To nejlepší z moderny. Továrník Schminke postavil kousek za českými hranicemi vilu připomínající parník

Z ulice působí Haus Schminke (česky Dům Schminke) docela nenápadně. Procházíme brankou, míjíme skupinku turistů a jako první míříme do velkorysé zahrady, k rybníčku, odkud je ideální výhled na vilu v celé její kráse a velikosti.

„Dům byl postavený v roce 1933 podle architekta Hanse Scharouna,“ začíná zde své vyprávění Julia Bojarynová, vedoucí nadace, která objekt spravuje.

V té době šlo o velmi moderní obytnou budovu, funkční a extravagantní zároveň, vymykající se tehdejším představám o rodinném bydlení. Nechal si ji postavit bohatý továrník Fritz Schminke. „Byl to podnikatel s těstovinami, vyráběl nudle v továrně hned vedle domu,“ ukazuje za vilu, kde se tyčí monstrum fabriky postupně zvětšované do dnešních rozměrů.

„Z tohoto místa, kde stojíme, dům velmi připomíná loď. Býval proto od začátku nazýván Nudeldampfer, což znamená nudlový parník,“ vysvětluje ředitelka. A není se čemu divit – zaoblený korpus stavby, terasy připomínající paluby i řada malých kulatých okének skutečně evokují příď parní lodi, která omylem zakotvila na souši.

Když v roce 1930 zadával továrník architektovi Hansi Scharounovi návrh, základní požadavek prý zněl: Dům pro dva rodiče, čtyři děti a jednoho či dva hosty. A také jednu služebnou. Ve své době se přitom o podobné vily staralo mnohem více pomocnic. „Když na začátku psal architektovi, tak ho skutečně požádal, aby byl dům tak praktický a jednoduchý na údržbu, jak jen je možné,“ potvrzuje Bojarynová.

Architekt tedy navrhl prostory, které mají lehce omyvatelné podlahy, v domě jsou jednoduché malé koupelny, otevřené prostory pro každodenní dění a skromné pokojíky na spaní. Jak naše průvodkyně zmiňuje, je tomu skoro přesně 90 let, co se sem rodina přestěhovala.

Domov si ale moc neužila, opustila ho v padesátých letech a z vily se pak stal Dům pionýrů. Některé kusy nábytku si Schminkeovi vzali s sebou, jiné se ztratily. Mnohé odvážně barevné plochy v interiéru, oranžové či fialové, byly časem zamalovány. „Během roku 2000 proběhly opravy, ale moc se nerekonstruovalo. Většina ploch zůstala neutrálně bílá,“ podotýká Bojarynová k současné podobě interiéru.

„Tohle je obývací pokoj, místo, kde se odehrával rodinný život. Je naplněný světlem díky obřím oknům na obou stranách,“ ukazuje na prosklené stěny. Prostor, vzduch a světlo – jak to přirozené, tak umělé – jsou pro dům příznačné. A architekt si s nimi uměl vyhrát.

Prosluněnému obýváku, ze tří stran obklopenému zelení, dominuje knihovna, piano i dlouhá světlá pohovka, na kterou se mohou návštěvy bez obav posadit. A nejen to. Ve vile se dá i přenocovat.

„Můžete využít celou vilu, můžete posedět v obýváku, použít kuchyň, uvařit si v ní, přespat ve které posteli chcete… Díky tomu zažijete architekturu úplně jiným způsobem,“ myslí si naše průvodkyně. Žádnou negativní zkušenost tu prý zatím s nocležníky neměli. Naopak, lidé jsou z možnosti vžít se na pár hodin do kůže majitele vily nadšení.

Jak to kdysi v obývacím pokoji vypadalo, zjišťujeme díky několika starým černobílým fotografiím, jimiž se Bojarynová s námi probírá. V místnosti dnes chybí třeba někdejší krb, i strop je o poznání prázdnější, než býval. Stále z něj ale vyrůstají bílé půlkruhy.

„Ty byly pro lampy,“ vysvětluje. Směřovaly do stropu na kruhovou tapetu, která šikovně odrážela světlo. Byly tu hned tři, rozsvěcovat se daly zvlášť a díky tomu se měnila atmosféra v místnosti.

Na obývák přímo navazuje zimní zahrada, též maximálně prosklená a propojená s okolím domu. Zde se bariéry mezi vnitřkem a vnějškem ještě více stíraly.

