Test BMW M850i GranCoupé: Bůh dlouhých cest

Čekali jsme na ni devatenáct let - na novou řadu 8, nástupce zbožňované „osmy” generace E31. V roce 2018 konečně přišla na svět jako kupé a kabrio a o chvíli později i jako čtyřdveřové GranCoupé; ve skutečnosti elegantní sedan s bezrámovými okny. A já mám právě s touhle verzí čest, a rovnou s motorizací 50i.

Kupé řady 8 je hezký fastback, ale GranCoupé je elegantnější díky větší délce i rozvoru, a taky má potenciál být skvělým grand tourerem - a „grands tours”, cesty na dlouhé vzdálenosti, jsou mou nejoblíbenější disciplínou za volantem auta.

Začněme vzhledem, a tady není moc co vytknout - snad až na příliš členitou záď, která ovšem u mě boduje párovými mlhovkami, je osma opravdu nádherná. Ze všech stran vyzařuje sílu, přední světla jsou tak akorát zamračená, aby působila důstojně i trochu agresivně, a třebaže její ledvinky jsou vpravdě obří, nepůsobí nepatřičně, jako na některých jiných nových BMW.

Beru za podsvícenou kliku, bezrámové okno dveří sjíždí o centimetr dolů a já nasedám dovnitř. Je už tma a já si říkám, že interiér bych volil jinak, že kombinace černé a béžové není nic moc. Ona to ovšem není černá, nýbrž velmi tmavě modrá - a na denním světle jsou barvy interiéru úžasné.

Hlavně proto, že i volant je modrý, nikoliv černý, a i ta trocha černé na středovém panelu a tlačítkách nepůsobí jako pěst na oko. Ba naopak, docela se sem hodí; jedinou nevýhodou je, že černé plochy jsou lesklé a je na nich skvěle vidět každé zrníčko prachu.

Nastavuji všeliké možnosti auta, seřizuji zvuk audiosystému a lehce přeskládávám domovskou obrazovku infotainmentu. Nový systém s nastavitelnými „dlaždicemi” jsem zprvu moc nemusel, ale přišel jsem mu na chuť a dokážu z něj dostat spoustu informací. Jen mi stále nesedí, že zmenšené zobrazení „sportovních displejů” neukazuje tlak a teplotu oleje, nýbrž vcelku zbytečné aktuální využití síly motoru.

Uvelebuji se v sedačce, samozřejmě ventilované a kompletně elektricky nastavitelné včetně hlavové opěrky, a tlačítkem u voliče převodovky probouzím k životu 4,4l osmiválec. Startér s ním chvilku točí, pak motor konečně zabublá a jemně zhoupne karoserií.

Voličem, v jehož hlavici imitující křišťál je podsvícená osmička, řadím D a majestátní GranCoupé se dává do pohybu. Zvenčí neslyším téměř nic, jen lehký hukot objemného motoru, a kormidluji mezi betonovými obrubníky parkoviště, pro kola tak zbytečně destruktivními. Osmiválec se ještě nepodíval ani nad 1500 otáček a automatický osmikvalt od ZF řadí tak hladce, že o tom ani nevím.

Po pár kilometrech městem, při kterých se osma sotva zahřeje, vyrážím na dálnici a nechávám ji trochu si protáhnout „končetiny”. Pozvolnou akcelerací se otáčkoměr jen sotva přiblíží třem tisícům otáček; až když přidám pořádně, turbodmychadla se nadechnou a katapultují mě vpřed s takovou razancí, že až nevěřím motoru udávaných 530 koní - hádám mu nejméně o stovku víc.

Pár desítek dálničních kilometrů uběhne jako nic, světlomety s funkcí LED Matrix fungují velmi dobře - byť v ostřejších zatáčkách někdy reagují trochu pozdě - a adaptivní tempomat funguje také na výbornou. Dokonce uprostřed digitálního přístrojového štítu - ten jinak moc k ničemu není, nedá se tu nastavit téměř nic - ukazuje, jestli kolem sebe vidí osobní auto nebo náklaďák.

Na dálnici také skvěle funguje aktivní vedení v jízdním pruhu. BMW tomuto pokročilému systému říká Assisted Driving, tedy Asistované řízení, ale kromě jízdy po silnici dálničního typu dost často neví, co má dělat a autem divně škube. Naštěstí se velmi snadno vypíná tlačítkem na volantu; konkurenti, učte se, takhle to má být.

Jízdní stabilita ve všech možných situacích je naprosto příkladná, a to kromě nízkého těžiště i díky natáčení zadní nápravy. To je opravdu dobře cítit, zejména při pomalé jízdě městem v 90° odbočkách, a ve vyšších rychlostech zase mám dojem, že auto vůbec nic nemůže rozhodit.

Za testovací týden jsem téměř beze zbytku spotřeboval tisícikilometrový limit nájezdu a ani jednou jsem neměl pocit na způsob „už ať jsem v cíli”. S osmou je překonávání republiky křížem krážem naprostou samozřejmostí - a to je na ní velmi přitažlivé.

Navíc, protože motor se téměř pořád převaluje pod dvěma tisíci otáček, i s velmi svižnou jízdou zvládá udržet spotřebu na uzdě - můj týdenní průměr je 11,7 l/100 km, což je na takhle silné auto skvělé číslo. Tím spíš, že některé čtyřválce s třetinovým výkonem i objemem jsou taky schopné jezdit za jedenáct.

Jestli mi na ní něco vadí? Ano - tvrdá a obtížně zmáčknutelná tlačítka na středovém panelu. A že je ten panel totožný s tím v dalších modelech značky. Nezvolil bych dále šedý matný lak, nýbrž nějakou velmi světlou, nebo velmi tmavou modrou. Zbytek ale v podstatě nemá chybu, osmička je ve čtyřdveřové verzi lepším autem než coby kupé.