Hlavní obsah

Matka dvou dětí bojuje na Ukrajině už osm let. Strach jsem přeprala, říká střelkyně

10. 8. 2022, 17:13 – Ukrajina

Stojím na kontrolním stanovišti ukrajinské armády před jednou z jejích největších vojenských základen v Charkovské oblasti. Čekám. Mám se setkat s výjimečnou ženou, střelkyní 92. brigády Ukrajinských ozbrojených sil.

Toto video už bohužel nemůžeme přehrávat z důvodu vypršení internetové licence

Příběh ostřelovačky MarianyVideo: Lenka Klicperová, Reuters

 
Článek

Základna je obklopena checkpointy. Sídlí tam velení a dostat se dovnitř je pro někoho, kdo není členem ukrajinské armády, téměř nemožné. Mluvit s důstojníky nebo vůbec s vojáky ukrajinských ozbrojených sil je nadlidský úkol.

Tedy mluvit s nimi můžete, ale rozhovor na kameru většina odmítá. Takové jsou rozkazy. I na kontrolním stanovišti je zakázáno vytáhnout fototechniku. Striktní muži s maskami na obličejích nedávají žádné výjimky.

Je strašné se dívat, jak tvoji kamarádi a spolubojovníci umírají

Najednou vedle našeho auta prudce přibrzdí armádní teréňák. Dveře se rozletí a vyskakuje z něj žena v maskáčích a v modrém tričku s nápisem. Rázně dává pokyny svému kolegovi ohledně auta. Vyzařuje z ní energie a respekt. Když přichází blíž, její tvář se roztáhne do širokého okouzlujícího úsměvu. „Já jsem Mariana,“ podává mi ruku.

Matka s puškou

Pro Marianu nezačala válka letošním 24. únorem, tedy invazí ruské armády na Ukrajinu. S válkou je v těsném kontaktu posledních osm let.

Sedáme si do jakéhosi altánku poblíž cesty a začínáme si povídat. Skoro jako bychom seděly na kávě ve Slavii. Jsme obklopeny ozbrojenými muži, kteří ale, jakmile uvidí Marianu, roztají, a pokud nemají kukly, jsou vidět jejich úsměvy. S některými si mladá střelkyně podává ruku, na další mává a ukazuje prsty symbol vítězství.

Valjuško moje, co ti to udělali. Reportáž z vesnic u Charkova, kam šlápla ruská bota

Válka na Ukrajině

Mariana je v armádě jako doma. Aby ne, první zkušenosti začala sbírat už v roce 2014, kdy se po anexi Krymu jako dobrovolnice účastnila bojů společně s plukem Ajdar v padesáté třetí mechanizované brigádě.

„Sloužím v četě střelců 92. brigády. Už jsem v armádě osm let. Mám dvě děti, ty jsou teď s mou matkou. Jsem profesionální voják, střelec. Stále se ale učím od svých kolegů a až bude jednou po válce, chtěla bych získat certifikát snipera,“ představuje se tmavovláska. Nastříleno už má Mariana hodně, jen na certifikáty teď v době války není čas. Jako většina profesionálních vojáků se ani ona k tomu, kolik zabila lidí, nevyjadřuje.

Když je k tomu vhodná příležitost, dělá svou práci střelkyně na pozici, kdy kryje postup pěchoty. Ale v posledních měsících se dostala do mnoha krutých bojů, ostřelování i boje muže proti muži. Když jsou pozice střelců prozrazeny, nastává krutý boj o život, v němž jsou většinou sami.

Nyní má Mariana několikatýdenní pauzu z bojů v první linii, rozhodně ne ale volno. Cvičí jak sebe, tak i další, méně zkušené vojáky. Má totiž zkušeností jako málokdo. „V roce 2014 a 2015 jsem pracovala jako dobrovolnice, byla jsem tehdy těhotná a jezdila jsem na pozice ke kolegům na frontě. První krutou bojovou zkušenost jsem získala s plukem Ajdar. Tehdy jsme měli velké ztráty, náš prapor bojoval čtyři kilometry před linií. Zvykla jsem si. Tři měsíce jsem pak strávila doma a vrátila se zpět. Už je to něco jako hobby,“ na tváři jí úsměv vykouzlí dolíčky.

Foto: Lenka Klicperová, Novinky

Mariana s jedním z kolegů na checkpointu před základnou

Matka dvou dětí byla nyní nasazena v Charkovské oblasti, kde nejtěžší chvíle zažila ve vesnici Malá Rohaň, kterou ruská armáda okupovala od začátku invaze a ukrajinské jednotky ji osvobodily už na začátku dubna. Odehrávaly se tu těžké boje, po sítích kolovalo i video, které mělo zachycovat střílení ruských zajatců Ukrajinci. Zároveň tam Rusové znásilnili během okupace dvě ženy. Jedna z nich dokonce vypovídala na policii v Charkově.

Malá Rohaň je značně poničená, navíc je stále v dosahu ruského dělostřelectva, které oblasti na sever a východ od Charkova opět ostřeluje.

„Malou Rohaň jsme osvobodili. Měli jsme velké ztráty, mrtvé i zraněné. Ale naštěstí ne přímo v mé četě,“ říká Mariana.

„Velmi těžké je, když se octneš v takových místech a situacích, kde není žádná podpora, a musíš se z té situace dostat jen vlastními silami. V Malé Rohani byla moje četa rozptýlená, tam dva lidi, tamhle dva lidi. Malé skupinky roztroušené po bitevním poli. Nevíš, kde pořádně jsou, máš málo lidí, navíc jsou to lidé bez zkušeností, které nabrali bůhvíkde, aby pokryli potřebu. Když půlka bojujících nemá zkušenosti, bojíš se sice o sebe, ale mnohem víc se bojíš o ně. Nevíš, jak to s nimi dopadne, jak budou reagovat, jak se budou chovat při ofenzivě nepřítele, při ostřelování. Tam to bylo strašně těžké,“ líčí Mariana.

Rusko postupuje na Ukrajině hlemýždím tempem, chybí mu pěchota

Evropa

Vůbec nejhorší je ale podle ní ostřelování ze vzduchu. „Nevíš v tu chvíli vůbec, kam to přiletí, kam se schovat, odkud to letí, jak reagovat. Tohle je nejstrašnější. Když jde proti nám pěchota, to není tak hrozné, vidíš protivníka, to se dá nějak reagovat. Ale ostřelování z letadel, raketami nebo střelami, které létají na stovky kilometrů daleko, to je něco děsivého,“ pokračuje.

A jestli má strach? „Ne, už jsem svůj strach přeprala,“ rozesměje se. Stejně se vyjadřuje i její velící důstojník Viktor Kostěnko, profesionální voják a velitel roty, který mě s Marianou seznámil: „Je to v boji vždycky strašné, ale je nutné svůj strach kontrolovat.“ Víťa bojoval několik let na Donbasu a od začátku invaze byl nasazen v okolí Charkova, v oblasti Cirkuni, které okupovala ruská armáda a odkud ostřelovala Charkov.

Kluci se o ni starají

Je vidět, že Mariana se mezi samými muži vůbec necítí nejistě. Když ji chci vyfotit, nastává problém – ze základny přijela beze zbraně. Problém vyřeší rázně a jednoduše: „Hej, kámo, můžu si to na chvíli půjčit?“ houkne na vojáka stojícího opodál. Ten jí ochotně zbraň půjčí.

„V armádě se cítím skvěle, neplynou tu žádné problémy z toho, že jsem žena. Kluci mě brání, ochraňují, starají se. Takže se můžu cítit dobře nejenom jako voják, ale i jako žena. Jsou to gentlemani! Když se bojuje, podporujeme se. Mám skvělý kolektiv,“ pokračuje Mariana.

Snažím se volat domů, ale jsou místa, odkud se s rodinou spojit nemůžu, to je pak těžké

Kromě ní je u její jednotky ještě jedna kuchařka a další dvě střelkyně. „Já myslím, že na procenta nás žen bude v ukrajinské armádě tak třicet procent. Máme hodně žen v armádě!“ dodává hrdě.

Své dvě děti vychovává sama, bez muže. Nyní se o ně stará její maminka. Děti to prý nějak zvládají. Posílají jí na frontu obrázky, které namalovaly. To Marianu dojímá a zároveň jí to dává sílu. Ví, že na ni někdo doma čeká – její máma a děti.

„Máma se o mě bojí jako každá máma. Je jí smutno. Nějak přežíváme, pokud to jde, snažím se volat domů, ale jsou místa, odkud se s rodinou spojit nemůžu, to je pak těžké,“ zvážní Mariana.

Ztrácet přátele je to nejhorší

Na otázku, proč se stala vojákyní, se rozesměje a odpoví, že ani neví. Nejdřív ztratila otce, pak bratra, který ji vychovával. Ten ji hodně ovlivnil a po jeho smrti v bojích měla pocit, že se potřebuje pomstít. Nejdřív se stala dobrovolnicí a pak vstoupila do armády.

„Armáda je moje druhá rodina. Ztratila jsem ale hodně přátel. Z předchozí brigády, kde jsem sloužila, jich padlo strašně moc. V této brigádě jsem ještě neztratila nikoho a doufám, že ani neztratím. Tihle lidé, to je pro mě jako moje krev, musí zůstat všichni živí!“ doufá střelkyně.

Foto: Lenka Klicperová, Novinky

Viktor Kostěnko, velitel roty 92. brigády ukrajinské armády

Viktor Kostěnko se přidává: „Ztrácet přátele, to je na válce nejhorší.“ Pak se rozhovoří o ruské armádě: „Nedá se říct, že ruská armáda je špatná. Navíc když velitel podceňuje protivníka, je to to nejhorší, co se může stát. Rusové ale dělají taktické chyby a opakují je. A největší chybu udělali, že nás napadli.“ Bavíme se i o obráncích Mariupolu a jejich osudu.

K tomu Viktor, bývalý člen Azovu, poznamenává: „Kdybych byl na místě ruských vojáků, což chválabohu nejsem, dokázal bych ocenit statečný boj do posledního muže, který předvedli obránci Mariupolu. Prostě bych je propustil, protože dobře bojovali. Tak velí vojenská čest. Rusové žádnou čest nemají!“

„Je strašné se dívat, jak tvoji kamarádi a spolubojovníci umírají. Jeden můj kamarád zemřel v Azovstalu, v Mariupolu, ani tělo jsme nemohli získat a pohřbít. Mám velmi dobrou kamarádku Katerinu, civilistku, které se podařilo dostat se z města. Ztratila tam svou rodinu, zabili jí muže a přišla i o dítě. Teď je v Dněpropetrovské oblasti,“ navazuje na Viktorova slova Mariana, která kdysi chtěla být programátorkou.

V armádě má v plánu zůstat i po skončení války: „Nelituju ani na minutu rozhodnutí vstoupit do armády. Ani na minutu! Až bude po všem, chtěla bych si udělat důstojnický kurz a stát se důstojnicí. Jediné, co si ale přeji doopravdy, aby už bylo po válce!“

Lenka Klicperová
Novinářka a fotografka. V letech 2004–2018 byla šéfredaktorkou časopisu Lidé a Země. Od roku 2018 pracuje jako reportérka a fotografka na volné noze. Od roku 2014 se soustřeďuje na problematiku války s tzv. Islámským státem v Iráku a Sýrii, nyní píše reportáže z Ukrajiny

Reklama

Výběr článků