brněnský Kristkův dům přitahuje pozornost kolemjdoucích

Dům koupil Lubo Kristek před osmi lety, a jak sám říká, byla to láska na první pohled. Nejdřív se pustil do nezbytných oprav.

„Dům jsem nechal působit tak, jak byl, zachoval jsem stará okna, dveře, nic jsem nepředělával. Můj otec byl architekt, tak o tom něco vím. Ponechal jsem domu původního ducha,“ vysvětluje Novinkám svůj záměr.

V nepřehlédnutelném dvoupodlažním domě na rohu ulice Tišnovská a Trávníky dnes bydlí dvě rodiny, stal se ale zároveň uměleckým projektem Kristka, který tu často pořádá happeningy a performance, točil se tu i film. „Dům musí žít. A dokud budu žít já, bude se tu pořád něco dít,“ říká odhodlaně.

„Chtěl jsem mu dát i jiný rozměr a udělal jsem si z toho radost pro sebe. Jsem celoživotní výtvarník, co jiného bych s ním měl dělat než ho upravit výtvarně,“ říká nám usazený v křesle v bytě, který sám využívá jen občasně. Dlouhodobě pobývá a pracuje v Podhradí nad Dyjí. I tamní dům si prý výtvarně vyzdobil.

Dekorování brněnské stavby přicházelo v etapách, nejprve se Kristek pustil do odvážné fasády. „Nejdřív přišla barva, spojitost růžové s fialovou. Někteří sousedé se mě s pobavením ptali: To tu bude Moulin Rouge?“ připomíná veselou vzpomínku.

Pak na fasádu začaly přibývat různé elementy a vytvářet společně dům-asambláž (výtvarná technika dávající dílu z různých objektů a materiálů třetí rozměr - pozn. red.), jak Kristek objekt nazývá.

„Nemusí to být ozdoba pro všechny. Jak se to vezme, když dělá člověk něco nového, musí být připravený na nějakou konfrontaci, což není nic neobvyklého v mém životě. Vždy jsem se pohyboval na hranici tradičního a nového,“ popisuje.

Surrealistickým orlojem – hodinami s figurami a pod nimi položeným balvanem – odkazuje na příběh o mytickém Sisyfovi a jeho nekončící dřině. Kristek se nechal ovlivnit jak francouzským spisovatelem Albertem Camusem, tak Jiřím Voskovcem, se kterým se setkal v sedmdesátých letech v Americe.

„V Los Angeles měl debatu s českými emigranty, mě k tomu také zavolali a tam jsem s ním diskutoval o některých věcech. Inspiroval mě, on byl z té dvojice Voskovec–Werich tím filozofem,“ vzpomíná na osudové setkání.

„My víme, že na každého z nás čeká balvan, který nám před kopulí kopce vždycky vyklouzne z rukou, a druhý den se do dřiny pouštíme znovu. To je náš osud, to je důležitá fáze našeho života. Ale jde o to, že se musíme soustředit i na ten volný čas, prezentovaný cestou Sisyfa dolů z kopce, během které si odpočine,“ přibližuje nám své pojetí času.

„Jen pro zajímavost, ta figura s rafičkou na hodinách váží 72 kilo. Ten stroj musí být velmi silný, aby to zvládl. Zatím to šest let jde bez problémů,“ zmiňuje jednu z technických výzev, se kterou se musela vyškovská firma, jež hodiny instalovala, poprat.

„Musíme se také naučit v našem čase neškodit jeden druhému ani přírodě – to je ten druhý aspekt u mého domu, to je ten strom, který prorůstá šestimetrovýma rukama, jež jej chrání,“ popisuje Kristek další z výrazných externích prvků.

Zlaté dlaně míří vzhůru ke koruně platanu, který sem nechal dovézt z Maďarska a v rámci jednoho z happeningů na něj umístil „jablka“.

S dalším motivem, malbou železniční trati, se umělec vrátil do dětství. Trávil ho nedaleko odsud. „Tady za domy jezdila tzv. Tišnovka, to byl vláček, který spojoval Brno s Tišnovem. Když jsem se sem vrátil po třiceti letech toulání po světě, měl jsem ve své paměti právě to mé mládí a Tišnovku, tak jsem ji tady namaloval,“ připomíná.

Dohlíží na ni z fasády dva ptáci, kteří se vylíhli za rohem domu, ze zlatých skořápek, vítajících návštěvníky hned u vchodu do Kristkova domu. „Chtěl jsem jimi vyjádřit tu nejvyšší volnost, co člověk může mít a kterou by si měl zachovat ve všech dobách,“ myslí si.

Na jeho lásku k hudbě zase odkazuje rozměrná instalace nazvaná Hudební sursum (z lat., v překladu „vzhůru“ - pozn. red.) složená z reálných i surreálných nástrojů. Ta ale očím kolemjdoucích zůstává skrytá uvnitř domu na schodišti. K vidění je jen párkrát do roka.

„Není to praktická záležitost, je to optická záležitost, spojuji v ní všechny možné instrumenty, které letuju, lepím a dávám dohromady,“ říká umělec. A objekt se stále rozšiřuje, nedávno do něj přibyl další prvek, hudební nástroj vyrůstající z kufru.

K němu má Kristek velmi osobní vztah, patřil totiž jeho otci, který v odboji vedl jednu z partyzánských skupin. Po válce ho režim poslal do uranových dolů na nucené práce, kam si s sebou všude bral mimo jiné i toto zavazadlo.

„Chtěl jsem ho udělat nesmrtelným, mluví za ostatní kufry všech politických vězňů. Ten tu bude žít ještě dlouho po mé smrti,“ uzavírá Lubo Kristek, který nedávno oslavil 80. narozeniny.