Marině tlumočila při porodu na Plzeňsku ukrajinská sestřička

„Dcerka musí nabrat trochu na váze. Má necelé dva a půl kilogramu. Jsem tolik vděčná, jak mě v porodnici přijali. Všichni mi hodně pomáhají,“ pochvaluje si 34letá žena. Protože ve Stodské nemocnici pracuje její krajanka, při porodu jí tlumočila.

„Ona pro mě znamenala velkou oporu. Už jenom tím, že jsme si rozuměly, takže přesně věděla, co potřebuji,“ pokračuje. Do poslední chvíle Marina netušila, zda se jí narodí holčička, nebo chlapeček. „Ale jméno jsme měli s manželem vybrané už v době, kdy jsem čekala první miminko,“ říká.

Její muž na Ukrajině zůstal, ona začátkem března uprchla. Vzala s sebou čtyřletého syna Lva. „Situace se pořád zhoršovala. Slyšela jsem často rakety, takže jsem se rozhodla odejít. Jedno dítě jsem držela za ruku, druhé čekala. Měla jsem strach, ale chtěla jsem je zachránit. Zvítězil mateřský pud,“ popisuje.

Nejdříve se dostala do Lvova, odtud pokračovala pěšky směrem k ukrajinsko-polským hranicím. „Pak nás vzali do autobusu, kde byli dobrovolníci, a dali nám čaj. Mohla jsem si alespoň trochu odpočinout,“ líčila Právu.

Obavy z toho, že by kvůli stresu předčasně porodila, raději zaháněla.

„Uklidňovala jsem se, že miminko má přijít na svět až šestadvacátého března,“ popsala Právu svoje pocity.

Když vystáli dlouhou frontu na hranicích, už na ně čekala sestra s přítelem, kteří je autem odvezli do Staňkova na Domažlicku. „Vzali nás k sobě domů. Sestra teď synka hlídá,“ uvádí Marina.

Ačkoli je s manželem pravidelně v telefonickém kontaktu, velmi jí schází.

„Je mi strašně těžko, že mě nemůže obejmout. Ale o to větší lásku dostávám od synka. Snad válka brzy skončí a my se vrátíme na Ukrajinu,“ přeje si.