Úzkost kvůli škole, sebevražedné myšlenky. Okamžitá pomoc se může obejít bez psychiatra

Důvodem k vyhledání pomoci nemusí nutně být něco natolik závažného, aby byla nezbytná péče psychiatra. Mnozí lidé, ať už náctiletí, nebo starší, si o ni neřeknou, protože se bojí. Co na to ostatní? Co když je třeba budou považovat za slabochy? Sami o sobě si mohou myslet, že jsou nejspíš nedostateční či neschopní, když si nedokážou pomoct sami. Přitom přijít včas, když se ještě nic zásadního neděje, je to nejdůležitější. Raději preventivně než pozdě.

V době, kdy je po celé České republice nedostatek psychologů a psychiatrů, jsou řešením komunitní týmy a centra duševního zdraví. Působí v nich zkušení, odborně vzdělaní a kvalitně proškolení sociální i zdravotní pracovníci, kteří poskytují veškerou sociální a zdravotní podporu. To vše v naprosto bezpečném diskrétním prostředí. Člověk, který k nim přijde, má maximální jistotu, že se to nikdo bez jeho souhlasu nedozví.

Například když má mladý člověk pocit, že se s ním něco děje – pozoruje, že se liší, necítí se dobře ve svém okolí, třeba ve škole, má horší prospěch nebo přestane do školy chodit a doma to tají, zažívá nepříjemné pocity, když je venku nebo je sám –, může se obrátit právě na komunitní tým nebo centrum duševního zdraví. Může zavolat, nebo se rovnou zastavit osobně.

„Na schůzce začneme mapovat situaci. Podíváme se na to, co prožívá, jaké má praktické problémy v životě, a můžeme se domluvit na dalším postupu. Jestli se do toho zapojí třeba rodina, nebo bude potřeba, aby šel k nějakému odborníkovi. Pokud je ve hře i závislost, můžeme oslovit také adiktologa,“ říká vedoucí jednoho z komunitních týmů Fokusu Praha Roman Langmann.

Pokud jsou problémy rozsáhlejší a situace závažnější, je vyšetření u psychiatra nezbytné. „V našich týmech si udržujeme určitou průběžnou kapacitu na nové lidi, abychom je nemuseli odmítat, takže je v podstatě u nás taková schůzka možná do týdne,“ dodává příznivou zprávu.

Týmy jsou většinou multidisciplinární. Tvoří je psychiatrické sestry, někde psychiatři, dále peer konzultanti, kteří mají osobní zkušenost s duševními onemocněními. „Působí na takové parťácké úrovni, není tam propast mezi klientem a naším pracovníkem. Pokud je to třeba, konzultujeme také s lékaři, abychom mohli doporučit konkrétní vyšetření.“

Podle Langmanna má mnoho lidí pocit, že jsou tyto služby určené jen pro ty se závažným duševním onemocněním nebo chronicky nemocné. Službu proto nevyhledají, protože si říkají, že oni jsou na tom ještě dobře. „Mají tendenci své potíže bagatelizovat. Když se to ale podchytí dříve, právě v momentech, kdy duševní onemocnění ještě není rozvinuté, je šance na zotavení několikanásobně vyšší.“

Pokud v komunitním týmu nebo centru duševního zdraví zjistí, že klient nespadá do jejich cílové skupiny, poskytnou mu základní poradenství a nasměrují ho, jak sami říkají „nasíťují“, někam jinam.

Komunitní týmy a centra duševního zdraví jsou pro klienty od šestnácti let. Některá jsou zaměřena na různé věkové kategorie. Do služby poskytované komunitním týmem mohou přijít lidé při dlouhodobých pocitech osamělosti, když potřebují s někým mluvit o svých obtížích, ale nevědí, na koho se obrátit, když zažívají nepříjemné pocity v práci, ale i při finanční tísni kvůli ztrátě zaměstnání. V týmech je většinou pracovní konzultant, který poskytne poradenství a pomůže i s komunikací s úřady.

„Děláme i práci v terénu, to znamená, že když mají lidé nějaké sociální problémy, můžeme s nimi jít na úřad a být tam jako podpora. Někdy stačí jen vědět, že za nimi někdo stojí a že kdyby se cokoliv pokazilo, jsme tam a zasáhneme,“ pokračuje vedoucí Komunitního týmu pro Prahu 11 a 4.

Studenti mohou přijít při velké psychické nepohodě, úpadku motivace, v době zkoušek a vyhýbání se studijním povinnostem. Podpoří je školní psychologové v rámci univerzit, ale i tam může stát v cestě ostych či nedůvěra. „Jsme k dispozici pro každého, kdo cítí, že potřebuje nějakou pomoc a nechce nebo nemůže svůj problém řešit s rodiči nebo kamarády. U nás najde bezpečný prostor, může nám plně důvěřovat. Vždy tady je někdo, kdo ho vyslechne a poradí.“

Přijít mohou jak samotní lidé s problémy, tak jejich rodiče, kamarádky či kamarádi. Například když si rodiče teenagera začnou všímat něčeho neobvyklého na jeho chování, zavírá se v pokoji, v posledních dnech nevychází z bytu a nevědí, co s ním.

„Říkáme tomu asertivní kontaktování. Když se nám někdo ozve, že má o svého blízkého obavy, jsme schopní přijet a mluvit o tom, co je potřeba právě teď řešit. Předem mapujeme situaci a domlouváme se, kdo z týmu by se nejlépe hodil. Pokud je mladý, snažíme se za ním poslat někoho blízkého věkem, s menší věkovou propastí.“ Jsou-li ve hře i zdravotní potíže, vyráží na místo také zdravotní sestra.

Při příjezdu do domácnosti jsou zvyklí a připravení na odmítnutí. Minimálně na místě nechají letáček s informacemi a vizitkou, kam se člověk může obrátit, a domluví se s ním, že třeba za týden zavolají. „Snažíme se tam zajet aspoň dvakrát třikrát a zkoušíme to. Někdy může kontaktování trvat i rok. Ve většině případů se nakonec podaří prolomit bariéry a pracovat na tom, co bude dál.“