První jízda v Lexusu LC 500 kabrio: Bezbřehé nadšení

Původně to mělo být jen kupé. Pak se ale v lednu 2019 Lexus LC představil jako koncept v otevřené variantě – a svět šel do kolen. Takhle nádherné kabrio svět dlouho neviděl a atmosférický osmiválec pod kapotou je dnes už vzácností – konkurence z Německa má jen přeplňované motory.

Ohromný zájem automobilku přesvědčil k tomu, aby v listopadu 2019 představila produkční variantu LC 500 Convertible – a o deset měsíců později jsem dostal příležitost se s ním svézt ve slunném Španělsku.

Otevřené LC má boky hodně vysoko, ale přesto nepůsobí designově nevyváženě. Snad i proto, že tu stěží najdete nějakou rovnou plochu, a to včetně prahů. A pak si všimnete detailů – překřížených linek v předních světlometech, zrcadlového efektu v zadních lampách, zrcátek či jemných prolisů v kapotě.

Jinými slovy, z kterékoliv strany se na tohle auto dívám, nemůžu přestat. Vřetenovitá maska chladiče, jakkoliv může být na jiných lexusech přehnaná, tady padne jak ulitá. Jediným detailem, který mi nesedí, jsou vertikální blinkry v zadních lampách. Přídi sluší, ale vzadu vypadají, jako by na ně designér zapomněl a dodělal je v pátek v půl čtvrté odpoledne.

Usedám dovnitř a stahuji střechu; teploměr ukazuje 20 stupňů a kdyby mi náhodou mělo být chladno, můžu si zapnout vyhřívání sedačky či foukání teplého vzduchu za krk. Protože je v interiéru všechno podřízeno designu, tyhle prvky se zapínají v infotainmentu, ovládaného pomocí touchpadu na středovém tunelu.

Ten je dost kontroverzní, neboť jeho ovládání chce zvyk – a právě funkce sedačky bych upřednostnil na fyzických tlačítkách někde v kabině. Jinak ale s tímto systémem nemám problém – až na to, že Android Auto sice umí, ale Waze na displeji auta nezobrazí, podobně jako v dříve testovaném modelu RX.

Podle zástupců automobilky to ale není něco, co by mohla ovlivnit – důvod je údajně někde v Androidu Auto. Je však zajímavé, že takovou zkušenost mám podruhé; prvně to byl Android 9.0, nyní mám verzi 8.0, a u obou Waze v ostatních autech na displeji normálně běží, problém je jen u Lexusu.

Minimalistický přístrojový štít ukáže i teplotu oleje, a to největším „malým budíkem“ ze všech tří. Když si posunu obruč otáčkoměru – je to fyzický kus plastu před displejem – vidím palubní počítač, jaký mají všechny ostatní lexusy i toyoty.

Výhodou je snadné ovládání, mínusem zase, že zobrazení adaptivního tempomatu se objeví přes jakoukoliv jinou volbu, kdykoliv se něco stane – např. systém zaregistruje auto před sebou. Je to zbytečné, když to stejné trvale vidím v head-up displeji.

Líbí se mi, že u madla řidičových dveří design ustoupil funkci, ale na druhých dveřích hraje prim vzhled. Madlo vlevo tvoří i malou schránku např. na klíče a ovladače oken a zrcátek jsou dost vpředu na to, aby se pohodlně používaly.

Stejně tak jsou praktická „tykadla“ na kapličce přístrojů ke změně jízdních režimů a chování – či vypnutí – stabilizačního systému. A samozřejmě, na co sáhnu, působí adekvátně luxusně – přece jen sedím v autě se základní cenou nad třemi miliony korun.

Konečně mačkám startovací tlačítko. Audiosystém Mark Levinson je skvělý, ale nejlepší zvukovou kulisu tady dělá motor. Startér točí rychle a dlouho, pak motor vyštěkne a rychle, silně, mocně brumlá, než se po pár desítkách vteřin trošku zahřeje a může snížit volnoběžné otáčky i dodávku paliva.

Brumlání osmiválce je slyšet pořád, při klidné jízdě není otravné ani ve sportovním režimu. Po pár desítkách minut dostávám z města a můžu na to šlápnout, okolo čtyř a půl tisíce otáček přichází jadrný řev starosvětského velkého osmiválce, tlumeného přesně akorát, aby člověk nezešílel, ale aby byl zvuk krásný a jasně dával najevo, že pod kapotou není žádný ubohý čtyřválec.

