PŘEHLEDNĚ: Proč chce Trump Grónsko a co by znamenal střet se spojenci

Grónsko je autonomní území Dánského království. Nachází se mezi Severním ledovým a Atlantským oceánem, východně od Kanadského arktického souostroví. S rozlohou přibližně 2 166 086 km² je největším ostrovem na světě. Přes 80 procent jeho povrchu pokrývá stálý ledový příkrov. Hlavním městem Grónska je Nuuk.

Napětí kolem Grónska zesílilo na přelomu let 2025 a 2026. Kvůli tomu 14. ledna 2026 proběhlo jednání Dánsko–Grónsko–USA, kterého se účastnili ministři zahraničí všech tří území a americký viceprezident J. D. Vance. Podle dánského ministra zahraničí Larse Løkke Rasmussena se strany zásadně neshodovaly, nicméně jednání nazval upřímným a konstruktivním.

Jednání bylo svoláno poté, co Donald Trump znovu otevřeně mluvil o ambici ovládnout Grónsko a nevyloučil ani použití síly, což spojence v NATO šokovalo. Americký ministr zahraničí Marco Rubio tón zmírnil: USA prý uvažují o koupi, nikoli o vojenské invazi. Na nákup prý bylo vyhrazeno až 700 miliard dolarů (zhruba 14,5 bilionu korun).

Před jednáním Vance–Rubio s dánskými a grónskými představiteli Trump záměrně přitvrdil. Na sociálních sítích zesměšňoval dánskou obranu a označil ji za „dvě psí spřežení“. Zároveň prohlásil, že „cokoli menšího než americká kontrola Grónska je nepřijatelné“ a že USA chce Grónsko pro národní bezpečnost.

Po schůzce Dánsko–Grónsko–USA se spor nepodařilo uklidnit. Naopak: Dánsko posílilo vojenskou přítomnost v okolí ostrova a v Arktidě odstartovalo alianční cvičení Arctic Endurance, do něhož se zapojilo několik evropských členů NATO. Donald Trump následně pohrozil zavedením cel zemím, které nepodpoří anexi Grónska. Vybral 8 zemí, které se účastnily vojenského cvičení. Cla měla trvat, dokud USA území Grónska nezískají. To vyvolalo ostrou reakci ve většině evropských zemí a kontinent se začal připravovat na možný ekonomický střet se svým spojencem, přičemž se spojenectví samo začalo zpochybňovat.

Davos je švýcarské horské středisko, kde se každoročně koná Světové ekonomické fórum (WEF): neformální setkání politických lídrů, šéfů mezinárodních organizací, byznysu a bezpečnostních expertů. Právě zde se často projeví politická nálada a testují se možné postoje a dohody mimo oficiální diplomacii.

Donald Trump po jednání s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem poprvé výslovně vyloučil použití vojenské síly k získání Grónska a oznámil „rámec budoucí dohody“, která má spor uklidnit. Současně stáhl hrozby cel vůči osmi evropským zemím, jež se proti jeho plánům otevřeně postavily.

Detaily dohody však zůstávají nejasné. Trump ji sám popsal spíše jako „koncept“ než hotový text a NATO následně uvedlo, že otázka suverenity Grónska při jednáních vůbec nebyla otevřena. Podle šéfa Aliance zůstává hlavním tématem bezpečnost Arktidy a snaha zabránit tomu, aby v regionu získaly ekonomický či vojenský vliv Rusko a Čína.

Evropští lídři proto mluví o deeskalaci, nikoli o vyřešení sporu. Dánská premiérka Mette Frederiksenová zdůraznila, že Dánsko je připraveno jednat o bezpečnosti, investicích i ekonomické spolupráci v Arktidě, nikoli však o suverenitě Grónska. Právě tato hranice podle Kodaně zůstává nepřekročitelná – a je hlavním důvodem, proč nedůvěra mezi spojenci přetrvává i po Trumpově obratu.

Trumpovou motivací k zisku Grónska je směs praktických a osobních důvodů. V rozhovoru pro New York Times se Trump přiznal, že mu nejde o „nějakou dohodu“, ale o samotné vlastnictví ostrova. Uvedl, že je pro něj osobně „psychologicky důležité“. „Možná by jiný prezident měl odlišný názor, ale zatím jsem měl ve všem pravdu,“ tvrdil.

A to, že zisk Grónska je spíše jen jeho osobní ambicí, dokazuje i veřejné mínění. Podle průzkumu Reuters/Ipsos podporuje snahu „získat Grónsko“ jen 17 procent Američanů, 47 procent je proti a obavy z poškození vztahů s Evropou/NATO sdílí zhruba dvě třetiny respondentů. Vojenské řešení podporuje jen malé minimum (kolem čtyř procent).

Z těch praktičtějších důvodů Trump uvádí především bezpečnost USA. Grónsko leží na nejkratších trasách mezi Severní Amerikou a Eurasií. Z hlediska včasné výstrahy je Arktida první linie a nachází se na ní klíčová základna Pituffik, kde jsou umístěny radary a senzory. Trump navíc nově propojuje Grónsko se svým vesmírným protiraketovým štítem „Golden Dome“, který představil v květnu 2025.

