Hlavní obsah

Expert: Mezinárodní právo platí i pro Hamás. Dokud střílí rakety, Izrael se může bránit

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Dočasně sjednané příměří na výměnu izraelských rukojmích za palestinské vězně je minulostí, boje mezi Izraelem a teroristickým hnutím Hamás propukly s novou silou i na jihu Pásma Gazy. Má tento ozbrojený konflikt svá pravidla? Jak na něj pohlíží mezinárodní humanitární právo? V rozhovoru pro Novinky a Právo to vysvětluje expert na tuto problematiku z Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Petr Stejskal.

Foto: Profimedia.cz

Pásmo Gazy, snímek z pondělí 4. prosince 2023

Článek

Jsou obě strany současného ozbrojeného konfliktu v Gaze povinny řídit se mezinárodním humanitárním právem? Na základě čeho?

Ano, určitě jsou. Jedna z hlavních funkcí mezinárodního humanitárního práva je limitovat metody a prostředky vedení boje, ať už jde o státní aktéry, nebo nestátní. Je to jedna z mála oblastí, kde nestátní aktéři typu Hamás mají nějaké mezinárodně právní povinnosti, kde ta entita je uznávaná jako subjekt práva. Je to právě proto, aby státy, které jsou regulovány pravidly, Ženevskými konvencemi a podobně, nebyly ty, co musejí dodržovat tato pravidla, a nestátní aktéři aby byli úplně bez regulace.

Obě strany jsou vázány a tím titulem jsou u státu smlouvy, zejména Ženevské konvence, u Hamásu, který je vlastně nepodepsal, je to obyčejové mezinárodní právo. Spousta pravidel, hlavně těch nejdůležitějších, které jsou v Ženevských konvencích, je tak rozšířená, že jsou součástí obyčejového mezinárodního práva, takže i ty státy, kdyby třeba nepodepsaly Ženevské konvence, se jimi musí řídit.

Hamás nepropustil všechny ženy držené jako rukojmí

Blízký a Střední východ

Izrael je podepsal…

Izrael ano. Ale co je třeba zajímavé, Izrael není smluvní stranou dodatkového protokolu k Ženevským konvencím, který se týká specificky nemezinárodních, vnitrostátních konfliktů. Neznám politický důvod, proč tento protokol k Ženevským konvencím neratifikoval. Ať je to, jak to je, je potom vázán obyčejovými pravidly, která jsou do značné míry podobná.

Foto: Foto: Osobní archiv Petra Stejskala, NATO CCD COE

Dr. Petr Steskal, NATO CCD COE

Je válka mezi Izraelem a Hamásem považována za mezinárodní konflikt?

To je právě otázka. Na tom se docela dost autorů neshodne. Já se spíše přikláním k té větvi, že je to vnitrostátní, nemezinárodní ozbrojený konflikt, protože tu máme intenzivní boje mezi státem a nestátním aktérem. Nicméně je to komplikované tím, že typicky takové boje probíhají na území jednoho státu.

Tady je to jiné. Izrael bojuje proti nestátnímu aktérovi mimo své vlastní území, v Gaze, což je území Palestiny, která je nějakým kvazistátem, ale ani ta nemá Gazu pořádně pod kontrolou. Takže je to dvojitě komplikované: jedna věc je, že je to území Palestiny, a můžeme se bavit, zda je, nebo není státem, nicméně ani Palestina to území neovládá.

Co je podstatné - ta nejzákladnější pravidla pro vedení boje jsou dost podobná, až identická v obou typech konfliktů: zásady rozlišování, zákaz útoků na civilní cíle, zásady přiměřenosti, ochrany specifických objektů jako nemocnic a podobně. Všechny tyto zákazy platí v obou typech konfliktů.

„Humanitární právo, válečné právo reflektuje skutečnost, že státy se budou uchylovat k síle, že tomu nejde zcela zabránit, a neříká, zda je to správně, nebo ne. Ono jen řeší, že když už se činí, tak jakou formou.“

Jak je to s vymahatelností humanitárního práva v praxi? Jednou ze zásad pravidel vedení války je zákaz braní civilních rukojmích nebo jejich mrzačení, mučení a vraždění. Všeho toho jsme byli svědky při útoku ze 7. října. Kdo a jakými nástroji je schopen teror potrestat nikoliv deklarativně, ale účinně?

To je právě jedna ze slabin mezinárodního práva. Primárně ta povinnost leží hlavně na státech, aby vymáhaly a trestaly porušení těchto pravidel svými vlastními vojáky. Nicméně samozřejmě realita je taková, že Hamás to určitě trestat nebude, ani některé státy to dostatečně netrestají.

Jeden z nejsilnějších nástrojů je Mezinárodní trestní soud v Haagu, který může prověřovat a prošetřovat válečné zločiny, a pak mezinárodní sankce. To, co jste zmínila, braní rukojmí, mrzačení, to jsou válečné zločiny. Taková ta pojistka v pozadí pro válečné právo je mezinárodní trestní jurisdikce. To ale taky ne vždy funguje, samozřejmě.

Co je zajímavé, Palestina dobrovolně přistoupila k jurisdikci Mezinárodního trestního soudu, ještě než proběhl tento brutální útok Hamásu, Izrael ne. Izrael odmítá jurisdikci Mezinárodního trestního soudu.

Izrael má plán na zaplavení tunelů Hamásu pod Pásmem Gazy vodou z moře

Blízký a Střední východ

A neškodí mu to v tuto chvíli?

Reputačně mu to škodit asi může. Ono je to podobně sdíleno i Spojenými státy. Co každopádně platí, Izraeli to moc nepomůže v tom smyslu, že Mezinárodní trestní soud může vyšetřovat veškeré zločiny, které se stanou v Palestině, ať je spáchá Hamás, nebo izraelský voják. To, že Izrael neuznává trestní soud, ho nezbavuje jurisdikce na územích, kde tato jurisdikce platí, tedy v Palestině nebo v Gaze.

Mezinárodní právo garantuje Izraeli právo na sebeobranu. Určuje také nějaké mantinely, v jakých může probíhat?

Ano, určitě. Sebeobrana je jedním ze svépomocných nástrojů, který má každý stát přirozeně k dispozici, když selže systém, když selže nějaké kolektivní donucení, selže OSN. To je něco, co se státu nedá vzít. Ohledně Izraele a Gazy je to malinko teoreticky komplikovanější v tom, že běžně se právo na sebeobranu aplikuje stát versus stát, jako Ukrajina – Rusko, to je asi nejčistší příklad. Je otázka, jestli můžeme brát Palestinu, eventuálně Hamás a Gazu jako stát. Každopádně mnoho autorů tvrdí, že jde o právo na sebeobranu tak či tak.

Pokud se tedy shodneme na tom, že je to právo na sebeobranu, tak jak to Izrael tvrdí a mnoho států mu to potvrzuje a uznává, tak výkon sebeobrany musí být veden potud, pokud trvá ozbrojený útok. Takto se definuje, jak daleko a dlouho může stát vykonávat ozbrojenou obranu. Současně tam musí být nějaká přiměřenost, úměra mezi reakcí na ozbrojený útok a silou ozbrojeného útoku, kdy se samozřejmě nevyžaduje, abyste použila stejnou úroveň síly, ale musí být taková, abyste zvrátila ten ozbrojený útok.

To, čeho jsme teď v Pásmu Gazy svědky, odpovídá tomu, co popisujete?

To vám bohužel takto nemohu říct, protože informací, které máme z médií, je hodně málo a nepotvrzených. Minimálně ale vidíme, že ozbrojený útok pořád probíhá. Pokud Hamás stále pálí rakety, tak se nedá říct, že by hrozba pominula.

