Lékařka Vlasta Kálalová-di Lotti předstírala, že je mrtvá. Přežila

Když zahlédla esesáky, zavřela oči. Cítila, jak jeden přišel těsně k ní a pozoruje ji. Předstírat mrtvou! Ani víčkem nezachvět… Kopnutí do boku. Nijak silné, jen jako by chtěl špičkou boty obrátit mršinu. Zároveň o kus dál: „Na seňorita!“ To patřilo Drahušce… „Kluk je rozstřílený,“ pochválil si spokojený hlas. Rozstřílený. Radbor. Už nepláče.

„Vy ale nejste Čech,“ zeptal se německy jejího manžela jiný, méně rozjařený voják. „Jsem,“ odpověděl Giorgio. A pak ještě jednou svou nejistou němčinou: „Ja, ich bin ein Tscheche.“ Pak voják vystřelil. Proto se tedy ptal. Itala by ušetřil, Čecha dobije… Omdlela.

První, co vnímala, když se probrala z mdlob, bylo ticho a červánky. Klekla si, pravou rukou se opřela o zem. Lezla po čtyřech jak zraněný pes. Od jednoho k druhému. Zkoušela tep, zvedala oční víčka. Všichni byli mrtví.

Tak popisuje spisovatelka Ilona Borská v životopisném románu Doktorka z domu Trubačů den, kdy pro lékařku Vlastu Kálalovou-di Lotti skončil svět. Bylo 8. května 1945. V polích za zahradou rodinné vily v Bernarticích zůstal ležet v krvi její manžel, šestnáctiletý syn a čtrnáctiletá dcera. Ještě před chvílí měla čtyřčlennou rodinu. Zbyla sama. Nevzdala to. Svůj výjimečný příběh dožila až do osamělého konce. Nesmlouvavá k sobě, přísná k ostatním. Humanistka až do morku kostí.

Odmalička byla neuvěřitelně nadaná. Když se jako osmnáctiletá hlásila na Karlovu univerzitu, mluvila už plynně pěti světovými jazyky: anglicky, německy, francouzsky, italsky a španělsky. Současně s lékařskou fakultou vystudovala arabštinu a perštinu. Na medicíně se specializovala na chirurgii, obor, který není ženám příliš nakloněn ani dnes. Akademický titul jí byl udělen sub auspiciis, tedy pod patronátem hlavy státu, což byl obřad vyhrazený mimořádně dobrým studentům.

V té době už měla jasno: vybuduje v Orientu výzkumné terénní pracoviště, kde bude ošetřovat místní obyvatele a přitom předávat domů znalosti, aby u nás mohla vzniknout katedra tropických nemocí. Mělo to logiku: s rozvojem železnice a dalších způsobů cestování se jednou exotické nemoci do střední Evropy dostanou. Lékaři by na to měli být připraveni.

Dva roky sbírala praktické lékařské zkušenosti v Praze, Lounech a Brně. Předplatila si turecký lékařský časopis, aby se zorientovala v odborných pojmech. V letních vedrech našlapala desítky kilometrů kvůli adaptaci na horké podnebí. Byla připravena, chyběly jen finance. Žádost o půjčku několik institucí zamítlo: Žena a lékařka? V Orientu? Nesmysl!

Nakonec přišla pomoc ze strany nečekané: díky zprostředkování Alice Masarykové, kterou znala z Československého červeného kříže, pomohl sám prezident TGM. Mladé lékařce postupně půjčil 244 tisíc korun, na svou dobu velké peníze. Vše splatila do dvou let.

Do vysněného Bagdádu dorazila v roce 1925. Začátky byly těžké: ženu by žádná nemocnice nepřijala, zbývala jedině soukromá praxe. K té však musela získat povolení britské mandátní správy – a nebylo vůbec snadné přesvědčit anglické úředníky, že má platný lékařský diplom a že Universitas Carolina Pragensis není jen soukromá kolej jakéhosi Karla…

Nicméně se podařilo. Mladá lékařka zvolila k pronájmu muslimskou severní část města. Vybavena jen cestovní lékárničkou, několika páry gumových rukavic a plechovou kazetou s nástroji pro drobnou chirurgii dělala medicínské zázraky. K prvním z nich patřil malý chlapec Mahdí, jemuž zůstala po koňském kopytě v obličeji místo nosu krvavá rána. Dobře provedená plastika vrátila chlapci lidskou podobu a vděčný otec, místní obchodník, si nenechal chválu pro sebe.

Mezi příznivci, kteří jí usnadnili první kroky, byl také osvícený kazatel Nu’mán el Á’zamí, ředitel hanífovské právní školy. „S úpadkem postavení ženy upadl i arabský národ,“ hlásal ve svých kázáních. České lékařce umožnil přednášet na univerzitě. Léčila jeho rodinu i některé studenty. S láskou Vlastu oslovoval „já bintí“, moje dcero. Stali se celoživotními přáteli.

