Janovská ZŠ: záškoláctví, vulgarity, ale i vděčnost

„Je s nimi jiná práce než na běžných školách. Na druhou stranu ale tyto děti umějí být vděčné, což není jinde úplně běžné,“ řekla Právu ředitelka s přesvědčením, že kantoři, kteří by ve škole učit nechtěli, by zde již dávno nepracovali.

Zásadní na chování žáků ve škole je podle ní vliv rodiny. „Kde rodiče mají zájem, je to na dětech znát. Zejména přípravou po dobu školní docházky, ale i jejich schopností pokračovat ve studiu na střední škole nebo odborném učilišti,“ připomněla ředitelka to, že některé děti zdejší školy úspěšně završily studium maturitou.

„Naopak v rodinách, kde vzdělání není priorita, je spolupráce s rodiči těžká. Přitom některé děti by byly schopné se naučit, ale když doma převládá názor, že není potřeba se vzdělávat, tak je to dost zásadně ovlivňuje,“ poznamenala Holubová.

Na prvním stupni podle ní ještě se školou spolupracuje většina rodičů. „Jenže čím jsou děti starší, tím zájem rodiny opadává. Pak se znovu ozvou v okamžiku, kdy se má rozhodovat, zda a kam půjdou jejich potomci studovat dál.“

Samostatnou kapitolou při vzdělávání romských dětí je jejich častá absence, i když vesměs řádně omluvená. „Mnohdy přitom nevíme, jestli jsou skutečně nemocné, nebo jestli hlídají mladší sourozence, jak to v těchto rodinách bývá zvykem,“ přiblížila Holubová.

„Jsou extrémy, kdy někteří jedinci mají i 300 omluvených hodin a jim i rodičům to přijde zcela normální, přičemž my to považujeme za skryté záškoláctví. Často pak musíme u dětských lékařů ověřovat, zda omluvenky jsou oprávněné a děti skutečně byly nemocné,“ dodala.

Extrémní případy, nebo také problémy výchovného charakteru, řeší škola ve spolupráci s úřednicemi z odboru sociálně právních věcí dětí městského úřadu, výchovnými poradci, popřípadě s organizacemi, které pomáhají vytipovaným rodinám ve vyloučených lokalitách a zajišťují pro ně například doučování školáků.

„Takové pohovory bývají občas vypjaté, většinou ale probíhají v klidu a na nějakém rozumném postupu se všichni domluvíme,“ ujistila ředitelka.

Žáci chodí do školy často nepřipravení, navíc mají nedostatečné vybavení, zejména psací potřeby, pastelky či sešity. „Spolupracujeme s úřadem práce, který rodinám v hmotné nouzi poskytuje finanční příspěvek, posílá ho však rovnou k nám do školy. My pak z těchto peněz kupujeme potřebné učební pomůcky. Často se ale stává, že peníze nestačí a tyto nákupy dotují třídní učitelé,“ řekla Holubová.

Kantoři si podle ní také musejí zvykat na specifický slovník romských dětí, které nejdou pro ostřejší slovo daleko. „Snažíme se je usměrňovat, je to ale složité, protože oni některá slova za vulgární ani nepovažují. Používají je naprosto běžně a spíš jsou překvapení, že je učitelé za ně napomínají,“ podotkla ředitelka.

Není zrovna pravděpodobné, že by snem každého, natož začínajícího, učitele bylo učit romské děti ve škole ve vyloučené lokalitě. Ředitelka janovské školy to potvrzuje.

„Přišli učitelé, kteří si to vyzkoušeli a přiznali, že to nedají. S těmi jsme se rozloučili. Současný sbor se tak nějakým způsobem vykrystalizoval a ustálil. Troufám si tvrdit, že nyní u nás učí lidé, kteří tady učit chtějí,“ zdůraznila ředitelka, podle které tak není potřeba učitele nějak zvlášť motivovat, aby je ve sborovně udržela.

„Vědí, jak to tady chodí, tak to tak berou,“ uzavřela Holubová.