Tomahawková diplomacie USA – a co dál?

Analýzy amerického náletu více než půlstovkou tomahawků konfrontují úder s platným mezinárodním právem a nutně docházejí k závěru, který dánský profesor Jan Lemnitzer vyjádřil slovy: „Z právního hlediska šlo technicky o agresi vůči cizí zemi.“

Charta OSN totiž připouští použití vojenské síly jen v sebeobraně nebo na základě mandátu Rady bezpečnosti (RB) k udržení či obnově mezinárodního míru a bezpečnosti. Dalším případem může být jen souhlas státu, aby jiný podnikl vojenskou akci na jeho území.

To je v Sýrii případ Ruska, ale ne USA, byť na jejím území už záslužně válčí proti Islámskému státu (IS). Čistý šek k Trumpově jednostrannému raketovému útoku na základnu Šajrát nedává ani koncept OSN zvaný Odpovědnost za ochranu z roku 2005. Po masakrech v Somálsku, Rwandě a v Bosně vyzývá členské země k připravenosti zasáhnout proti vládě, která páchá na vlastním obyvatelstvu genocidu, válečné zločiny, etnické čištění a zločiny proti lidskosti.

Koncept je průlomem do principu nevměšování do vnitřních věcí zakotveného v Chartě OSN, ale ne do pravomoci Rady bezpečnosti. Summit světové organizace, jenž koncept stvrdil, totiž v článku 139 výsledného dokumentu podřídil jakoukoli akci včetně vojenské výhradně RB.

Samo o sobě ani nestačí, že použití chemických zbraní je ohrožením mezinárodního míru a bezpečnosti. Verdikt, co dál – nejde-li o sebeobranu –, opět náleží RB. Při pohledu na záběry umírajících dětí, které se po Chán Šajchúnu rozletěly na síti, se ovšem rozum vzpírá ohlížet se na legalitu vojenského zásahu proti pachatelům takových barbarských činů a fakticky jim tím krýt záda. Do popředí se dere legitimita snahy něco podniknout.

Trump se v případě Sýrie nejdřív dovolával zájmů národní bezpečnosti, pak apeloval na „všechny civilizované země“, aby skoncovaly s násilím v zemi a konečně vyčetl Radě bezpečnosti, že nejednala, když měla. Podle Trumpa „nemůže být sporu“, že zakázané chemické zbraně v Chán Šajchúnu použila syrská vláda. Ale právě v tom je důkazní problém. Kolem tragédie se vyrojily nesrovnalosti a chybí zjištění a analýza povolaných mezinárodních inspektorů.

Zatímco Trumpovi, respektive jeho generálům, stačily k obvinění Asadova režimu dva dny, během nichž sestavili neověřenou dedukci ze souběhu syrského letadla nad městem a chemické exploze, expertům trvá šetření i týdny a ani pak se nemusí vždy hned dopracovat výsledku.

Sýrie je velmi zrádný a nepřehledný terén. Společný vyšetřovací mechanismus OSN a Organizace pro zákaz chemických zbraní (JIM), vytvořený v roce 2015 RB, například uvádí, že jen v letech 2014–2015 bylo hlášeno 116 údajných chemických incidentů. Z nich se JIM zabýval devětadvaceti a ve zprávě uvedl, že ve zmíněném období syrské letectvo nejméně ve třech případech svrhlo bomby s chlórem. Kdo má vinu ve zbývajících případech? V dostupných informacích se zmiňuje jen útok yperitem IS ve městě Marea.

V pěti incidentech nezískal JIM dost důkazů, aby určil původce. Je zřejmé, že v Sýrii koluje i po oficiální likvidaci deklarovaného arzenálu Asadovy vlády k 30. červnu 2014 stále hodně smrtícího materiálu.

Mohla jej utajit armáda, ukořistit rebelové nebo nově vyrobit islámští radikálové, kteří kapacitu mají. O tom se ale moc nemluví. Podle listu The New York Times se IS v Iráku zmocnil skladů staré chemické munice Saddáma Husajna z 80. let, o níž Pentagon léta věděl, ale nezajistil ji.

