Článek
Kotík (ročník 1942) zamlada coby skladatel a flétnista československým posluchačům zprostředkovával dění na poli soudobé avantgardní kompozice, v roce 1969 pak odešel do New Yorku, aby byl přímo „u toho“. V USA žije dodnes, zároveň však před dvaceti lety založil Ostravské centrum nové hudby, které obohatilo českou scénu o dva prestižní festivaly a dvě orchestrální tělesa. S Xenakisem, na českých pódiích dosud prakticky nehraným klasikem 20. století, udržoval Kotík kontakt už od roku 1962.
Teorie her i množin
Také životopis řeckého skladatele se čte jedním dechem. Byl synem z bohaté rodiny, který vinou zranění v občanské válce oslepl na jedno oko. Po útěku do Paříže působil jako matematik a architekt, mimo jiné u samotného Le Corbusiera. V pavilonu značky Philips na světové výstavě Expo 58, který byl víceméně Xenakisovým projektem, kromě jeho vlastní vícekanálové elektronické kompozice Concret PH poprvé zazněla i slavná Poème électronique skladatele Edgarda Varèseho.
„Máte štěstí, že jste Řek, architekt, a ještě k tomu jste studoval vysokou matematiku. Využijte toho,“ poradil komponistovi na začátku jeho cesty francouzský skladatel Olivier Messiaen. Xenakis poslechl, a mohl tak po čase kritizovat serialismus druhé vídeňské školy „z druhé strany“, než bylo obvyklé, nikoliv jako vítězství čísel v kompozici, ale coby počty příliš dětské. Ve svém vlastním skládání běžně využíval různou měrou řízené náhodné procesy, poznatky z teorie her i teorie množin; jeho východiska a postupy jsou shrnuty v knize z roku 1971 Formalized Music: Thought and Mathematics in Composition.
Takto vznikající hudba, zcela svébytná, nepodobná čemukoliv, co vážné 20. století dalo světu, je charakteristická těkavostí a nepředvídatelnými tektonickými pohyby kompaktní zvukové hmoty: monolit je tu neviditelně, ale vnímatelně zmítaný jakýmsi vnitřním neklidem klastrů, glissand i dynamických skoků.
Trombonista William Lang na koncertě Zásadní Xenakis
Poslech Xenakisových nahrávek často nabízí zážitek nerozklíčovatelné masy, koncertní provedení působí díky prostorovému i vizuálnímu dojmu mnohem samozřejměji. A Kotíkem v úvodu pražského koncertu citovaná slova dostávají hlubší smysl – sledování orchestru ve skladbě Ata (1987), jež koncert zahájila, najednou ukazuje Xenakisovy melodické labyrinty coby vzdušné vrstvení jasně ohraničených motivů a jejich pohyb mezi hráči.
Až po tomto „ohledání terénu“ doplnili mezinárodní Ostrava New Orchestra sólisté. Trombonový part v Troorkh (1991) přednesl newyorský hráč William Lang. Jednovětou skladbu, v níž se orchestr de facto mění v jediný „nadnástroj“ a jejíž název je složen ze slov trombón a orchestr, Xenakis věnoval švédskému trombonistovi Christianu Lindbergovi, který měl zprvu sólový part za „prakticky nehratelný“ (hranice interpretačně možného Xenakisova hudba podobně posunula nejednou). Lindbergovi Xenakis dedikoval i sólový kus Keren (1985), který v Praze zazněl coby přídavek ihned po Troorkh.
Po přestávce čekal publikum dvojkoncert Aïs (1980) pro ozvučený baryton, bicí nástroje a orchestr. Název je starořeckou verzí jména boha podsvětí Háda, barytonista Holger Falk ale zpíval nejen úryvky starořeckých textů o vyrovnávání se se smrtí, jejichž překlady byly během provedení promítány na stěnu nad orchestrem, ale především svůj hlas proměnil v sólový nástroj neobyčejného rozsahu, jenž zněl díky příhodně zavěšeným reproduktorům „odevšad“.
Razantní, místy primitivistický bubenický part Tamáse Schlangera, známého mimo jiné spoluprací s proslulou budapešťskou Amadinda Percussion Group, potom vedl neustálý dialog s party tří bicistů orchestru. Sólista se svými nástroji opanoval levou stranu jeviště – u klavíru a za houslisty –, a zvuky bicích nástrojů se tak na rozdíl od vokálního partu neustále pohybovaly prostorem; v půli cesty mezi dynamičností bicích a všudypřítomností barytonistova zpěvu pak kypěly ostatní hlasy orchestru.
Nápady má každý, ale zinstrumentovat je, to je umění.
Petr Ferenc (1978) je hudební publicista, šéfredaktor časopisu HIS Voice.