Ve vyšších otáčkách a zejména pod vyšší dávkou plynu se přidá hukot sání, vedený do kabiny z motorového prostoru – akusticky, ne pomocí reproduktorů. Mysl čelí povodni až afrodiziakálního množství endorfinů, úsměv na tváři je maximální a chci koutky roztáhnout ještě víc, chce se mi řvát radostí, že něco takového může ještě v roce 2020 vzniknout a že já to můžu řídit, byť jen na chvíli.

Vůbec nevadí, že na své konkurenty ztrácí desítky koní výkonu. Je to otevřený grand tourer a v popisu práce nemá drcení rekordů na čtvrtmíli, nýbrž právě to, co zažívám – potěchu smyslů. Pro tu je – alespoň u mě – zvukový projev klíčový a inženýrům Lexusu se podařilo ho vycizelovat k naprosté dokonalosti.

A nakonec, 464 koní není málo. Nečekejte samozřejmě „turbo-kopanec“, na který jsme dnes u většiny běžných aut zvyklí. Motor potřebuje otáčky, aby pořádně jel, ale citlivost a okamžitost reakcí na plynový pedál za všech okolností je velmi příjemná – a dnes už vlastně i nečekaná, protože všichni ostatní se uchýlili k turbodmychadlům.

Přesto, rychlostí, za něž by mě čekala ve Španělsku přinejmenším cela předběžného zadržení a následně razítko „Persona non grata“ v pase, kdyby se o nich dozvěděla policie, dosahuje velmi snadno.

Desetistupňová automatická převodovka umí řadit rychle a naprosto hladce. Promptně reaguje na změnu jízdního stylu, a to třeba i při prudkém brzdění – když ve „Sportu“ brzdím a zrychluji plynule, auto řadí plynule a drží se v relativně nízkých otáčkách, ale stačí silně přibrzdit před zatáčkou a převodovka začne hezky podřazovat.

Bohužel ale se škubnutím, které auto trošičku rozhodí, zejména mám-li trošku natočený volant. Snad to má navodit dojem ostré jízdy, ale k charakteru auta to vážně nesedí.

A to i přes fakt, že v nejvyšší výbavě má mezi zadními koly samosvorný diferenciál typu torsen a natáčení zadní nápravy. To druhé znamená příjemnou mrštnost, ale není to přehnané a třeba v renaultech je to cítit mnohem víc.

To první zas v zatáčkách, na jejichž výjezdu jsem příliš agresivní s plynem, znamená čitelný nástup přetáčivého smyku. Hranice mezi natočením a smýknutím zadních kol je pocitově velmi tenká, ale protože těžiště auta má řidič někde v půlce stehen, zadnicí krásně cítím, co se děje. O startu smýkání zadní nápravy tak vím o zlomek sekundy dříve, než mi stabilizace sebere výkon a záď srovná.

Na takovéto ježdění ale LC 500 Convertible není. Je to nádherný grand tourer s adaptivním podvozkem – který je nejlepší v režimu Sport, protože je příjemně tuhý, aby člověk všechno cítil, ale zároveň není prkenný a je dost pohodlný na to, aby zvládl ne vždy dokonalý španělský asfalt, plný terénních vln a zlomů.

Po několika stovkách kilometrů musím vrátit klíče „svého“ žlutého kousku, takže mi zbývá jen snění, jak bych hned po návratu do Prahy zamířil do autosalonu, protiúčtem tam nechal třídu S 560 kabrio, kterou jsem si zamiloval před dvěma lety, a o pár týdnů později odjížděl ve svém novém LC. Bylo by stříbrné s černou střechou a béžovým interiérem.

Je to auto pro lidi, kterým nejde o čísla v katalogu, ale o zážitek z jízdy. Pro lidi, kteří se nebojí nejít s davem a koupit si auto, které jedni odsoudí kvůli vzhledu, druzí kvůli infotainmentu a třetí proto, že v karetním kvartetu by nic moc nevyhrálo. Jeho pravé vítězství je ale v mém nadšení, které je nekonečné.