Trump také Grónsko vykresluje jako ostrov obležený ruskými a čínskými loděmi, přičemž podle jeho slov jen USA ho před nimi dokáží ochránit. Jak uvádí Seznam zprávy, tento obraz je přinejmenším přehnaný a aktuálně ho dostupná data nepotvrzují. Reálné ruské těžiště je spíš u Norska/Koly a čínská aktivita se soustředí úplně jinde. Tento bod je sporný především z jiného důvodu. USA už dnes jsou v Grónsku vojensky přítomné a podle dohod s Dánskem mohou svou přítomnost navyšovat.

Ve hře je také zisk vzácných zemin a dalšího nerostného bohatství, včetně ropy. Čína dnes kontroluje významnou část globální produkce a zpracování vzácných zemin, které jsou nezbytné pro výrobu moderních technologií – od polovodičů, baterií a elektromobilů přes větrné turbíny až po zbrojní systémy, radary a naváděcí technologie. V souvislosti s táním arktického ledu se navíc tyto suroviny v Grónsku stávají dostupnějšími. Americké firmy mohou samozřejmě v Grónsku už nyní působit, musí však procházet dánským i grónským schvalováním.

USA měly o Grónsko zájem dávno před dnešní krizí: už v 19. století se objevovaly myšlenky ho začít brát jako součást „své hemisféry“ v duchu Monroovy doktríny, tedy jako území, kde nemají získat vliv evropské mocnosti. Zároveň ale Washington akceptoval dánskou suverenitu a dokonce ji výslovně potvrdil: v souvislosti s americko-dánskými dohodami z roku 1916 (k prodeji Dánských Západoindických ostrovů, dnešních Amerických Panenských ostrovů) USA uznaly dánský nárok na celé Grónsko.

Po okupaci Dánska Německem v dubnu 1940 se ostrov prakticky ocitl bez spojení s Kodaní a USA společně s Kanadou jednaly rychle: Kanada se zapojila do zásobování a logistiky a do budování severoatlantické letecké a spojovací infrastruktury, zatímco USA v roce 1941 uzavřely s dánským zástupcem ve Washingtonu dohodu o obraně Grónska. Ta umožnila Američanům budovat na ostrově základny a obranná zařízení (mimo jiné kvůli meteorologii, protiponorkové ochraně a letecké trase do Evropy), ale současně znovu stavěla na tom, že Grónsko zůstává dánským územím: šlo o obranu a přítomnost, ne o anexi. Proto po válce zůstalo dánským územím. V roce 1946 sice americký prezident Harry Truman nabídl Dánsku 100 milionů dolarů ve zlatě za koupi ostrova, Dánsko však odmítlo.

Pokud by došlo ze strany USA k agresi na grónské území, šlo by o útok na území Dánského království – tedy na spojence v NATO. NATO by paradoxně nespustilo automaticky článek 5, který zavazuje ostatní členy organizace k okamžité pomoci, protože aliance je stavěná na obranu proti vnějšímu útoku, ne na scénář „člen proti členovi“. V preambuli a v článku 1 Severoatlantické smlouvy se členské státy zavazují řešit spory mírovými prostředky a nepoužívat sílu v rozporu s Chartou OSN.

Útok na spojence by tak byl porušením základních zásad NATO a výsledkem by byla okamžitá paralýza organizace. Zjednodušeně se dá říct, že by nastala situace, za které NATO nemůže vůbec fungovat. Evropští politici, kteří hovoří o tom, že by se jednalo o faktický konec NATO, z tohoto úhlu pohledu nepřehánějí.

EU má svou vlastní vzájemnou pomoc, tzv. článek 42(7) Smlouvy o EU, který říká, že pokud je členský stát „obětí ozbrojené agrese na svém území“, ostatní členské státy musí poskytnout „pomoc a asistenci všemi prostředky ve své moci“.

Grónsko však není součástí EU, je přidružené jako zámořské území (OCT), protože z tehdejších Evropských společenství odešlo v roce 1985.

Nicméně útok ze strany USA by znamenal konec aliance a vyžadoval by odpovídající evropskou odpověď, ať už by to byly sankce, alternativní obranná spojenectví nebo vypořádání se s americkými základnami na evropském území. Útok by tak ve finále nebyl otázkou právnickou (který článek se aktivuje?), ale politickou.

Historie osídlení Grónska sahá až do roku 2500 př. n. l. Tehdy sem přišly první arktické národy z oblasti dnešní Kanady. Jižní část ostrova pak v 10. století osídlili Vikingové z Islandu. Oficiální spojitost s Dánskem se datuje k roku 1261 a po rozdělení Dánska a Norska v roce 1814 se stalo dánským územím. Toho bylo součástí do roku 1979, kdy získalo autonomii.

Díky referendu z roku 2008 došlo k rozšíření samosprávy a převzetí odpovědnosti za řadu vládních služeb a oblastí působnosti. Dánská vláda si ponechala kontrolu nad občanstvím, měnovou politikou a zahraničními záležitostmi včetně obrany. Zakotvena byla také možnost uspořádat referendum na vyhlášení nezávislosti.

Ve volbách v roce 2025 zvítězila strana Demokraté (Demokraatit), která volí pomalejší cestu k nezávislosti Grónska, nad stranou Naleraq, která chce nezávislost rychleji.