Hlavní obsah
Iannis Xenakis na fotografii z roku 1997 Foto: Profimedia.cz

Těkavý a zásadní Xenakis. Petr Ferenc nad pražským koncertem děl řeckého skladatele

Nápady má každý, ale zinstrumentovat je, to je umění – tak nějak parafrázoval dirigent Petr Kotík slova amerického skladatele Mortona Feldmana v úvodu nedávného koncertu Zásadní Xenakis. Kotík na něm orchestr i publikum ve vyprodaném sále pražského Doxu provedl třemi orchestrálními díly Iannise Xenakise (1922–2001).

Iannis Xenakis na fotografii z roku 1997 Foto: Profimedia.cz
Těkavý a zásadní Xenakis. Petr Ferenc nad pražským koncertem děl řeckého skladatele

Kotík (ročník 1942) zamlada coby skladatel a flétnista československým posluchačům zprostředkovával dění na poli soudobé avantgardní kompozice, v roce 1969 pak odešel do New Yorku, aby byl přímo „u toho“. V USA žije dodnes, zároveň však před dvaceti lety založil Ostravské centrum nové hudby, které obohatilo českou scénu o dva prestižní festivaly a dvě orchestrální tělesa. S Xenakisem, na českých pódiích dosud prakticky nehraným klasikem 20. století, udržoval Kotík kontakt už od roku 1962.

Teorie her i množin

Také životopis řeckého skladatele se čte jedním dechem. Byl synem z bohaté rodiny, který vinou zranění v občanské válce oslepl na jedno oko. Po útěku do Paříže působil jako matematik a architekt, mimo jiné u samotného Le Corbusiera. V pavilonu značky Philips na světové výstavě Expo 58, který byl víceméně Xenakisovým projektem, kromě jeho vlastní vícekanálové elektronické kompozice Concret PH poprvé zazněla i slavná Poème électronique skladatele Edgarda Varèseho.

„Máte štěstí, že jste Řek, architekt, a ještě k tomu jste studoval vysokou matematiku. Využijte toho,“ poradil komponistovi na začátku jeho cesty francouzský skladatel Olivier Messiaen. Xenakis poslechl, a mohl tak po čase kritizovat serialismus druhé vídeňské školy „z druhé strany“, než bylo obvyklé, nikoliv jako vítězství čísel v kompozici, ale coby počty příliš dětské. Ve svém vlastním skládání běžně využíval různou měrou řízené náhodné procesy, poznatky z teorie her i teorie množin; jeho východiska a postupy jsou shrnuty v knize z roku 1971 Formalized Music: Thought and Mathematics in Composition.

Takto vznikající hudba, zcela svébytná, nepodobná čemukoliv, co vážné 20. století dalo světu, je charakteristická těkavostí a nepředvídatelnými tektonickými pohyby kompaktní zvukové hmoty: monolit je tu neviditelně, ale vnímatelně zmítaný jakýmsi vnitřním neklidem klastrů, glissand i dynamických skoků.

Trombonista William Lang na koncertě Zásadní Xenakis

Foto: Michal Krumphanzl, ČTK

Poslech Xenakisových nahrávek často nabízí zážitek nerozklíčovatelné masy, koncertní provedení působí díky prostorovému i vizuálnímu dojmu mnohem samozřejměji. A Kotíkem v úvodu pražského koncertu citovaná slova dostávají hlubší smysl – sledování orchestru ve skladbě Ata (1987), jež koncert zahájila, najednou ukazuje Xenakisovy melodické labyrinty coby vzdušné vrstvení jasně ohraničených motivů a jejich pohyb mezi hráči.

Až po tomto „ohledání terénu“ doplnili mezinárodní Ostrava New Orchestra sólisté. Trombonový part v Troorkh (1991) přednesl newyorský hráč William Lang. Jednovětou skladbu, v níž se orchestr de facto mění v jediný „nadnástroj“ a jejíž název je složen ze slov trombón a orchestr, Xenakis věnoval švédskému trombonistovi Christianu Lindbergovi, který měl zprvu sólový part za „prakticky nehratelný“ (hranice interpretačně možného Xenakisova hudba podobně posunula nejednou). Lindbergovi Xenakis dedikoval i sólový kus Keren (1985), který v Praze zazněl coby přídavek ihned po Troorkh.

Po přestávce čekal publikum dvojkoncert Aïs (1980) pro ozvučený baryton, bicí nástroje a orchestr. Název je starořeckou verzí jména boha podsvětí Háda, barytonista Holger Falk ale zpíval nejen úryvky starořeckých textů o vyrovnávání se se smrtí, jejichž překlady byly během provedení promítány na stěnu nad orchestrem, ale především svůj hlas proměnil v sólový nástroj neobyčejného rozsahu, jenž zněl díky příhodně zavěšeným reproduktorům „odevšad“.

Razantní, místy primitivistický bubenický part Tamáse Schlangera, známého mimo jiné spoluprací s proslulou budapešťskou Amadinda Percussion Group, potom vedl neustálý dialog s party tří bicistů orchestru. Sólista se svými nástroji opanoval levou stranu jeviště – u klavíru a za houslisty –, a zvuky bicích nástrojů se tak na rozdíl od vokálního partu neustále pohybovaly prostorem; v půli cesty mezi dynamičností bicích a všudypřítomností barytonistova zpěvu pak kypěly ostatní hlasy orchestru.

Nápady má každý, ale zinstrumentovat je, to je umění.

Petr Ferenc (1978) je hudební publicista, šéfredaktor časopisu HIS Voice. 

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků