Když dítě odmítá kamarády. Může jít o ostych, ale i tiché volání o pomoc

Introvert nebo jen stydlivé dítě se většinou cítí dobře mezi nejbližšími, pouze nevyhledává velké skupiny. U sociální úzkosti je to ale jiné. Strach je tak silný, že dokáže dítě úplně ochromit. Začne se vyhýbat škole, kroužkům a někdy i kamarádům.

Přidávají se i tělesné potíže: bolí ho břicho, buší mu srdce, třese se nebo se silně potí. Strach může být natolik intenzivní, že dítě v dané situaci doslova zamrzne, rozpláče se nebo uteče.

„Rozlišit, zda je dítě jen ostýchavé, nebo už se potýká se sociální úzkostí, není vždy snadné. V psychiatrii obecně víme, že hranice mezi duševním zdravím a duševní poruchou je často velmi neostrá,“ vysvětluje dětský psychiatr Vojtěch Bílek. Podle něj hrají roli i kulturní zvyklosti a míra psychosociální zralosti dítěte.

„Vždy bychom se měli ptát, jak danou situaci prožívá dítě samotné. Některé děti dokážou duševní pohodu předstírat, aby své blízké nezatěžovaly,“ dodává.

Důvodů, proč se dítě straní kolektivu, může být více. „Rodina hraje klíčovou roli ve vývoji sociálních dovedností dítěte. Pokud je doma napětí, rodiče se často hádají nebo dítě nemá dostatečnou podporu, může to negativně ovlivnit jeho sebedůvěru a schopnost navazovat vztahy,“ pokračuje Bílek.

Velký vliv mají i negativní zkušenosti jako šikana, ponížení před třídou nebo opakované vyloučení z kolektivu. „Zdánlivě i drobný výsměch u tabule může být pro citlivé dítě traumatizující,“ upozorňuje psychiatr. U menších dětí bývá častým důvodem neochoty chodit do školky separační úzkost, tedy strach z odloučení od rodičů.

Na vznik sociální úzkosti má vliv také výchovný styl. Například podle studie vlivu rodičovské podpory a kontroly na regulaci emocí u dětí přílišná kontrola omezuje schopnost dětí zvládat emoce, což zvyšuje riziko úzkostných poruch.

Významnou roli hraje také ekonomická situace rodiny. Děti z chudších poměrů mají méně možností, jak si s tlakem poradit. Kombinace tvrdé rodičovské ruky, nedostatku svobody a opory proto často vede mladé lidi k pocitům samoty a strachu.

Rodiče by měli v první řadě zachovat klid a nepropadnout vlastním obavám. „Je důležité zajímat se o to, co dítě prožívá, být mu oporou a hledat společné řešení. Na problém by ale neměli zůstávat sami. Je namístě obrátit se na odborníka,“ doporučuje Bílek.

Tlačit dítě do situací, které mu způsobují velkou úzkost, není vhodné, protože to může odpor ještě posílit. Na druhou stranu úplné vyhýbání se sociálním situacím může problém rovněž prohloubit. „Zátěž je třeba navyšovat postupně, začít lze třeba návštěvou u jednoho kamaráda. Důležité je dítěti ponechat možnost volby,“ radí psychiatr.

Jestliže dítě neprojevuje zájem o společnou hru, může to být varovný signál poruchy autistického spektra. „Rodiče si zvláštností často všimnou už v raném dětství. Dítě nesdílí radost, nevyužívá oční kontakt, nerozumí sociálním pravidlům a lpí na rutině,“ upozorňuje Bílek.

Signály k vyhledání odborníka jsou dlouhodobé odmítání běžných činností, silné projevy úzkosti, vyhýbání se kolektivu nebo výrazné zhoršení fungování ve škole i doma. „Čím dřív se začne s léčbou, tím větší šanci má dítě na zlepšení,“ připomíná odborník.

Kdo může pomoci?

Psychoterapie bývá základním pilířem léčby. V některých případech je potřebná i medikace, kterou předepisuje dětský psychiatr.

V Česku se postupně rozvíjí síť multitýmů a center duševního zdraví pro děti a mládež. Tyto týmy poskytují časově omezenou, intenzivní péči s cílem dítě stabilizovat a navázat ho na další potřebné služby. Užitečným nástrojem je mapa psychosociální pomoci, například v bezplatné aplikaci Nepanikař, která nabízí přehled dostupných služeb v jednotlivých regionech.

Se zajištěním dětského psychiatra mohou rodičům pomoci i zdravotní pojišťovny, které mají přehled o smluvních zařízeních a poradí s dostupností péče.

„Je dobré vědět, že ne všechna trápení dětské populace je nutné řešit nasazením léků. Mnoho problémů lze efektivně zvládat pouze s psychoterapeutickou podporou. Nicméně pokud je medikace potřeba a dětský psychiatr není hned dostupný, je možné se obrátit na dětského lékaře,“ doporučuje psychiatr Bílek.

Dobrá zpráva je, že sociální úzkost není celoživotní nálepka. S včasnou pomocí, trpělivostí a podporou blízkých se dítě může naučit svůj strach zvládat a postupně znovu získat sebevědomí i radost ze společnosti druhých.