Syna naposledy viděla na ukrajinských hranicích, bylo mu čerstvě 18 let

„Přijali jsme tady maminku s pěti dětmi a vypadalo to, že měli štěstí, že jsou tady celá rodina,“ popisuje Právu vedoucí sociální pracovnice SOS vesničky Přístav v Karlových Varech-Doubí Pavla Kuvíková s tím, že to tak ale nakonec není.

„Maminka se nám svěřila, že na hranicích měla ještě o jedno dítě víc. Klučinu, který se stal minulý týden ve středu zletilým – a oni ho kvůli tomu nepustili přes hranice a vytáhli jej z evakuačního autobusu,“ pokračovala vedoucí sociální pracovnice.

„Ve chvíli, kdy řekla ne, že nikam bez prvorozeného syna nejede, že chce být se všemi dětmi, ať jí vrátí pasy, tak se autobus rozjel a už ji ven nepustili,“ líčí Kuvíková příběh se slzami v očích.

Matka prý dosud netuší, kde nejstarší syn nyní je.

Karlovarská SOS vesnička se přihlásila do systému, v rámci kterého jsou nabízena volná místa pro ukrajinské běžence, tedy především matky s dětmi. Vyčlenila na to objekt, který jinak využívá pro potřeby například školení pěstounek. V současné době v součtu pečuje o pět maminek, jednu babičku a devět dětí z Ukrajiny.

„V pátek minulý týden mi volali, že budeme přijímat první matky s dětmi, takže jsme šli udělat obrovský nákup za asi deset tisíc korun. Především základní trvanlivé potraviny, ale i něco do ledničky, aby měli po příjezdu co jíst. Samozřejmě jsme pořídili i plenky, sunary a podobně,“ vzpomíná vedoucí vesničky.

S jednou z ukrajinských matek přijela do SOS vesničky minulou sobotu ve tři hodiny ráno i její kamarádka Milena. Její rodiče museli před dvanácti lety emigrovat z Ruska a usadili se v Karlových Varech. Ona mezitím dospěla a rozhodla se nyní pomoci jako tlumočnice a asistentka migrantek.

„Mám na Ukrajině spoustu kamarádů,“ říká s tím, že hned na začátku své mise pomáhala s tlumočením jedné z maminek. „Přijela se svojí zhruba pětiletou dcerou, která trpí cukrovkou. Dlouhé cestování a celý ten stres se na holčičce podepsal mimo jiné tím, že nechtěla vůbec jíst,“ prozrazuje dobrovolnice s tím, že je tedy odvezla na pohotovost do karlovarské nemocnice, kde dívce třikrát odebírali krev.

„Intenzivně u toho plakala a já s ní,“ vzpomíná. „Dostala ale léky a doporučení, kam se když tak obrátit, kdyby potíže pokračovaly. Bylo neuvěřitelné, jak se lékaři i všichni ostatní chovali vstřícně,“ poznamenává s tím, že otec holčičky musel zůstat v Lutsku.

Vedoucí sociální pracovnice je naprosto dojatá nad chováním ukrajinských žen. „Dostali jsme instrukce, že prvotní reakce mohou být jiné, než by se třeba očekávalo, ale to tady vůbec neplatí. Za všechno nesmírně děkují a na rozloučenou se vždy chtějí obejmout,“ popisuje.

„Každá z nich je neuvěřitelně hodná a vděčná. Vědí, co znamená bolest. Každá má svůj příběh,“ pokračuje dobrovolnice Milena. „Už jsem slyšela nějaké příběhy z Karlových Varů, že ne každý běženec se chová vzorně, ale já bych byla nesmírně ráda, kdyby byl každý souzen zvlášť, a ne celý národ za pochybení jednotlivce,“ dodává překladatelka.

Každá z ukrajinských žen již přemýšlí, jak si zajistit budoucnost, tedy jak najít pro děti školku, školu a pro sebe zaměstnání. „Otázku školek je třeba ještě dořešit na celostátní úrovni, protože to souvisí například se základním očkováním,“ poznamenává Kuvíková s tím, že děti v karlovarské SOS vesničce mezi ostatní děti dokonale zapadly.

„Mají za sebou už první kontakty,“ potvrzuje vedoucí sociální pracovnice. „Venku bylo pěkně, tak si šly děti hrát. Koukali jsme z okna, hrály si v pohodě spolu, točily se dokola, jako by se znaly odjakživa,“ podotýká Kuvíková. „Ptali jsme se i našich pěstounů, ale jejich reakce byly naprosto pozitivní,“ pochvaluje si.