Hlavní obsah
„Odkryté zákopy zaplavené vodou po kotníky, k tomu nás bičuje ledový déšť smíšený s kroupami a sněhem. Jeden z kamarádů nesnesl to lidské utrpení a zastřelil se,“ popsal situaci jeden z vojáků. Rakouské zákopy v Karpatech, rok 1915. Foto: Profimedia.cz

Život vojáků za první světové války: hlad, zima i nedostatek sexu

Od června 1918, po katastrofální neúspěšné ofenzívě na Piavě, morálka rakousko-uherské armády prudce upadala. I vojáci z českých zemí se ponořili do mlhy rezignace.

„Odkryté zákopy zaplavené vodou po kotníky, k tomu nás bičuje ledový déšť smíšený s kroupami a sněhem. Jeden z kamarádů nesnesl to lidské utrpení a zastřelil se,“ popsal situaci jeden z vojáků. Rakouské zákopy v Karpatech, rok 1915. Foto: Profimedia.cz
Život vojáků za první světové války: hlad, zima i nedostatek sexu

Neorientovali se v čase. Přítomnost se ztrácela a budoucnost, jak to vnímali, nebyla žádná. Válka se jim jevila jako nekonečná nit... Básník a výtvarník Josef Váchal muže nazval „zatracenci, modlícími se výhradně k teplu, chlebu a pohlaví“.

Touha po jídle se ovšem ukázala jako určující.

Sex zatlačila do pozadí představa talíře s vepřovým a půllitr piva. To se konečně projevilo krátce po vypuknutí světového konfliktu.

Snění o dobré menáži

„Byl jsem radostí bez sebe. Pořád stejné žrádlo, polévka a hovězí maso, mě už úplně zničilo. A když jsem dostal povidlovou buchtu, vytryskly mi pohnutím slzy,“ zaznamenal si Egon Ervín Kisch na srbské frontě v roce 1914. O tři roky později by mu ovšem hovězí s polévkou připadalo jako božská mana.

Válka začala pro vojáky rozloučením s rodinou.

Foto: Repro Muži proti ohni, knižnice Dějin a současnost 2016

Hlavní starostí vojáka se podle historika Jiřího Hutečky (Muži proti ohni: motivace, morálka a mužnost českých vojáků Velké války 1914-1918, knižnice Dějin a současnosti, 2014) staly jednoduché související dvojice: hlad-jídlo, zima-teplo, odpočinek-únava.

Všechny mužské hovory se točily kolem dobré menáže a možnosti sehnat jídlo. Strava se krátila i důstojníkům. Kadet František Šmída v červenci 1918, který strávil v Dolomitech, líčil: „Vařili jsme špenát z kopřiv... Chleba byl špatný, kukuřičný, a ještě ho bylo málo.“

„Brr, to je tady žrádlo. Polévka ze sušené zeleniny, kde po povrchu plavou červi jako nudle...“ Vojáci se „pro kus žvance“ odvážili vylézt ze zákopů do přímé palby.

Zesláblí vojáci kradli a při výdeji skromných porcí se prali: „Brajgl, jaký panoval při rozbírání kotlů a menáží... Lidé se vrhali na kotle jako draci. Taliáni museli slyšet hluk až v Monfalcone.“

Denní příděl chleba se snížil na čtvrt kila denně a 170 gramů povětšinou koňského masa. Koncem léta 1918 se situace stávala neudržitelnou. Slovy pamětníka: „Brr, to je tady žrádlo. Polévka ze sušené zeleniny, kde po povrchu plavou červi jako nudle...“ Vojáci se „pro kus žvance“ odvážili vylézt ze zákopů do přímé palby.

Nedbali na tresty a pojídali „zakázané konzervy“ - železnou zásobu.

Existovali ale i tací, kteří by veškerou krmi světa vyměnili za paklík tabáku a cigarety. Negativní vliv na myšlení vojáků měly i rozmary počasí.

