Hlavní obsah
Režisér Ken Loach (vlevo) a jeho scenárista Paul Laverty Foto: Jan Handrejch, Právo

Naším nepřítelem je cynismus, říkají režisér Ken Loach a scenárista Paul Laverty

Drama Já, Daniel Blake vyneslo Kenu Loachovi (1936) už druhou Zlatou palmu z Cannes. Zároveň se mluvilo o tom, že je to jeho poslední film. Britský režisér má ale pořád co říct a se svým stálým spolupracovníkem, scenáristou Paulem Lavertym (1957), letos představili další snímek o ničivém tlaku systému na obyčejného člověka. Film Pardon, nezastihli jsme vás vstoupil ve čtvrtek do českých kin.

Režisér Ken Loach (vlevo) a jeho scenárista Paul Laverty Foto: Jan Handrejch, Právo
Naším nepřítelem je cynismus, říkají režisér Ken Loach a scenárista Paul Laverty

Jak je to s tím koncem vaší kariéry?

Loach: Jednou jsem někde plácnul, že chci skončit, a všichni se toho chytli. Ale pořád jsem na hřišti, pořád mám o čem točit, i když mě asi brzy vystřídají, určitě před prodloužením – abych použil fotbalovou terminologii.

Léta točíte snímky o sociálních problémech Británie. K čemu jste došel? Může umění něco změnit?

Loach: Zatřást lidmi u moci a něco okamžitě změnit film asi nedokáže. Věřím však, že můžeme přispět k opozičním hlasům, které říkají, že se dnešní stav už nedá tolerovat. Když jsme točili snímek Já, Daniel Blake, jenž vyprávěl o lidech, kteří potřebují pomoc od státu a místo toho čelí nekonečné byrokracii a zvůli, byla situace špatná. Nyní je ještě horší. Jen objem pomoci ze strany potravinových bank, charitativních institucí, které zajišťují jídlo těm, co se ocitnou na pokraji existenčních možností, za jediný rok vzrostl o 19 procent. Zároveň ale opozice posílila.

Laverty: Film má výhodu, že může věci vyprávět zblízka. Lze se v něm jako v naší novince Pardon, nezastihli jsme vás zaměřit na jednu konkrétní rodinu, na ženu, velmi schopnou pečovatelku, která rozumí starším lidem, pomáhá jim, ale systém ji nutí návštěvy u nich odbýt. Na jejího manžela, jenž řídí dodávku pro zásilkovou službu, zasekne se v zácpě – a najednou i vy cítíte tlak, který je na něj vyvíjen, protože místo toho, aby ho technologie osvobozovala, je přes ni kontrolován, ovládá rytmus jeho dne. Film sám věci nezmění, ale může klást ty správné otázky.

Jak byste vy sami situaci vyčerpaných pracovníků změnili, kdybyste měli tu moc?

Loach: Jejich situace je podle nás produktem tržní ekonomiky, jejíž řád diktuje chování vzájemně si konkurujících korporací a nutí je stlačovat ceny. Tyto korporace to řeší tím, že volí cestu levné pracovní síly. Takže dnes platí třeba řidiče za jeden konkrétní úkol, neposkytují jim dovolenou, nemocenskou, pojištění a podobně. Další firmy se tomu pak musí přizpůsobit, aby také snížily cenu. Reforma není možná. I kdyby proti tomu existovala nějaká legislativa, korporace by si našly způsob, jak ji obejít – jsou jako voda tekoucí shora dolů. Systém musíme zkrátka celý změnit. Změnit ekonomickou strukturu, aby byla založena na komunitním vlastnictví, demokratické kontrole, plánované ekonomice, ne na konkurenčním prostředí. Navíc nyní také víme, že jsme planetu zavlekli do klimatické krize. A každé další doručení zboží objednaného online přispívá ke znečištění ovzduší fosilními palivy. Dnešní stav je ze všech hledisek neudržitelný. Potřebujeme jiný ekonomický model. Doufám, že právě s touhle ideou budou diváci po našem filmu opouštět kino.

Dochází k takovému zacházení s pracovníky i u filmu?

Loach: Náš průmysl je v tomhle stejný jako každý jiný. Produkční firmy si klidně najmou lidi, aby pro ně pracovali zadarmo s tím, že je to dobré pro jejich životopis a zkušenosti a že se uvidí. A po půl roce jim stejně placenou práci nedají, protože radši najmou dalšího stážistu, co pro ně bude dělat zadarmo.

Z filmu Kena Loache a Paula Lavertyho Pardon, nezastihli jsme vás

Foto: Film Europe

Laverty: Náš film šel proti tomu, celý štáb byl v odborech.

Korporace jsou dnes velmi vynalézavé a balamutí lidi novým jazykem smluv, podle nichž už nejste zaměstnanec, ale „nezávislý podnikatel“. Dávají vám iluzi svobody, a přitom na vás jen převádějí svá vlastní rizika. Děje se to na všech úrovních. A všude musíme odpovídat kolektivně. Jinak jsme ztraceni.

