Dokumentaristka Alena Činčerová: Vyprávění o předcích nefascinuje jen mne

Díky silné empatii jí dnes píská v uchu, k portrétu přemluvila například i herce Josefa Somra. Vitální režisérka, která nakazila svou profesí i dceru, je podepsaná pod právě běžícím cyklem ČT Modrá krev.

Vítá nás v ateliéru na Ořechovce, který se občas mění ve střižnu. Všude je plno plakátů, fotek a vzpomínek. Během hovoru, kořeněného historkami a výraznou gestikulací, uvaří skvělé kafe, vyřeší mobilem několik problémů včetně důležitého grantu a stihne se namalovat.

Červenou, už párkrát jsem se přesvědčila na vlastní oči. Maminka sice tvrdila, že nějaká kapka modré by se našla, ale na rozdíl od šlechticů, se kterými teď běžně komunikuji, to nemám takhle doložitelné, neznám svůj rodokmen až k Anežce Přemyslovně. Ale jistá „namodralost“ by mi určitě nevadila.

To byl František Kinský, který dnes dělá průvodce mým cyklem. Bojím se to spočítat, ale znám ho od svých studentských let na FAMU, byl kamarád mého muže, s nímž jsem se tam poznala. František patřil k fajn parťákům do hospody. Navíc v sobě měl šarm a noblesu, extrémní galantnost. Výchova se nezapře. Později jsme se občas vídali, máme společné okruhy přátel. A já si potvrzovala, že jeho vzdělanost, znalost historie a vyprávění o předcích nefascinuje jen mne.

Ano. Když jsem s tím nápadem před pěti lety přišla, protože člověk jako dokumentarista pořád hledá témata, která ho zajímají, a rád by je představil divákům, zeptala jsem se Františka, jestli by do toho se mnou šel. Nejdřív se trochu zdráhal, před kamerou je debutant. Ale je skvostný, dostáváme spoustu pochval. Což je velká zásluha i producentky Lenky Polákové, která jako buldozer náš projekt protlačila a dovedla až na obrazovku.

Doufám. Proto se snažím polemizovat se všeobecně zažitými mýty, zejména že jsou „cizáci“. Obdivuji, že i ti, kteří vyrostli v zahraničí, umějí česky nebo se hned po návratu jeden z nejtěžších jazyků světa učí.

V přístupu řady lidí je kus xenofobie: kdo nemluví stoprocentně česky, tomu nevěří. Nejvtipněji to říká Konstantin Kinský ze Žďáru nad Sázavou: Kvůli Gottwaldovi neumím skloňovat.

O nicnedělání nemůže být ani řeč. Příslušníci šlechty u nás neměli šanci dosáhnout na vyšší vzdělání, takže pokud nevystudovali v emigraci, živili se v běžných profesích – jako opravář televize, řidič sanitky, instalatér…

A peníze, majetky? Zkrátka měli domy jako leckdo jiný, jen trochu větší. Ale čas totality, kdy je všem beze zbytku odebrali, napáchal obrovské škody. Klika byla tam, kde zestátněné hrady a zámky zůstaly tím, čím byly, včetně expozice, a probíhaly v nich prohlídky. Hrůza se stala tam, kde je obsadila armáda, což byl častý případ (v Dymokurech u Černínů, u Nosticů v Plané…).

František Kinský měl v zámku v Kostelci nad Orlicí Výzkumný ústav chovu prasat, který ho zcela zdevastoval, a vedle navíc vyrostl panelák. Když došlo k restituci, pronesl starý hrabě Kinský okřídlenou větu: „Každá koruna vložená do tohoto objektu je ekonomická sebevražda. Ale jsem dost starý na to, abych si ji mohl dovolit. Následky ponesou moji synové.“

Snažím se podtrhnout, že současní šlechtici (slovo stejného základu jako šlechetný) nejsou majitelé, ale správci rodinného majetku. A jejich povinností je předat ho dalším generacím v co nejlepším stavu. Jinak jsou to úplně normální lidi z masa a kostí, kteří studují, pracují – vedle správy majetku musí dělat i něco jiného (většinou se zabývají lesnictvím nebo zemědělstvím), protože mít zámek nebo hrad a vodit tam návštěvníky je totálně ztrátová záležitost.

I po náročné rekonstrukci je stále co opravovat, takový objekt si na sebe nikdy nevydělá. Mám ale hodně příkladů, kdy původní majitelé vykřesali z ruin a popela nový život.

To se nedá říct. Potkala jsem obrovské množství příjemných a vstřícných lidí, mezi nimiž je prima pobývat. Nevím, zda je to modrou krví, ale určitě tradicí a výchovou, že si s nimi připadám jako ženská s velkým Ž. Což je protipól u nás rozšířeného buranství, galantnost tu byla brána jako cosi, co patří do filmů z první republiky.

Samozřejmě nejsou všichni kladní hrdinové a všechny osudy neskončily šťastně. Nejsmutnější je asi příběh Mathildy Nostitzové. Stalo se taky, že jsem některé zástupce aristokratických rodů nepřiměla k natáčení. Ale nebylo ani možné představit všechny, některé rody jsou opravdu početné, mají několik větví… Kvůli filmovému rytmu a limitované stopáži jsem musela dělat určitá zjednodušení, snad se historici nezlobí.

Po tátovi jsem snad zdědila nějaké umělecké geny, po mamince určité buňky pro exaktní vědy – byla úspěšná bioložka. Mně šla celkem slušně matematika, a tak mi radila, ať se držím vědy, do které mi nebude nikdo kecat, dvě a dvě budou vždycky čtyři.

Jenže se přepočítala – i ona nakonec válčila s politikou, nutili ji přihlásit se na VUML, což odmítla, a profesuru si směla udělat až po roce 1989. Bohužel vážně onemocněla a zemřela dřív, než ji stihla obhájit. Smutný příběh.

To byl takový dětský sen, věřila jsem, že vymyslím lék proti smrti… Brzy jsem pochopila svou naivitu a raději jsem si vybrala tátovu profesi, fascinovalo mě, co dělá. A jeho Kinoautomat jsem vnímala jako zázrak.

Díky úspěchu na Expu 67 v Montrealu ho oslovovali klienti se zakázkami ze zahraničí a tady mu dovolovali je dělat, přestože u nás byl spíš na černé listině. Strašně jsem mu to cestování přála i záviděla, dodnes cítím, jak vždycky po návratu voněl on i drobné dárky, které vozil. Třeba časopisy, gramodesky, džíny… Měli jsme druhé Vánoce.

To taky víte? To jsem chodila ještě za základku. Pan Suchý měl v divadle dvě holčičky mého věku – Magdu Křížkovou a Lenku Hartlovou – a já toužila být jako ony. Tak jsem mu napsala dopis, že bych ráda zpívala v Semaforu, ovšem nesmí se to dozvědět táta, protože by mě přerazil. Ač mě občas brával na natáčení, zoufale se snažil postavit bezpečnou zeď mezi, jak říkal, lesklým prostředím a mnou.

Paní učitelka zpěvu mi pomohla připravit si pár písniček Voskovce a Wericha, pan Suchý se Šlitrem mě vyslechli a překvapivě mě pozvali na televizní natáčení. Lekla jsem se, že mě naši uvidí na obrazovce – a přiznala doma barvu. Následoval strašný řev, táta hned volal známým, co ta jeho malá čúza provedla a přitom má hlas umírající labutě! Konec.

FAMU jsem měla jako jasný cíl, byť si to rodiče hodně nepřáli, táta tam taky volal… A vzali mě!

Jinak vlastně nevím, nakolik jsem byla vzpurná a nepoddajná puberťačka. Asi jo. Já přitom měla pocit, že jsem senzační dítě, neutíkala jsem z domu… Ovšem svatá jsem taky nebyla, prospěch O. K., ale nosila jsem poznámky za drzost. Když se ocitla v dost výživné pubertě má dcera Adéla, najednou jsem zdáli slyšela slova svojí maminky: „Počkej, až budeš mít děti, ony ti to vrátí…“

Jednoduché vysvětlení. Maminka byla velmi zaměstnaná, takže sestra i já jsme vyrůstaly za asistence paní na hlídání. A protože jsem věděla, že jednou chci děti, bylo mi jasné, že odjet někam na tři měsíce natáčet hraný film bych nemohla. Navíc to bylo v době, kdy neexistovaly papírové plenky, všechno pěkně vyprat, žádné výživy ve skleničce…

Aspoň u nás. Nasedla jsem tedy do dokumentaristického rychlíku a docela se mi v něm zalíbilo. Dnes občas dělám věci na pomezí hraného filmu a dokumentu. A k tomu hranému se třeba ještě dostanu.

Jasně, jsme podobné povahy, hodně impulzívní. A nejjednodušší je sprdnout vlastní dceru, že. Když se rozčílil, vybouchl, čímž to ventiloval a byl v pohodě, zatímco mně trvalo dny, než jsem se srovnala.

Ale celkově to bylo štěstí v neštěstí, protože mě po škole nechtěli nikde zaměstnat a táta si produpal, že jsem mu směla dělat asistentku.

V podstatě holku pro všechno, produkční i tlumočnici – po rodičích jsem zdědila talent na jazyky, což se v cizině hodilo. Když jsme překračovali hranice, táta vždycky vyhlásil: „Akce PB začíná, přelstili jsme bolševika!“

Kolikrát jsme pracovali za dost sportovních podmínek, ale hlavně že jsme se na chvíli ocitli na druhé straně železné opony. Léta práce s tátou mi dala víc než celá FAMU.

Ještě vsuvka k jazykům. Když jsem byla malá a rodiče nechtěli, abych rozuměla, o čem se hádají, spustili německy. Naučila jsem se německy – a oni přešli na francouzštinu. Tu jsem se taky naučila, takže přešaltovali na angličtinu. Když jsem se naučila i tu, chodili si říkat tajnosti do vedlejšího pokoje.

To byly krásné roky. V době, kdy jsem ji vzala do učení, jsem točila pro Febio cyklus Cestománie. Jezdilo se ve štábu dvou lidí, byla jsem scenáristka, reportérka, režisérka a často díky bídné jazykové vybavenosti kolegů opět tlumočnice. Stávalo se, že jsem ráno překládala, co si dá kolega k snídani, pak jsem celý den řešila natáčení a večer jsem musela ještě odtlumočit oficiální večeři se sponzory. To už mi praskala hlava.

Jednou se mnou jel točit Pavel Jandourek, sice režisér, ale bavila ho kamera a cestování, jel jako kameraman. A poradil mi, ať se taky naučím s kamerou, tím se osvobodím a můžu s sebou brát, koho chci. Stalo se a pak se mnou právě začala jezdit dcera. Fungovalo to výborně. Bod jako hrom získala hned na první cestě do Kanady. Začaly jsme v Torontu, v hokejové hale slávy, kde je vše od dětských brusliček Waynea Gretzkého po slavný Stanleyův pohár. Přijely jsme krátce před uzavírkou a já nemohla ten pohár najít. Adéla ho našla a přemluvila vrátného, aby na nás ještě počkal – a vše jsme v pohodě natočily.

Zpočátku jsem jí nedoporučila dokument, protože mi její psaný projev nepřišel stoprocentní. Vylučovací metodou jsme vybraly střih, kam se ale nedostala, což je ve výsledku klika. Střihače trochu lituju, že sedí pořád na zadku zalezlí v nějaké díře, říkám jim sklípkani. Když jel jeden výjimečně s námi na natáčení, byl za pár hodin v Africe spálený do ruda. Oni nemají snad ani pigment!

Adéla šla nakonec na Literární akademii, kde se její psaný projev stal brilantním. To je něco, co dnes na FAMU chybí… Dobrá čeština. A filmařinu se naučila taky. Časem se osamostatnila a dnes točí své úspěšné dokumenty. A mne její úspěch těší víc než vlastní.

Když vznikal, byla jsem malá holka. Táta říkal, že dělá kouzelný film, a já neměla důvod mu nevěřit. On pořád vymýšlel neobvyklé hry, akce, postavil třeba stan uprostřed obýváku, byl hrozný hračička. Byla jsem se podívat na nočním natáčení požáru – a měla jsem oči navrch hlavy.

Co je Kinoautomat za bombu, jsem pochopila, až když běžel roku 1971 v Praze v kině Světozor. Kolem vznikla parta bezvadných lidí, povídali jsme si v baru za kinem. To byl můj život, nejhezčí léta. Chodila jsem tam denně, stejně jako Honza Horníček. Byl o šest let starší a zasáhla nás velká láska. Jenže 1. června 1972 tragicky zahynul a pro mě nastal konec světa. Osmnáctiny jsem slavila v černých šatech.

Úžasný! Velmi chytrý a navíc s ním byla obrovská legrace. Dar humoru opravdu zdědil. Studoval dokument – i v tom byl můj vzor. Byl schopný vyvinout neuvěřitelné úsilí, aby vymyslel nějakou ptákovinu.

Příklad: vyvedl své rodiče i mě na Hitchcockův horor Jáma a kyvadlo, kde je strašidelná scéna vrzání kyvadla a úpění ducha mrtvé ženy, přestože věděl, že táta je strašpytel a mívá i velké noční strachy. Když se rozsvítilo, Horníček řekl synovi: „Ty dobytku, ode dneška mi platíš pokoj v hotelu!“ Tím to ale neskončilo. Honza nahrál další den v kině na kazetový magnetofon to vrzání a volání, magneťák schoval do prádelního hrnce vedle otcova pokoje – a večer ho pustil. Chudák Horníček málem dostal infarkt. Když se vzpamatoval a pochopil, kdo je toho strůjcem, hledal Honzu, že ho snad uškrtí.

Horníčkovi. Přivinuli mě. Stala jsem se jejich dcerou a získala tak ještě jedny rodiče – se všemi právy a povinnostmi. Byla jsem u nich pořád. V té době se navíc začali rozvádět moji vlastní rodiče, trpěla jsem a tady jsem měla nádherné zázemí.

Myslela jsem, že až si postupem času někoho najdu (i když jsem dlouho žádný vztah nechtěla), logicky to skončí. Ale neskončilo – ani s novým partnerem, ani s narozením Adélky. Pamatuju, že pro mě do porodnice jel táta a vezl mě k mému údivu oklikou kolem Horníčků, kteří moc chtěli vidět miminko, stáli na chodníku v zimácích… A Adélku vychovali jako vlastní vnučku, věnovali jí neuvěřitelnou péči a lásku.

K tomu vám nic nepovím. Řekla bych hodně – a je co –, ale respektuju soukromí své dcery, kvůli ní o tom nechci mluvit. Je na tohle téma hrozně citlivá.

Naštěstí ano. Mám prima mužského, produkčního Tomáše, dala nás dohromady práce. Kdysi mi velmi pomohl a vychoval se mnou Adélku. Akorát mu říkám paní Columbová, protože nemá rád společenské akce, takže se se mnou moc neobjevuje.

Určitě. Jako úplně první Gen o tátovi. Myslela jsem, jak to bude snadné – a byl to jeden z nejtěžších úkolů. Když o někom víte tolik, je složité vtěsnat vše do čtrnácti minut.

Momentálně chystám Gen o Josefu Somrovi. Znám ho od dětství a přemlouvala jsem ho už několikrát, ale odmítal se slovy: „Dokud budu soudný, takové věci dělat nechci, a až soudný nebudu, slíbíš mi, že to nenatočíš.“ Já mu to ale neslíbila – a loni konečně kývl. Jsem šťastná jako blecha, byli jsme v jeho rodném Vracově, ve vinném sklípku…

Pak se rýsuje projekt ČT o lidech narozených roku 1918. Mám rozpracovaný českokanadský dokument s neuvěřitelným lidským příběhem. A snad letos konečně stihnu vymalovat kuchyň.

To je jako s dětmi, těžko vybrat nejmilejší. Témata volím podle toho, kdo mě zaujme nebo čemu chci pomoci. Například film Au! ukazuje skryté nebezpečí domácího násilí a urychlil schválení jednoho zákona.

Taky jsem dělala film o neslyšících – ale musela jsem přestat, protože jak jsem empatická, dostala jsem tinitus v uchu a přestávala slyšet. Neumím házet věci za hlavu, odstřihnout se od tématu, což pokládal O. Vávra za důležitou vlastnost režiséra. Jsem v tom vždycky po uši. Jinak to asi nejde, bez osobního vkladu se vám lidi neotevřou.

Když jsem točila film o smrti, táta zrovna zemřel, bylo to šílené a musela jsem skončit. Fero Fenič to chápal a velkoryse nabídl, že až se budu cítit líp, můžu udělat, co chci. A protože jsem vždycky chtěla točit o pošťácích, vznikl miloučký film Jak se žije pošťákům, s písničkami Marka Ebena. A tím jsem se z toho dostala. Reakce na průšvihy je pokud možno zábavná práce.

Nezbavila! Tu mám furt. Ale už mi nevadí, naopak jsem myslím udělala hodně pro to, aby otec zůstal v povědomí. Před deseti lety se mi povedlo jeho Kinoautomat vzkřísit, vrátit na plátno – a od té doby s ním objíždím svět. Teď zrovna jedu do Montrealu, protože bude mít padesátileté výročí.

Nádhera a velká čest, ale zároveň peklíčko, protože to celé hraju v angličtině já naživo před plátnem, tak jako kdysi Horníček. V Praze, kde Kinoautomat česky uvádějí herci Tomáš Matonoha a Josef Polášek, bude slavnostní představení k padesátinám 29. dubna ve Světozoru.

Cestuju pořád moc ráda, stačí mi taška na kolečkách. Občas se povede ujet na pár dnů do tepla, k moři, mám komíny knížek, které chci přečíst! Naštěstí existuje čtečka.

Velká dobrodružství ale už nevyhledávám, užila jsem si je vrchovatě na pracovních cestách, říkali o mně, že přivolávám katastrofy. Třeba náš let do Kanady 11. září 2001, když padla v NY dvojčata. Nebo požár v lanovce v Alpách nebo čipování chřestýšů na Arubě v Karibiku. To je na delší vyprávění… Ale vždycky, když bylo nejhůř, zachovala jsem si chladnou hlavu.

Snažím se vidět věci z pozitivní stránky, třeba mrazy a sníh mě naplňují nadšením, přestože mnozí ostatní nadávají.

Už maminka mě učila, že na každém maléru se dá najít i něco dobrého, v každé kaši je zrnko čokolády. Jediné, kde to neplatí, je smrt.