Lhostejnost i deprese

„Odkryté zákopy zaplavené vodou po kotníky a k tomu nás bičuje ledový déšť smíšený s kroupami a sněhem. Jeden z kamarádů nesnesl to lidské utrpení a zastřelil se,“ popisoval ve svém deníku situaci na východní frontě Karel Vaněk.

Počasí muže ovlivňovalo - karpatské mrazy, haličská horka, nebezpečí lavin na alpských skalách...

Někteří vojáci se „pro kus žvance “ odvážili vylézt ze zákopů i do přímé palby. Nedbali na tresty a pojídali „zakázané konzervy “ - železnou zásobu. Rakouská pěchota, 1915.

Foto: Profimedia.cz

Sužovaly je i neúprosné „breberky“: „Zima je čím dál větší. Navíc nás hrozně trápí hmyz. Kůži, která nás pálí, máme od škrábání úplně rozervanou...“ (pamětník František Konipásek). Podobné fyzické útrapy provázely deprese, lhostejnost, celkové duševní utrpení.

„Typické bordely vojenských táborů. Cena za návštěvu na pokoj činí jednu korunu a nesmí se - z nařízení vojenského velitelství! - zvýšit...“

Změnil se i vzhled bojujících. Zhubli, znetečněli, zhrubli. Průměrná tělesná hmotnost klesla na 55 kilogramů. Jeden z vojáků o sobě prohlásil, že je „kost a kůže“, jiný popsal důsledky celkového soužení: „Unavený chod, oči nevšímavé, bezživotné... Jdou jak stroje, půjde den, týden, měsíc, na konec světa dojde.“

Byl-li ovšem muž jakžtakž tělesně v pořádku, po potřebě jídla a tepla se objevila i touha po sexu.

Láska za korunu

Rakousko-Uhersko zregulovalo válečný obchod se sexem do podoby nevěstinců - takzvaných polních pufů. Pěkně je vylíčil Egon Ervín Kisch: „Typické bordely vojenských táborů. Cena za návštěvu na pokoj činí jednu korunu a nesmí se - z nařízení vojenského velitelství! - zvýšit... Na sta vojáků žádostivě stálo před pokoji, na chodbách a v průjezdě až na ulici.“ František Šmída popsal bordel v Osijeku, v němž pro mužstva pracovalo „maso starší a méně jadrné“, kdežto páni důstojníci měli k dispozici „zboží pěknější a mladší“.

Obě skupiny sice ukojily tělesný pud, ale oběma chyběl na milování čas - čekali další adepti.

Voják před pufem rozmlouvá s prostitutkou - kvůli fotografovi stojí sám.

Foto: Repro Muži proti ohni, knižnice Dějin a současnost 2016

Atmosféru nevěstince vystihl bez skrupulí František Šmída: „Jedna ženská a celá četa vášní. Když měla těch sedmdesát chlapů za sebou, uviděl jsem ji druhý den ležet pod schody, vysílenou a v mdlobách.“

Ženy nepatřily ovšem pouze k pasivnímu předmětu touhy.

Existovaly i bytůstky smyslné, vášnivé a sexuchtivé.

Ženy - lovkyně mužů

Jaroslav Vítek popsal scénu, která proběhla ve vagonu, když se vracel v roce 1918 z dovolené. Tehdy se mezi vojáky doslova vnutila jakási osmnáctiletá pohledná Moravanka a prohlásila, že se s nimi sveze. A pak: „Hoši si vzali dívku do prádla... S jedné strany četař, s druhé šikovatel, naproti jiní. Dívku nakonec načnul svobodník... A pak následovali druzí. Děvče je utahané jako kotě. Nelituje toho, dělá jí to dobře, ale hladu nemá. Za pět dní se dívky nasytili a vyložili ji.“

Jiný pamětník vzpomínal, jak spolu s kamarády míjeli velkou stodolu, kde ženy mlátily cepy: „Hned nás zvaly, abychom šli k nim a pobavili se s nimi.“ Vojáci znechuceně odmítli: „Řekli jsme jim, že nemáme čas, jsou staré 35-45 let.“