„Zavítala včera naše dcera a lékařka Vlasta do naší univerzity a navštívila ji a vyšel dobrý mrav její jako měsíc na nebi a uctilo slunce její nás. I potěšili se všichni jejím příchodem a děkují žáci univerzity jejímu otci a matce její a učitelce její M. T. (myšlena Vlastina celoživotní přítelkyně, sochařka a překladatelka Marie Tauerová), která vychovala nám naši drahou Vlastu a naučila ji jazyku arabskému a učinila ji kroužkem, spojujícím Irák s Československem… Dík Tobě… ó Kálale, za to, že jsi vychoval tuto dceru, a dík matce Vlastině, Anně… a mějte se dobře!“ napsal muslimský kazatel Vlastinu otci vděčný dopis, jehož překlad publikovala v roce 1926 Marie Tauerová v časopisu Ruch.

K pacientkám mladé lékařky patřily zejména muslimky, jež se nesměly před cizím mužem, byť lékařem, odhalit, natož aby se jich při vyšetření dotkl. „Jako chirurg můžete prokázat našim ženám službu, kterou jim nemůže poskytnout nikdo z nás. K nám přicházejí ženy k operaci již jen umírající. Muslimky i jejich mužové dávají přednost smrti před zneuctěním. Tím je ženě operace a ošetření vykonané mužem,“ shrnul její výhody chirurg bagdádské Královské nemocnice Saib Šewket.

„Doktóra Vlasta Kálalóva, imperátora“, jak ji hrdě představoval pomocník Taufík, si díky plynné arabštině a šikovným rukám brzy získala úctu okolí. Chovala se k lidem vlídně. A specializovala se na žádanou chirurgii, takže o ní brzy kolovaly pochvalné zvěsti v širém okolí. Nakonec ji do svého paláce pozval i emír Fajsal I. a léčila také členy panovnické rodiny.

Úspěšná lékařka skvěle reprezentovala mladý československý stát a prezident TGM to oceňoval. V roce 1925 dostala díky jeho podpoře operační stůl, laboratorní zařízení a další vybavení pro zařízení nemocnice. To už si mohla dovolit přesun do centra města. Pronajala si historický dům Burazanliů, tedy Trubačů. Ordinovala sama, takže směla provozovat zařízení s maximálně dvaceti lůžky. Byla to první československá nemocnice, Mustausaf Tšíkuslufákijá, v Iráku.

Přijímala pacienty, chodila za nimi na návštěvy domů, operovala. K nejžádanějším zákrokům patřila rekonstrukce panenské blány. Historek o nešikovném pádu malého děvčátka na kropicí konev slyšela spoustu. Stejně jako ustaraných otázek zoufalých matek: „A krvácet potom bude?“

„Měla jsem ráda naše mnohonárodní irácké pacientky. Arabky, Peršanky, Kurdky a Indky, vesměs muslimky se jmény Paprsek, Perla, Věnec a Květ, Koruna a Krása… Líčily své svízele se svérázným půvabem, malebnými slovy. Stesky i nářek neustále mísily s žehnáním: Ať žijete tisíc let. Nechť je váš spánek klidný. Bůh osvěž tvé srdce. Dej ti zdraví, zachovej tvé rodiče,“ vzpomíná v nevydaných pamětech nazvaných Přes Bospor k Tigridu, které jsou uloženy v Literárním archivu Památníku národního písemnictví.

Nejvíce si oblíbila Araby. „Mám je ráda, ty tetované plaché beduíny, kteří dlouho mlčí a jen svítí očima, pak nakonec teprve promluví, ukazujíce se sladkým úsměvem skvělé bílé zuby. Mají něco, čím připomínají zvířata, s nimiž celý život žijí. Páchnou také specifickým zápachem. Sestra Ruth, která nemá ráda muslimy, hned po nich vždy otvírá všechny okna v ordinaci, aby vyprchala stopa, jež zůstala po jejich abách (beduínský plášť). Ale já si nemohu pomoci, mám Araby stále nejradši ze všech těch pronárodů, jež obývají tuto kolébku lidstva… Arab z pouště se liší od Araba z města a Arab z města, při vší své mazanosti, je, pokud zůstal věrný islámu, stále ještě mnohem sympatičtější než jeho křesťanští a židovští sousedé,“ napsala v červnu 1926 přítelkyni Marii Tauerové v korespondenci zachované v Archivu Zdravotnického muzea Národní lékařské knihovny.

Za nejvíce problémové pacienty považovala doktorka Kálalová bagdádské Židy, proslulé nedůvěrou k lékařům. I s nimi se ovšem naučila jednat. „Věděli již o mně, že nerada zbytečně mluvím, že mě nemohou týrati ustavičným opakováním týchž otázek a že nepřijmu léčení, v němž mi neponechají také veškerou odpovědnost… Můj odměřený a nekompromisní způsob byl snad to hlavní, co mi zajistilo jejich úctu a důvěru,“ vzpomíná v nevydané knize Cařihradské a bagdádské kapitoly.

Sedm let úspěšně provozovala v Bagdádu nemocnici, její původní záměr vybudovat katedru tropických nemocí však ztroskotal. Odebírala krev i hnis z bagdádských boulí (projev leishmaniózy, kožního onemocnění vyvolaného parazity), dělala výtěry ze zažívacího traktu… Vzorky na epidemiologické studie pečlivě balila a posílala do Prahy – kde zapomenuty podléhaly zkáze. O její odbornou práci na vysoké úrovni doma nikdo neprojevil zájem…

Hledala mezi českými lékaři nástupce, ochotného odjet do daleké ciziny, schopného se tam domluvit a pokračovat v její práci. Psala na svou mateřskou fakultu, na rektorát, do nemocnic. Marně… Její kolegové doma měli jiné priority. „Odpověď z Čech byla vždy táž: mlčení. Jako by psal domů mrtvý,“ vzpomíná zklamaně ve svých memoárech.

Práci Vlasty Kálalové paradoxně nejlépe využili odborníci z úplně jiného oboru: entomologové. V roce 1926 vyzvalo Národní muzeum v Praze krajany žijící v cizině k zasílání cizokrajných exemplářů do sbírek hmyzu. Z lékařky se stala nadšená amatérská entomoložka. Poslala Národnímu muzeu na 50 tisíc perfektně zpracovaných exemplářů brouků, mezi nimi i dva dosud neznámé druhy krasců. Jeden dostal na její počest přídomek Kálalae.

V srpnu roku 1926 zemřela na tuberkulózu její pacientka Cleofe di Lotti z rodiny italských exulantů. Vdovec Giorgio Silvio, byť zcela zdráv, navštěvoval lékařku i nadále. Každého znal. Vše dokázal zařídit. A na Vlastu, která zarputile odmítala všechny pokusy okouzlených mužů o sblížení, hleděl jako na svatý obrázek.

„Nevěřila jsem, že se někdy v životě sejdu s mužem, který by mi byl charakterově a intelektuálně tak příbuzný, aby mohl být mým manželem,“ napsala sebevědomá lékařka v jednom z dopisů přítelkyni Marušce. Čtyřicetiletý Giorgio, vnuk benátského revolucionáře, změnil její názor. Rok poté, co ovdověl, přijala jeho jméno i snubní prsten.

„Možná se konečně přece vdám,“ napsala krátce předtím své přítelkyni Marii. „Je to člověk, kterého si, myslím, mohu vzít bez obavy, že by provdáním mohlo utrpět naplnění mého úkolu a práce, již jsem na sebe vzala. Má mne moc rád.“ Opravdu ji miloval. Nevadilo mu, že víc vydělává. Učil se kvůli ní česky a později přijal i československé občanství. Z Giorgia se stal Jiří.

V létě 1928 se manželům narodil syn Radbor. „Mám strach z děcka, jež má býti zde vychováváno… v tomto prostředí, kde se všechno možné spojuje k zabíjení dětí!“ napsala přítelkyni Marii pár týdnů před porodem. Šlo o oprávněnou obavu. Úmrtnost novorozenců byla obrovská, zejména v létě, kdy teploty dosahovaly 48 °C. Do prvního roku věku zemřelo v Iráku každé třetí dítě. „Alláh ti dej syna, který by zůstal živ!“ přáli místním ženám. Malý Radbor se měsíce potácel mezi životem a smrtí. Až po půl roce použila Vlasta v dopise přítelkyni poprvé jeho jméno. Teprve tehdy uvěřila, že miminko neumře.

I ona sama snášela bagdádské léto čím dál hůř. Nejraději pracovala v noci. Vstávala ve dvě hodiny ráno, dala sterilizovat nástroje a od tří operovala. O půl páté už bylo takové vedro, že skončila s prací, sedla na koně a vyjela si za město do pouště.

Jak dlouho vydrží v takových podmínkách pracovat? A jakou cenu je ochotna za to zaplatit? Podobné otázky si kladla stále častěji, zejména když v roce 1931 přišla na svět dcera Drahomila Lydia. Tehdy se rodina rozhodla uniknout před městskými vedry do chladnějších hor Kurdistánu. Jak konstatovala v jednom z dopisů přítelkyni Marii: „Inu, Klenčí to není.“ Nebylo.

„Tady jsme v takovém kurdském loupežnickém hnízdě, a ač jsme měli doporučení na oba knížecí náčelníky, kteří spolu žijí v kmenovém nepřátelství, nesmíme vyjížděti ani na krátké entomologické procházky bez ozbrojeného doprovodu (tady bylo totiž dosud přívětivým zvykem zabíjet 2-3 Angličany za měsíc). Také je tu nebezpečno hledání pro velké zlé hady,“ popisuje „letní byt“ v kurdské vesnici Šeqlawe v dopise entomologovi Janu Obenbergerovi, zachovaném v archivu Národního muzea.

Zpět do Bagdádu přijela vyhublá a nakažená horečkou dengue. Několik měsíců neměla sílu zvednout se z lůžka. Irácké úřady jí neprodloužily licenci. Projevila se rivalita mužských kolegů: bylo třeba trochu přiskřípnout prsty příliš úspěšné konkurentce… Nastal čas vrátit se domů.

Trvalo čtyři léta, než se zcela uzdravila. Roku 1936 začala organizovat kurzy pro dobrovolné zdravotní sestry v Červeném kříži, později se stala vedoucí redaktorkou časopisu Zdraví lidu. Vzpomínala a psala paměti. Pak Hitler obsadil Československo. Odmítla emigrovat. „Nemůžu utéct, tady jsem doma,“ napsala Mary Harrisonové, přítelkyni z Červeného kříže. Okupaci prožila rodina v Bernarticích, kde si doktorka di Lotti otevřela soukromou ordinaci.

Psalo se úterý 8. května 1945. „Drahuška byla u nás na návštěvě, kamarádila s mojí sestřenicí. Měla na sobě kroj, protože se čekalo, že přijedou Rusové… Už musím domů, maminka by se zlobila, říkala,“ vzpomíná Drahoslav Šťastný, jehož strýc měl v obci hospodu. On sám masakr v Bernarticích přežil jen náhodou.

Ruská armáda byla skoro na dohled, lidé už slavili konec války. Do toho vpadli ustupující Němci, které hnali Sověti od Jihlavy. Mířili k Písku, kudy vedla demarkační čára, do amerického zajetí. Prohráli válku. Zuřili. Ale pospíchali, chtěli jen rychle projet. Vtom na ně vystřelil místní zbrklý mladík.

Rozhořel se boj. Napadení vojáci střelbu opětovali. Začali pronásledovat prchající lidi. Vypalovali. Rodinu di Lotti zastihli na útěku. Jiřího, hospodyni Valérii a Radbora zastřelili, Drahušku umlátili pažbou. Celkem v Bernarticích zavraždili v posledním dnu války 44 lidí.

Vlasta přežila, její život však už byl jen stínem toho předchozího. Pracovala na částečný úvazek na chirurgické klinice na Karlově náměstí v Praze. Cestovala po Spojených státech a Evropě. Přednášela. Překládala.

V létě 1950 napsala prezidentu Klementu Gottwaldovi dopis, v němž prosí o milost pro Miladu Horákovou. „Výčitky živoucího svědomí pro špatný čin jsou těžším trestem než jednorázové ukončení života,“ píše s tím, že sama „prožila do základu problém násilné smrti“, když jí Němci vyvraždili rodinu. Miladu Horákovou nezachránila, ale vysloužila si pozornost StB „za přílišnou humanitu“.

Na stáří se vrátila do rodných Bernartic. Nevyužité prostory v rodném domě nabídla jeslím. Učila místní děti cizím jazykům. Mluvila čtrnácti, jen jedním z nich už nikdy ani slovo: německy, jazykem vrahů své rodiny. „Nedokázala zapomenout. Říkala mi, že pořád slyší poslední slova své dcery: Maminko, já nechci umřít!“ vzpomíná rodačka z Bernartic Eva Hofmanová, kterou Vlasta učila španělsky. „Jako učitelka byla velmi trpělivá, konflikt jsem s ní měla jen jednou. Nemohla jsem si zaboha vzpomenout, jak se španělsky řekne ‚zůstat', naskakovalo mi tam pořád německé ‚bleiben'. Jak ta se rozčílila: Taková chytrá, jak můžete mluvit tím barbarským jazykem!“

Vlasta Kálalová-di Lotti zemřela v písecké nemocnici v únoru 1971 ve věku 74 let. „Nevyslovujte slov, za jejichž významem nestojí s plnou odpovědností Váš vlastní rozum,“ napsala spoluobčanům na rozloučenou pár dní před smrtí. Uložili ji k jejím milovaným, pod náhrobní kámen z hrubé neotesané žuly, který nesl latinský – dnes už nečitelný – nápis: „Occisi a superbestiis Teutonicis.“ Zavražděni nadzvířaty německého národa.