Loach: Hesla ve smyslu, že každý může sám přispět ke zlepšení situace, jsou sice hezká, dobrá pro naše svědomí, ale takhle se nic nezmění. To jde jen hromadně, jak teď vidíme u mladých a jejich protestů proti klimatické změně. Navštivte jakoukoli komunitu v Británii a potkáte lidi, kteří se snaží o změnu. Naším největším nepřítelem je cynismus. Jakmile se z vás stane cynik, tak vás dostali.

K těm mladým lidem – sdílíte naději, že se systému dokážou postavit? Syn vašeho hlavního hrdiny nevěří v sílu vzdělání, má pocit, že nutně skončí stejně jako jeho otec.

Loach: Je mu patnáct a vidí, že jen o pár let starší kluci jsou kvůli studiu po krk zadlužení. Vinou britské vlády dnes potřebujete k dosažení vysokoškolského titulu až padesát tisíc liber.

Laverty: A když dostudujete, často ani neseženete práci v oboru a skončíte někde za barem.

Loach: Ne že by se tito lidé pak jednou ráno probudili jako socialisti. Ale z takových zkušeností se vyvinou ideje. Nejvíc se lidi naučí, když začnou proti něčemu bojovat, stávkovat nebo demonstrovat. Je to ale proces.

Laverty: Historie nás dokáže překvapit. Jako Greta Thunbergová, která začne jednoho dne sama protestovat před švédským parlamentem – a najednou její názory sdílejí statisíce lidí. Jako hnutí Extinction Rebellion, které zablokuje Londýn – a najednou může vyjednávat se starostou. Nebo jako žluté vesty ve Francii.

Rodina ve vašem filmu je veskrze sympatická.

Laverty: Naši hrdinové by s lepší prací měli jen málo problémů. Nikdo z nich není dokonalý, ale mají se rádi, snaží se o sebe navzájem starat. A my ukazujeme, co se s takovou rodinou stane, když se otec vrací domů unavený, v devět večer, matka mu to vyčítá a vše se začne hroutit.

Z filmu Pardon, nezastihli jsme vás

Foto: Film Europe

Loach: Nechtěli jsme, aby si divák mohl říct něco jako: Je jasné, že se jim nedaří, protože on chlastá a ona má psychické problémy. Nejde o dysfunkční rodinu, nejsou ničím výjimeční. Snaží se, jak nejlépe můžou. Jako většina lidí.

Do hlavních rolí jste opět obsadili neznámé tváře.

Loach: Vybíráme si lidi, kteří působí přesvědčivě, kteří náš příběh probudí k životu, kteří budou vypadat jako řidič a pečovatelka. Filmová kamera dokáže zachytit póry vaší kůže, tedy i to, jestli jste vyrostla na jídle pracující třídy. Vždy vidíme co nejvíc lidí, od herců přes málo zkušené herce po neherce. Představíme jim jednotlivé situace, necháme je improvizovat a postupně tu asi dvoustovku původních uchazečů zužujeme. Některé vidíme opakovaně, poznáme je a zjistíme, jestli v sobě mají to, co hledáme, jestli jsou duchaplní, umí mluvit, zda jsou uvěřitelní a sednou si s ostatními. Třeba Debbie Honeywoodová, která hraje matku, je v běžném životě pomocná učitelka a měla jen drobné herecké zkušenosti z komparzu. Pak natáčíme chronologicky, všem dáváme scénář po částech, takže všechny překvapivé situace v ději je opravdu překvapí. Jejich výkon by měl vypadat spontánně, i když skoro všechno, co na plátně říkají, napsal Paul.

Jak vznikal scénář?

Laverty: Pokud chcete, aby byl váš příběh uvěřitelný, musíte s lidmi, o nichž píšete, strávit nějaký čas. Chodil jsem po parkovištích, mluvil s profesionálními řidiči, jezdil s nimi, navštívil je u nich doma, viděl jsem, jak moc jsou pod stresem, jak pořád někam spěchají. Hovořili jsme i s odborovými předáky, kteří nám vyprávěli různé historky, včetně té, jak jeden řidič zemřel na cukrovku, protože nestíhal své návštěvy u doktora. Nemůžete scénář seškrábnout z ulice, ale pokud s lidmi strávíte nějaký čas, najdete hodně příběhů. I takové, kterým bychom na plátně neuvěřili. To všechno nasajete, pak to zapomenete a potom z toho vytvoříte fikci.

Proč jste si za hlavní hrdiny vybrali zrovna řidiče a pečovatelku?

Loach: Na práci profesionálního řidiče je dobře vidět, když se něco pokazí. Náš hrdina je nucen pořídit si vlastní dodávku, a aby ji splatil, musí pořád pracovat. Pečovatelky dostávají minimální mzdu těch dvacet minut, které stráví u klienta, ale za čas na cestě k němu nedostanou nic.

V západním světě často slýcháváme mantru, že pokud neuspějete, je to jen proto, že jste se dost nesnažili. Vaši hrdinové se ale snaží hodně.

Laverty: To je velká lež, že na tom jsou všichni stejně, a pokud se vám nedaří, můžete si za to sami, že jste nejspíš líní. Pokud řidič onemocní nebo ho někdo nabourá, není to přece jeho chyba. Lidé se proto musí starat o sebe navzájem, třeba pomocí odborů, a tuhle lež zpochybňovat.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků