Deprese a vyhoření potomků. I takový následek má přílišná rodičovská péče

Pokud budeme vyrůstat v toxickém prostředí, je více než pravděpodobné, že se podobnému chování budeme snažit v dospělosti vyhnout. Někteří jedinci i tak možná budou stejné chyby opakovat. Nabízí se tedy myšlenka, že vstřícnost, láska a pomoc s překračováním překážek a učení se novým věcem v dětství je rozhodně lepší přístup.

Jak ale můžeme v současnosti vidět i ve svém okolí, nadměrná láska a snaha odmést dětem z cesty vše nepěkné se nemusí vyplatit. Jakkoli je takové chování ze strany rodičů často míněno dobře, v dospělosti může u potomka napáchat škody, se kterými se bude těžko vyrovnávat a život mu příliš neusnadní.

Jedinec, kterého rodiče vychovávali s přílišnými obavami, aby se mu nic nestalo, se bude pravděpodobně v životě více stresovat. Spoléhat se na radu a podporu rodičů v době dospívání není na škodu, je to naopak prospěšné, jelikož to může dítě mnohdy ušetřit od negativních emocí. Není ale dobré potomka naučit, že se na to může vždy spolehnout, a to i v dospělosti.

Přílišná péče rodičů se může v dospělosti projevit i emoční nejistotou či nestabilitou v mnoha ohledech – dospělý potomek může trpět nedostatkem sebevědomí, strachem ze selhání a s tím sníženou schopností sám rozhodovat.

Rodiče, kteří celé dětství a teenagerská léta rozhodovali za své potomky, je naučí jediné – vlastní rozhodnutí dětí není až tak potřeba, protože vše nakonec stejně rozhodnou rodiče.

„Když takového člověka vypustíte v dospělosti samotného do světa a společnosti, může být jednoduše ztracen. Nebude najednou vědět, jak se chovat, jak komunikovat s lidmi, jak řešit problémy. Takový potomek pak většinou udělá to jediné, co mu přijde smysluplné – začne se vyhýbat společnosti,“ vysvětluje psycholožka Marcy Willardová.

Příliš starostliví rodiče nevědomky vychovávají potomky, kterým bude v dospělém životě chybět potřebná nezávislost. Nikdy jim nebylo dovoleno dělat chyby, rozhodovat o svých věcech, potřebách, nebudou vědět, jak se bez pomoci druhých prokousávat životem, tvrdí odbornice.

Extrémní závislost na rodičích se v dospělosti často mění v závislost na partnerovi, partnerce, kteří „mají vědět“, co je v nejlepším zájmu jejich drahé polovičky. A stejně jako rodiče budou řešit veškeré jejich problémy.

Je ale možné vidět lidi, kteří nejenže potřebují zachránit, ale převezmou v dospělosti podobný vzorec chování a začnou cíleně zachraňovat ty, kteří to potřebují – ne vždy s pozitivním ohlasem.

Příliš starostliví rodiče svým dětem nejen vše organizují a zařizují, také jim mnohé povolují ve snaze je zklidnit, pokud nastane nějaký rozkol. Takto vychovávaní jedinci pak málokdy respektují nastavené hranice – a to nejen svoje, pokud vůbec nějaké mají, ale i lidí okolo sebe.

Z takových dětí se stanou dospělí, kteří budou mnohdy následovat podobné vzorce chování, které se tak mohou „přenášet“ po dlouhé generace.

Zvýšené obavy z toho, jak zvládat vlastní život, které si s sebou lidé nadměrně hlídaní a korigovaní svými rodiči přinášejí do dospělosti, jsou živným polem pro rozvoj depresí. Ale nejen jich – řada negativních emocí s tím spojených může vést i k celkové nespokojenosti s vlastním životem, které se může později přetavit v pocit vyhoření.

Člověk závislý na rozhodování rodičů si podle odborníků příliš nevěří a neumí snadno činit těžká rozhodnutí. To může vést k prokrastinaci a odkládání veškerých povinností, u kterých by mohlo hrozit jakékoli selhání.

V jakkoli dobrém smyslu kontrolují a ochraňují rodiče své děti, výsledek je málokdy takový, jaký zamýšleli. Z dětí často vyrostou zatrpklí, úzkostliví a negativními emocemi zahlcení dospělí, kteří se chtějí od uvedených emocí odpoutat – což ve většině případů znamená odpoutat se i od rodičů.

Rodiče se pak v takové situaci cítí dotčení, nedocenění za všechnu svou snahu a ochotu. Takto špatná dynamika mezi dospělými dětmi a rodiči se může následně propisovat i do partnerských vztahů.