Příměří vypršelo. Izraelská armáda oznámila obnovení operací v Gaze

Blízký a Střední východ

Přiměřenost reakce, zda byly k dispozici nějaké méně závažné formy, to je otázka. To budeme asi vědět lépe, až budeme mít všechny informace o tom, jaké síle v Gaze Izrael čelil, kolik bylo civilních obětí a podobně. Ale tento typ nestátního aktéra disponuje mnoha bojovníky, velkým množstvím zbraní a mezinárodní právo nevyžaduje v případě hrozby ozbrojeného útoku, aby napadený stál na hranicích a jenom odrážel útoky, které jsou vůči němu činěny.

Stát musí poměřovat vojenské výhody a civilní ztráty

V rámci legálního výkonu sebeobrany je možné pronikat na území nepřítele, pokud je to nutné k odstranění ozbrojeného útoku, což Izrael dělá. Hledá skladiště zbraní, odpaliště raket, takže pořád to ještě může být legální výkon sebeobrany.

Kdo je z pohledu humanitárního práva civilista?

Tady už trochu více hraje roli, zda hovoříme o mezinárodním ozbrojeném konfliktu, nebo o vnitrostátním, protože to je jedna z těch věcí, kde jsou právní rozdíly.

V mezinárodním ozbrojeném konfliktu čistého charakteru stát versus stát máme kombatanty a civilisty. Kombatanti jsou bojovníci státu, zpravidla ozbrojené složky, civilisti jsou ti ostatní.

V případě vnitrostátního ozbrojeného konfliktu je tu kategorie „osoby účastnící se boje“ a ostatní, ti civilisté.

Co se týče Gazy, jsou členové Hamásu určitě „osoby účastnící se boje“ – tj. legitimní cíl smrtící síly ze strany izraelských vojáků – a ti ostatní, kteří se neúčastní boje nebo se přestali aktivně zúčastňovat boje, jsou chráněni jako civilní obyvatelé nebo civilisté. A to je právě ta hlavní skupina osob, na kterou většina norem humanitárního práva směřuje a dává jim ochranu.

Humanitární právo, válečné právo je založeno na tom, že reflektuje skutečnost, že státy se budou uchylovat k síle - že tomu nejde zcela zabránit - a neříká, zda je to správně, nebo ne. Ono jen řeší, že když už se činí, tak jakou formou, jaké jsou limity.

Byly při náletech izraelských vzdušných sil a bombardování severu Pásma Gazy na začátku odvetné operace Izraele dodrženy zásady ochrany civilistů či neuplatňování kolektivního trestu?

Tady záleží na informacích. Já nevím, jak moc se dá věřit údajům o tisících mrtvých civilistů. Co určitě platí z pohledu mezinárodního humanitárního práva – posuzuje se každý jednotlivý útok samostatně. Každý jednotlivý nálet, každá zničená budova, legalita, nelegalita se posuzuje samostatně.

Je potřeba prokázat, že se skutečně jednalo o vojenský cíl a že jeho vojenská hodnota byla přiměřená civilním ztrátám. Já bohužel nemám informace o tom, kolik v těch prvotních fázích náletů civilistů zemřelo, kolik jich bylo zraněno a také - to Izrael často neříká – kolik těch vojenských cílů zničil. Takže nedokážu říci.

Tlak spojenců na Izrael není fér, nemá na výběr, upozornil analytik

Válka na Ukrajině

A jak se to zpětně posuzuje? Z čeho ta hodnocení vycházejí?

Když intenzita bojů poklesne, tak na místo mohou být vysláni pracovníci mezinárodních institucí a ti jsou schopni už s nějakou mírou relevance nebo důvěryhodnosti sesbírat informace.

Co třeba může Izrael dělat: může teď pečlivě dokumentovat všechny vojenské cíle, které zjistil a které ničí. Pokud v nějaké budově v zastavěné oblasti je umístěno odpaliště raket, a je to silně ozbrojená oblast, a je to tak učiněno ze strany Hamásu právě s tím úmyslem, aby to bylo chráněno civilními objekty, tak nemusí být skutečně jiná možnost než tam shodit bombu.

Výhodou Izraele je, že má moderní zbraně a může je přizpůsobovat tak, aby útok byl co nejvíce zaměřený.

Mezinárodní právo stanovuje povinnosti takzvané okupující mocnosti. Musí zajistit základní úroveň bezpečnosti a veřejného pořádku ve vztahu k obyvatelstvu, zajistit základní potřeby pro přežití a základní zdravotní péči.

Co je důležité - mezinárodní humanitární právo nejenomže stanoví požadavky na stát, aby si spočítal poměr mezi vojenskou výhodou a civilními ztrátami, ale aby také učinil předběžná, preventivní opatření. To můžeme vidět na letáčcích, varováních civilistům, aby opustili oblast, že se chystá útok. To je jeden ze způsobů, jak Izrael může dosáhnout legality.

Třeba ve vztahu k té nemocnici Aš-Šifá, o které se teď hodně diskutuje. Nevím, co přesně probíhalo předtím, ale viděl jsem záběry, kdy vojáci přímo vstupují do nemocnice pěšky. To je vlastně nejpreciznější, nejméně ničící způsob, jak eliminovat vojenskou hrozbu. Znamená to pro vojáky operační hrozbu, ale určitě je to přiměřenější, než kdyby nemocnici ostřelovali.

Izrael má v armádě na několika úrovních právní experty na humanitární právo, kteří se podílejí na plánování a provádění jednotlivých operací. Interní právní dozor tam má silné postavení.

Včera i dnes zabíjíme velitele Hamásu. Izrael rozšířil operaci na celé Pásmo Gazy

Blízký a Střední východ
Foto: Profimedia.cz

Izraelští vojáci v areálu nemocnice Aš-Šifá

OSN i Rada bezpečnosti považují Západní břeh Jordánu i Pásmo Gazy za jednotné okupované palestinské území bez ohledu na to, že se Izrael od roku 2005 až do současnosti z Gazy stáhl. Izrael argumentuje, že Gaza okupovaná není. Jak je to?

Nyní, když se pohybuje obrovské množství izraelských vojáků v Gaze, tak si dovedu představit, že určité části Gazy okupuje. Než začal tento útok Hamásu, tak si nejsem jistý, jestli se to dalo zcela jasně tvrdit. Je otázkou, co lze považovat za relevantní kritérium. Izrael nevedl v Gaze nějaký správní aparát, ani nevykonával žádné policejní funkce, takže jeho status jako okupující mocnosti v Gaze před útokem Hamásu je trochu sporný.

OSN vycházela z toho, že Izrael uplatňoval vůči Gaze blokádu.

Je to jeden z hlavních argumentů pro to, že o okupaci šlo, ale nenapadá mě moc dalších.

Teď už je to samozřejmě jiná otázka, Izrael se tam pohybuje, ovládá části území, takže teď už by se to za okupaci mohlo považovat. Každopádně okupace se vždy vztahuje k nějaké určité zóně. Tam, kde ještě probíhají intenzivní boje, to se ještě nedá považovat za okupaci. Okupace je na místech, kde už Izrael porazil nepřítele, má tam základnu, kontroluje pohyb osob a podobně.

Proč je to vlastně důležité… Mezinárodní právo stanovuje povinnosti takzvané okupující mocnosti. Musí zajistit základní úroveň bezpečnosti a veřejného pořádku ve vztahu k obyvatelstvu, zajistit základní potřeby pro přežití a základní zdravotní péči. Je otázka, když vidím záběry v televizi, zda se vůbec nachází nějaké civilní obyvatelstvo v těch zónách, kde Izrael vykonává okupaci. Většinou se tanky pohybují už v rozbombardovaných zástavbách, a je možné, že tam už vlastně není koho zajišťovat.

Dr. Petr Stejskal

Působí v Centru pro mezinárodní humanitární a operační právo při Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

Zabývá se mezinárodním právem veřejným, včetně práva ozbrojených konfliktů, neboli mezinárodního humanitárního práva.

Systematické mrzačení genitálií. Záchranáři v OSN popsali brutální sexuální násilí Hamásu

Blízký a Střední východ

Reklama

Související témata:
Petr Stejskal (expert na právo)

Výběr článků

Načítám