USA před dvěma lety oznámily, že IS má výrobny yperitu. Regionální tisk píše o mimořádně schopném zbrojíři islamistické fronty al-Nusrá s přezdívkou „Král chemických útoků“, který měl stát i za útoky v damašském předměstí Ghúta v roce 2013.

Už v létě téhož roku americká vojenská rozvědka DIA v interním dokumentu varovala, že alNusrá má pokročilou buňku k výrobě sarinu, napsal investigativní novinář Seymour Hersh. Ruské ministerstvo obrany uvedlo, že látka, jež vraždila v Chán Šajchúnu, je identická s tou, kterou rebelové použili v Aleppu, a předalo vzorky inspektorům.

Ti ve zprávě k srpnovému incidentu 2016 rovněž v Aleppu popsali, jak vládní vojáci použili ke zničení tunelu minometnou munici ukořistěnou povstalcům, a čtyři z nich a také dva hasiči s maskami usmrtila neznámá páchnoucí látka.

Vzhledem k omezeným možnostem inspektorů JIM chovají Rusko a Čína nedůvěru k nakládání s jejich závěry, byť tento mechanismus vznikl i s jejich souhlasem. Příkladem se už letos v únoru stala sankční rezoluce proti Asadovi za chemické útoky, kterou obě mocnosti vetovaly.

Čínský velvyslanec kritizoval nejen spěch s hlasováním, aniž byly vyřešeny rozdílnosti v postojích, ale nepřímo zpochybnil váhu zjištění, když připomněl americkou blamáž s důkazy o údajných masových zbraních v Iráku, jimiž prezident Bush zdůvodňoval invazi v roce 2003.

Připisovat v syrském chaosu chemické vraždění výhradně Asadovi, který válku vyhrává a nemá důvod proti sobě poštvat svět, je účelovým zjednodušováním. Nemluvě o možném zinscenování vládních útoků s cílem přilákat do války západní mocnosti. Tragédie v Chán Šajchúnu se například odehrála jen pár dní poté, co Trump veřejně prohlásil, že mu už nejde o odstranění Asada, ale o porážku Islámského státu. To vyvolalo v řadách syrských rebelů hlasitou nevoli.

A tak i prezident USA mohl naletět či podlehnout momentálnímu impulzu.

„Trumpova reakce byla emotivní, což je velmi lidské a zcela normální. Avšak to v žádném případě neospravedlňuje útok na suverénní zemi,“ podotkl Andrew Napolitano, právní expert televize FoxNews a bývalý nejvyšší soudce státu New Jersey. Pokud podle něj převážila „subjektivní obava nad platným právním základem k použití vojenské síly, pak prezident může beztrestně odpálit rakety kdykoli, kdekoli a na kohokoli“.

Tomahawková „diplomacie” ovšem není úplně nová. Prezident Reagan v roce 1986 bombardoval Libyi za atentát na západoberlínskou diskotéku, Clinton nechal vrhnout 23 tomahawků na Bagdád po odhalení přípravy atentátu na exprezidenta Bushe a bez mandátu OSN spustil leteckou válku proti Jugoslávii kvůli etnickému násilí v Kosovu (1999).

Trump dal ale najevo, že hodlá takto jednostranně trestat každé použití chemických zbraní, takže je otázkou, zda mu jde o nové pravidlo mimo systém OSN. V praxi by si tak totiž mohla začít počínat každá země, což by váhu Rady bezpečnosti podlomilo.

„Země, které tak Trumpa chválily, si to ve skutečnosti nepřejí,“ konstatoval dánský profesor Lemnitzer. Pro Česko a další spojenecké země to je další oříšek k rozlousknutí. Kývnout, nebo se s Washingtonem přít, jako v případě invaze do Iráku?

Po Chán Šajchúnu se v syrském chaosu jeví jako účinnější než silácká raketová gesta snažit se incident vyšetřit a politickou cestou dovést občanskou a náboženskou válku k rychlému konci, což by pomohlo v zemi definitivně vymýtit i chemické zbraně.