Článek
„Prasklina“ v geomagnetickém poli je středem zájmu mnoha vědců z NASA i dalších vesmírných agentur. V současnosti nepředstavuje žádné nebezpečí pro život na Zemi, ovlivňuje však provoz družic a dalších kosmických plavidel.
V oblasti anomálie se vnitřní tzv. van Allenův radiační pás blíží zemskému povrchu na zhruba 200 kilometrů, což vede ke zvýšenému výskytu nabitých částic a vystavuje to satelity prolétávající touto oblastí vyššímu než běžnému množství radiace.
Poslední data ukazují, že se anomálie, kde je magnetické pole neobvykle slabé, postupně zvětšuje a dělí na dvě. Výzkumné skupiny NASA zabývající se geomagnetismem, geofyzikou a heliofyzikou anomálii pozorují a vytvářejí její model, aby mohly předvídat její další budoucí vývoj a odhadnout, jaké překážky může jihoatlantská anomálie (SAA – South Atlantic Anomaly) představovat z hlediska provozu satelitů i lidských výprav do vesmíru.
Magnetické pole chrání Zemi před zářením
Vnější zemské jádro se skládá z horké, elektricky vodivé tekutiny (z 80 procent roztaveného železa), které vytváří magnetické pole. To zachycuje a odklání sluneční vítr – proud částic (protonů, elektronů a částic alfa – jader hélia), který rychlostí kolem 450 kilometrů za sekundu míří ze Slunce na Zemi. Bez toho by život na Zemi nebyl možný.
Vlivem magnetického pole vzniká takzvaná magnetosféra, jejíž tvar je dán slunečním větrem, který na ni směrem od Slunce tlačí. Směrem ke Slunci je proto magnetosféra potlačena do vzdálenosti zhruba 60 tisíc kilometrů, na odvrácené straně je pak protáhnuta do špičky, která dosahuje až za oběžnou dráhu Měsíce.
Magnetické pole odklání většinu slunečního a kosmického záření. Některé části vstupují do magnetosféry (červené šipky), část z nich je zachycena a tvoří van Allenovy radiační pásy, část zamíří k pólům, kde vytváří polární záře.
Oblasti, kde se nachází záření zachycené magnetickým polem, se nazývají právě van Allenovy radiační pásy podle objevitele vnitřního pásu Jamese Alfreda Van Allena. Sergej Nikolajevič Věrnov později objevil i vnější pás, v roce 2012 byl objeveni pás třetí. V průřezu tyto pásy mají tvar půlměsíce, jejich počet a tvar však závisí na aktivitách magnetického pole.
Při obzvlášť silné sluneční bouři však může dojít vlivem zvýšeného náporu částic k deformaci magnetického pole a částice mohou proniknout do atmosféry.
Anomálie je riziko pro prolétávající satelity
Důvodem vzniku magnetické anomálie je pohyb roztavených kovů (železa a niklu) ve vnějším jádru Země. Následkem toho se magnetické póly naší planety pohybují a tento pohyb magnetické pole deformuje a mění.
„Sledovaná anomálie může být interpretována jako následek slábnoucí dominance dipólového pole v oblasti,“ uvedl Weijia Kuang z Goddardovy geodetické a geofyzikální laboratoře. „Přesněji řečeno, v oblasti SAA roste magnetické pole s obrácenou polaritou, což znamená, že intenzita magnetického pole je velmi slabá, slabší než v okolních oblastech,“ vysvětlil.
Severní magnetický pól Země se neustále posouvá. Míří na Sibiř
Podle Evropské kosmické agentury (ESA) může za vznik anomálie pohyb tzv. africké superplumy (large low-shear-velocity province - LLSVP), obrovské hmoty plující jako skrytý kontinent mezi vnějším jádrem a spodním pláštěm planety.
Slabé magnetické pole v oblasti anomálie znamená, že celá oblast může být nebezpečná pro satelity kroužící na nízké oběžné dráze. Nabité částice při nárazu do satelitu mohou způsobit zkrat a dočasně ho vyřadit, v nejhorším případě způsobit i trvalou škodu. Oblastí anomálie prolétá i vesmírná stanice ISS, její posádka je však před zářením dobře chráněna.
Když satelity prolétávají oblastí anomálie, operátoři vypínají jejich funkce, které nejsou životně důležité, aby zabránili jejich poškození či zničení.
Vědci vytváří modely chování anomálie i zemského jádra
Vědecké týmy z NASA a ostatních vesmírných agentur proto bedlivě sledují současný stav magnetického pole a snaží se vytvořit modely pohybu kovu ve vnějším zemském jádře, které umožní předpovědět další vývoj magnetického pole.
„Je to podobné, jako se vytvářejí modely předpovědi počasí, až na to, že my pracujeme s mnohem delšími časovými úseky,“ uvedl matematik NASA Andrew Tangborn.
Měnící se anomálie tak vědcům poskytuje příležitost, jak blíže poznat zemské jádro. Pozorováním pozvolna měnící se trhliny v magnetickém poli mohou vědci lépe porozumět procesům, jak se planeta mění, a lépe se připravit na budoucí zabezpečení satelitů a vesmírných stanic.