Článek
Kenu Loachovi bude letos jedenaosmdesát a už před natáčením filmu Já, Daniel Blake se zařekl, že s režírováním končí. Myslíte si, že to teď udělá?
U něj nikdy nevíte. Uvidíme. Poslední dobou jsme byli dost zaneprázdnění uváděním Daniela Blakea, bylo to náročné skoro jako nějaká politická kampaň…
Ten film ostatně vypráví o silně politickém tématu, příběhu nemocného postaršího muže, který bojuje s absurditou britského systému vyplácení sociálních dávek.
A náš snímek teď využívají jako názorný příklad různí aktivisté, kteří protestují proti vykořisťování sociálně slabých. Náš britský distributor film navíc po Vánocích za malý poplatek poskytl různým občanským sdružením, která ho tak mohla ukázat i těm, kdo si nemohou dovolit dát deset liber za lístek do kina. I předseda labouristů Jeremy Corbyn snímek veřejně podpořil. Povedlo se nám myslím rozvířit velmi zajímavou celospolečenskou debatu. Dokonce byl Daniel Blake už sedmkrát zmíněn v diskusích v rámci britského parlamentu.
Asi ne všichni politici jsou s vaší emotivní kritikou britského sociálního systému spokojení.
Konzervativní ministr práce Damian Green označil náš film za čirou fikci. To mě rozesmálo. Jako by Steinbeckovy Hrozny hněvu nebo Dickensovy romány byly jen fikcí. Ne že bych se chtěl přirovnávat k Dickensovi, ale náš snímek se stejně jako jeho knihy úzce vztahuje k tomu, jak vypadá společenská realita kolem. Green samozřejmě Já, Daniel Blake neviděl. Bylo to od něj hloupé prohlášení, navíc vyprovokoval řadu lidí, aby vyprávěli příběhy své či ze svého okolí, které jsou ještě mnohem horší než ten Blakeův. Příběhy lidí s mentálním hendikepem, lidí, kteří následkem své tíživé sociální situace zemřeli hlady či spáchali sebevraždu.
Jakými příběhy jste se při psaní scénáře inspiroval vy?
Bylo pro mě důležité pochopit velmi složitý britský systém sociální podpory, což nejde bez toho, že byste se na něj zeptali těch, kteří s ním mají bezprostřední zkušenost. Jen ti vám řeknou, jak frustrující je čekat tři hodiny na telefonu, do něhož vám pořád dokola pouští Vivaldiho. Pracovníci sociálních služeb mi zase prozradili, že mají shora nakázáno udělit každý měsíc určitý počet pokut. Jeden z nich, který se tomu odmítl podvolit, přišel o práci a sám skončil na potravinových poukázkách určených pro ty nejchudší. Mluvil jsem s doktory, rozčilenými, že ohodnocení zdravotního stavu Britů, na jehož základě se vyměřují sociální dávky, vypracovává nadnárodní americká firma, a ne jejich praktický lékař…
Všechny tyhle detaily potom zdramatizujete. A dojde vám, že to celé není jen otázka líné byrokracie, ale že jde o systémovou krutost vůči těm nejzranitelnějším. Mimochodem Já, Daniel Blake vzbudil velký ohlas také ve Španělsku nebo v Itálii. I když je ten film velmi britský, boji o lidskou důstojnost rozumějí evidentně i za našimi hranicemi. Ostatně nevyprávíme jen příběh o krutosti státu, ale rovněž o solidaritě, přátelství a empatii.
Čekal jste, že bude mít snímek takový dopad?
Ne, u filmů nikdy nevíte, jak se uchytí. Když mě kdysi v kavárně napadlo jméno Daniel Blake, nečekal jsem, že ho jednou uvidím napsané na zdi během demonstrace ve Francii.
Pamatujete si, proč jste si vybral právě tohle jméno?
Chtěl jsem něco existenciálního a velmi anglického, ačkoli jsem Skot. Daniel je staré biblické jméno, jež má v sobě důstojnost a tvrdohlavost. U Blakea jsem možná podprahově myslel i na Williama Blakea, jehož poezii jsem vždycky obdivoval. A také se to dohromady dobře vyslovuje.
Věříte v moc umění něco změnit?
Třeba knihy Prima Leviho z vás zaručeně udělají jiného člověka. I film podle mě má tuhle moc. Se vztahem k politické změně je to složitější. Já, Daniel Blake ale aspoň vytáhl jeden podstatný problém na světlo. Spousta lidí britskému sociálnímu systému nerozuměla, je dost složitý, navíc se kolem něj točí hodně propagandy. Konzervativní vláda ve své kampani označila všechny lidi na podpoře za lůzu, pijavice, lenochy, kteří si nedokážou najít práci. A byla tak efektivní, že si dnes britská veřejnost ve svém celku myslí, že se čtvrtina sociálních dávek vyplácí neoprávněně, lidem, kterým nepatří. Ve skutečnosti jde o méně než jedno procento! Mnohem víc peněz stát ztrácí na daňových únicích v režii těch nejbohatších.
Paul Laverty (vlevo) a Ken Loach loni v Cannes
Sociální podporu tak lidé často vnímají jako něco ponižujícího a mnozí pak vezmou práci na takzvaný „zero-hour contract“, u kterého jim nikdo nezaručí, kolik hodin denně a kolik dní v týdnu budou moct dělat. Něco takového jim může rozhodit život. Ostatně v potravinových bankách víc než nezaměstnané potkáte právě takto nárazově pracující chudé.
Scéna v potravinové bance z vašeho filmu je mimořádně silná.
Navštívil jsem jich hodně, vyslechl spoustu lidí, spoustu příběhů. Když naše filmová hrdinka začne v takové bance jíst fazole rovnou z plechovky, není to můj scenáristický výmysl, to se skutečně stalo. Zároveň se o tom, že v páté nejbohatší ekonomice světa žijí lidé, kterým se dva tři dny v týdnu nedostává dost peněz na jídlo, pořád mluví málo. Potkal jsem mladíky, kteří neměli v lednici vůbec nic a vyprávěli mi, jak u nich hlad vyvolává mátožnost a závratě. Potkal jsem lidi, kteří se rozhodovali, zda utratit své poslední libry za jídlo, nebo za teplo. Britská vláda ví, že se tohle všechno děje. Akorát to popírá a tvrdí, že přeháníme…
Pomáhá vám jako scenáristovi vaše minulost lidskoprávního aktivisty?
Asi ano – umím si zorganizovat materiál. Film není román, trvá jen hodinu a půl až dvě, scénář tedy musí být velmi kompaktní a disciplinovaný. Je jako argument, úhel pohledu, který musíte pečlivě podložit. Jsem vystudovaný právník a tato zkušenost mě naučila být důkladný, strávit hodiny rešeršemi a ověřováním. U filmu jako Já, Daniel Blake je důležité mít všechny detaily správně. Jinak by mohla vláda prohlásit, že v něm není pravda nic. Výhoda mé právnické minulosti spočívá i v tom, že když s tou profesí skončíte, začnete se s víkendem zase těšit na pondělky.