V jedné části obývacího pokoje upoutá pozornost zelený ostrůvek s malým jezírkem, kde si hrávaly děti Schminkeovy, druhou část zabírá stůl se židlemi a východ ven na terasu. Zde Bojarynová případným nocležníkům doporučuje posadit se a užít si podvečerní výhled se sklenkou červeného vína v ruce.

„V létě byly všechny dveře otevřené a mohli jste do zahrady vstoupit z jakéhokoli pokoje. Vytáhli jste ven stůl a jedli venku,“ říká průvodkyně.

I v zimní zahradě najdeme několik na svou dobu pozoruhodných řešení. Třeba mramorová podlaha se u dveří mění v mřížoví. Skrývá podlahové topení, které ohřívalo studený vzduch ze severní strany. V létě zase mřížky zachytávaly nepořádek z bot, který se tak nezanesl do domu.

„Tohle je nejvýraznější detail v domě,“ ukazuje Bojarynová na kulatá barevná okénka ve skleněných dveřích. „Jsou ve výšce dětských očí, děti se tak skrz ně mohly pohodlně dívat a vidět svět v jiných barvách, což je krásná myšlenka,“ myslí si.

V sousední hale měly děti celý koutek na hraní, s tabulí na malování křídou či barevně odlišenými skříňkami, kam si mohly uzamknout svá malá tajemství. A když tu byl moc velký nepořádek, jednoduše se zatáhly závěsy, které prostor skryly.

„A proč jsou tady okna tak nízko? To je jednoduché, protože děti si je samy mohly otevřít, vylézt z nich do zahrady, a pak zase vlézt zpět,“ vysvětluje Bojarynová, čím se malý Harald, Gertraude, Erika a Helga bavili.

„Domy na začátku 20. století měly salon, pokoj pro otce, pokoj pro matku a děti byly až někde pod střechou, ani jste je neviděli,“ upozorňuje ředitelka s tím, že tento dům je pravý opak, je k dětem maximálně vstřícný.

Za schodištěm, po jehož zábradlí se děti rády vozily dolů, a jídelnou se stolem, který barevně určuje, kde kdo sedí, je schovaná praktická kuchyně. Následuje koncept známé frankfurtské kuchyně z dvacátých let 20. století. Vymyslela ho vídeňská architektka Margarete Schütte-Lihotzky, jedna z prvních v Rakousku.

Prostor kuchyně je promyšlený do detailů tak, aby měla hospodyňka co nejvíce věcí po ruce a šetřila kroky i čas. Šetří se i s místem, nádoby na koření, mouku či cukr jsou vestavěné do zdi. „Byla to velmi moderní myšlenka, pomáhala ženě v domácnosti, aby měla víc času pro sebe a pro rodinu,“ dodává naše průvodkyně.

A bere nás po již zmiňovaném schodišti do patra. Míjíme pokoj pro hosta, kterým byl často sám architekt Scharoun, jenž se během stavby s rodinou spřátelil. Dva pokoje patřily dětem, kromě postelí toho v nich ale o moc víc nenajdeme, sloužily téměř výhradně ke spaní. Ani šatníky tu nejsou, celá rodina měla oblečení uložené ve skříních na chodbě.

Na konci chodby si zařídili pokoj rodiče. Co návštěvníka v ložnici pravděpodobně překvapí, jsou oddělené postele, každá natočená jinak. Zpočátku sice měli manželé jednu velkou, po třech letech se rozhodli pro změnu. Že by krize ve vztahu?

„Ale ne. Je to spojené s myšlenkou slunečního svitu. Charlotta ráda vstávala brzy, směřovala hlavou na východ. Když ranní slunce vycházelo, probudilo ji, dívala se do přírody, další domy okolo ještě nebyly.“

Zato továrník Fritz brzké vstávání rád neměl, spíš si přispal. Jeho postel tedy směřuje na západ, vycházející slunce ho tak nerušilo. A když se probudil, z okna vedle viděl přímo na svou továrnu. Pokud se na sebe manželé přece jen někdy nechtěli dívat, i zde byla možnost natáhnout mezi postele závěs.

Z ložnice se vycházelo na rozlehlý balkon, zčásti ozářený sluncem, zčásti ve stínu, mohli si vybrat. „A když se podíváte z tohoto okna, jste jako kapitán parníku a díváte se na moře-zahradu,“ ukazuje naše průvodkyně před sebe, kde jde vidět vystrčená špička „lodi“.

„Parníky, třeba jako Titanic, byly v té době velkolepým vynálezem a skutečným znamením pokroku, takže tato symbolika fungovala,“ říká Julia Bojarynová na závěr naší prohlídky jedné z nejvýznamnějších funkcionalistických vil v Evropě.