Aktivní ženy někdy bojovníky děsily. Vladislav Květoň si poznamenal do deníku, jak jej jakési dívky oslovily v Rowně, zrovna když močil: „Přicházejí dvě děvčata tak asi dvacetiletá, velmi živě si něco vykládají a jedna druhou postrkuje. Když přišly až ke mně, jedna vytahuje z uzlíku padesát kopejek, strká mi to do ruky a něco mi povídá, vzrušeně, celá červená... Za chvíli jsem pochopil, abych jim ukázal svého frantíka. Tak jsem zrozpačitěl a vlezl do vagonu.“

Ten, kdo odmítal vymetání pufů i nabídky chtivých dívčin, se musel spokojit s masturbací a někdy s homosexuálním stykem.

Ženy v uniformách vojáky děsily - tato pracuje pro Červený kříž.

Foto: Repro Muži proti ohni, knižnice Dějin a současnost 2016

Ve válce ale působily i ženy výjimečného postavení, které vzrušovaly smysly, ale tělesnou rozkoš primárně neposkytovaly. Zdravotnice a lékařky.

Andělé v bílých pláštích

„Nato vchází mladá ošetřovatelka-židovka, jde od lože k loži, baví se s raněnými, a když přišla ke mně, usedla na loži, vypravuje mi, usmívá se, hladí mne po hlavě a na levé ruce - a mně to dělá dobře,“ vzpomínal v lazaretu na ruské frontě František Jaroš.

Tak ovšem „uklidňující světici v bílém“, nevzbuzující tělesné touhy, nevnímali všichni. Jistý František Skála pozoroval doktorku ve službě z jiného úhlu: „Lékařka přichází dvakrát denně v bílém plášti. S obličejem Madony prochází mezi lůžky. Je zdánlivě nevšímavá a chladná, ale svým zvláštním způsobem pozorná a citlivá. Klevetí se o ní, že je v moci kancelářského lapiducha. Klepy snad povstaly z toho, že na ní všechno vymůže.“

Jindy si vojáci pochvalovali pěkné sestřičky, podivovali se, že se nečervenají při prohlížení naháčů, uvažovali, s kým „lehávají v koutech“ nemocnice.

Představy některých vojáků - anděl strážný zasahuje a muže zachrání.

Foto: Repro Český svět 1889-1918, Paseka 1997

Josef Slezák v Krakově dokonce nabyl přesvědčení, že „jsou to frajerky, pomýšlející na zábavu se zdravějšími vojáky spíš než na obsluhu“.

František Skála byl ještě radikálnější.

Soulož za plotem

„Ve zdejší nemocnici byla většina ošetřovatelek v pravém slova smyslu zprostituována. Ani ony, ani vojáci neměli již dávno pojem studu... Za rekonvalescentem stál veliký nemocniční pavilon s množstvím prázdných stolů rozesetých okolo... Často i za dne léhali na nich vojáci s ošetřovatelkami. Nestyděly se souložiti, ani když se s naší strany někdo přiblížil ke plotu. V tom případě tato zvrhlá individua jen vyplazovala jazyky,“ tvrdil v deníku Skála.

Ženy zdravotnice v čase války představovaly pro muže většinou něco, co se plete do jejich maskulinních záležitostí, a vnímali je především jako sexuální objekty.

A to přesto, že doma právě matky, manželky i svobodné ženy převzaly se samozřejmostí jejich povinnosti v práci i v rodinném kruhu.

Ostatně - pro vojáky byla většina „jejich žen slušná a věrná“ a stala se, slovy historika Hutečky, „zdroji emocionální podpory a intimity“. Leckterý byl ovšem po návratu domů nemile překvapen.

Válka dala nový rozměr pojmu intimita

  • Za Velké války se sexualita stala věcí veřejnou.
  • Sex se odbýval před očima ostatních, kteří se často sami i zapojili.
  • Nesouložili-li vojáci společně přímo v jedné místnosti, stávali se přinejmenším posluchači.
  • U samého aktu byl tak většinou alespoň jeden svědek.
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků