Hlavní obsah
 

Na zahradě v Japonsku stojí pod třešněmi telefonní budka. Lidé tam chodí volat zesnulým

S odchodem milovaných blízkých se nikdo nevyrovnává lehce. V Japonsku stojí na jedné zahradě „větrná budka“, kde se mohou lidé z celého souostroví vypovídat do telefonu. Sluchátka je hluché, ale lidé věří, že vítr zanese jejich slova do těch správných uší.

 
Na zahradě v Japonsku stojí pod třešněmi telefonní budka. Lidé tam chodí volat zesnulým

Svítilo zrovna zimní slunce, když Sasaki Kazujoši vstoupil do bílé telefonní budky postavené pod mohutnými třešňovými větvemi a vytočil číslo své zesnulé manželky Miwako.

Po telefonu jí potřeboval říct, jak ji hledal několik dní poté, co udeřila na japonské břehy vlna tsunami, jak navštěvoval evakuační centra a později i provizorní márnice a jak se v noci vracel do sutin jejich bývalého společného domova.

„Když jsem se vrátil domů, podíval jsem se na nebe. Byly tam tisíce hvězd, bylo to jako pohled do šperkovnice,“ vypráví do sluchátka 67letý muž s pláčem.

Sasaki svou ženu ztratil, když v roce 2011 udeřilo na Japonsko zemětřesení a následně ničivá vlna tsunami. Katastrofa si vyžádala v severovýchodní části země více než 20 tisíc životů. Řada obyvatel se ocitla v podobné situaci jako Sasaki, přišli o své blízké, o rodinu. o přátele.

Stěhuji se a trochu jsem zhubnul

I deset let po katastrofě jsou vzpomínky na prožité drama stále přítomné. Jedním ze způsobů, jak se s důsledky události vypořádat, je telefonování blízkým pomocí „větrné telefonní budky“.

Je to jako kdyby šeptali svá slova do větru, který je pak zanese k uším jejich pohřešovaných a oplakaných blízkých. Takto stále mohou zůstat v kontaktu.

Miwako, se kterou má Sasaki čtyři děti, muž vypráví, že se přestěhoval a že jejich nejmladší syn staví nový dům, aby se mu tam vešly děti, Miwačina vnoučata. A než zavěsil, ještě svou ženu nezapomněl informovat o tom, že při nedávné zdravotní prohlídce se ukázalo, že zhubnul.

„Postarám se o sebe,“ slíbil, když venku zafoukal silný vítr. „Jsem moc rád, že jsme se setkali, děkuji.“

Budka stála už před katastrofou

Sasaki Itaru, který budku na své zahradě ve městě Otsuši, které leží 500 kilometrů severovýchodně od Tokia, postavil, uvedl, že ho k nápadu dovedlo bratrancovo úmrtí. Jeho příbuzný prohrál svůj boj s rakovinou a pro Sasakiho to byla těžká rána.

Rok na to došlo ke katastrofě, která zasáhla celé Japonsko, a z původně soukromého nápadu se stala celospolečenská atrakce. Telefon nyní přitahuje tisíce návštěvníků z celého Japonska a používají ho nejen lidé, kteří přežili tsunami, ale také lidé, kteří kvůli nemoci či sebevraždě přišli o příbuzné.

Šestasedmdesátiletá Okawa Sašiko se o zahradě na svahu poprvé dozvěděla prostřednictvím přátel. Pak na místo přivedla své dva vnuky, aby si mohli promluvit se svým oblíbeným dědečkem Tojčirem, kterého smetla vlna tsunami.

„Dědečku, je to už 10 let. Budu příští rok studentem střední školy,“ řekl Dajna, dvanáctiletý vnuk Okawy, když se vmáčkli do malé telefonní budky. „Existuje tu nový virus, který zabíjí spoustu lidí, a proto nosíme roušky. Ale všichni si vedeme dobře,“ dodal.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků