Článek
(od našeho spolupracovníka na Ukrajině)
V tom nekonečnu z křížů a vlajek klečí v tající sněhové břečce černovlasá žena, vedle ní postává malý chlapec. „Pohlaď tatínka!“, vyzve Anastasia svého pětiletého syna Damira. Zvedne se z kolenou, udělá dva kroky vpřed, předkloní se a dotkne se rukou barevné fotografie muže v polní uniformě na dvojramenném hnědém lakovaném pravoslavném kříži. Hošík natáhne ručku a udělá to samé. Rubin Anton Jurijevič, 30. V. 1983 – 22. VIII. 2025. „Padl u Pokrovsku, dvaadvacátého srpna, v den mých narozenin,“ říká zlomeným hlasem mladá vdova.
Izjumské pohřebiště
Z Charkova vede cesta na jih na Donbas, přes Izjum. Před válkou býval Izjum pětačtyřicetitisícovým provinčním městem, kvůli barbarským zločinům ruské armády se v roce 2022 stal hrozivým mementem války a na prahu jejího pátého roku působí tohle zničené město jako zhmotněná klinická deprese.
Hned na vjezdu, vpravo v lesíku, se nachází obecní hřbitov. V jedné části pochovávají místní obyvatelé své domácí miláčky. Dva muži tu v mrznoucím mrholení zrovna zakopávají kocoura. Hrobeček má prostý, světský – na prkenné desce je v ruštině nápis černou fixou: „Baks, 13. 02. 2026. Vzpomínáme. Milujeme. Truchlíme.“ O pár kroků výše je řádný občanský hřbitov. Některé hroby jsou skromné, jiné mají majestátní žulové náhrobky v naději, že vzpomínka na zesnulého tak bude trvalejší.
O dalších pár kroků směrem ze svahu se nachází to, co dostalo Izjum na podzim 2022 na přední strany všech světových médií. Masové hroby. Během půl roku, kdy bylo město od jara do září okupováno ruskou armádou, se narychlo a improvizovaně pohřbívalo zde. Poté, co se ozbrojeným silám Ukrajiny podařilo během úspěšné protiofenzivy Putinovu armádu z Izjumu vytlačit, našli zde vyšetřovatelé v hrobech označených převážně čísly ostatky 447 lidí. Šlo o oběti válečného strádání, ostřelování a nedostatečného přístupu k zdravotní péči. Třicet těl neslo stopy mučení a poprav.
V pološeru a v mlze vypadá izjumské pohřebiště jako kulisa hororového postapokalyptického filmu. Tu se válí kus rakve, tamhle zase cár igelitu, ve kterém byli někteří mrtví pochováni. Z prázdných zamrzlých důlků vystupují kácející se kříže, les je pokrytý ledovkou, stačí neopatrný krok a chodidla podjedou a náhle jste jednou nohou v hrobě. Anebo oběma.
„Nenávidím Rusko“
Zatímco masové hroby jsou skryté v lese, tenhle barák v Izjumu nemůže nikdo přehlédnout. Ruská letecká bomba rozčísla 9. března 2022 pětipatrový dům na ulici 1. Máje vejpůl. Dnes už se ta ulice jmenuje ulice Paměti. Nový název má připomínat těch padesát lidí, kteří v troskách zahynuli.
Rozmáčené vyšisované fotografie v rámečcích na okraji chodníku ukazují jejich tváře. Z rodiny Stolpakových zde zemřelo osm jejích členů. Na šedivé cihlové stěně je nasprejovaný černý nápis „Nenávidím Rusko“. V ruštině.

„NENÁVIDÍM RUSKO“.
Od fantastické podzimní protiofenzívy v roce 2022 se však situace pro Ukrajinu jenom zhoršuje. Za ty tři a půl roku se ruské armádě podařilo za cenu obrovských ztrát postoupit o pouhých třicet kilometrů a dalších třicet jí do Izjumu ještě zbývá. Válka se ovšem mezitím zcela proměnila. Rozhodující silou na bojišti se staly ruské klouzavé bomby a hlavně všudypřítomné drony, jejichž dolet se neustále prodlužuje. Malé kamikadze drony dnes operují i v padesátikilometrové vzdálenosti od linie bojů. Způsobů, jak se bránit před jejich útokem, není mnoho, zvláště pokud jsou ovládány skrz optické vlákno a tudíž jsou nerušitelné.
Jedinou a poslední nadějí je dobře střílející brokovnice. A protidronové sítě. Právě do nich se Izjum pátou válečnou zimu zahalil. Všechny hlavní cesty, včetně ulice Paměti, lemují šestimetrové sloupy, mezi kterými je natažena drátěná konstrukce a přes ni přehozena polyamidová zahradní síť. Na východní Ukrajině jsou už takto ošetřeny stovky kilometrů dopravních spojnic. Jeden kilometr takové stavby přijde na milion ukrajinských hřiven (v přepočtu 500 tisíc korun). Hromadné hroby. Rozbombardované domy. Kompletně zničené školy i dětské školky. Silnice a města pod protidronovými sítěmi a všudypřítomné bahno – ve východní Ukrajině se zhmotňuje šílená antiutopie.
Výročí vypuknutí války na Ukrajině
Redakce Novinek připravila ke čtyřletému výročí zahájení ruské invaze na Ukrajinu sérii článků reflektujících konflikt z několika perspektiv:
Na Donbas
Cesta z Izjumu dál na Donbas bývala pro řidiče čirým potěšením. Bývala… Těch slabých padesát kilometrů do Slovjansku se dalo zvládnout za půlhodinku. Po rovné silnici s báječným asfaltem auto jen letělo. I tahle cesta je teď zakryta protidronovými sítěmi, přesto si na ní troufne jen málokdo. Ukazuje se, že sítě jsou nejefektivnější v místech, kde žádné velké dronové nebezpečí nehrozí. Jinak zas tak účinné nejsou – drony si v nich nakonec snadno najdou skulinu, kudy se prosmýknout, anebo síť jedním úderem nejdříve propálí a potrhají a tudy pak dál útočí. Anebo jen tiše vyčkávají na křižovatkách v stand-by módu na svoji kořist. Pravidelně se opakující útoky ruských FPV dronů a desítky zničených vozidel na tomto úseku jsou toho důkazem.
Nezbývá než veliká objížďka po vymlácených okreskách přes Barvinkove. Aby toho nebylo málo, tak tající sníh způsobil rozsáhlé záplavy, ve vesnických dvorech stojí půl metru vody, silnice mizí v jezerech a zase se z nich po desítkách metrů vynořuje a motor auta se jen zázrakem nezakucká.
Slovjansk, ve kterém vpádem ruských diverzantů na jaře 2014 na Donbase celá tahle hrůza začala, už se také začíná zakrývat do antidronových sítí. Rusové se blíží od Lymanu a Svjatohirsku a zdá se být jen otázkou času, kdy začnou město plně terorizovat FPV drony. V nedalekém Kramatorsku, největším městě v Doněcké oblasti, které stále Ukrajina ovládá, je situace o poznání horší.
Populace kdysi stopadesátitisícového města se za poslední čtyři roky scvrkla na polovinu. Nad Kramatorskem sice stále hrdě vlaje ohromná ukrajinská vlajka, největší na celém Donbase, město je ale každodenně vystavováno leteckému bombardování, útokům raket i dalekonosných bezpilotníků a obzvláště v jeho jižní části už běžně útočí ruské FPV drony.
Do dvora paneláku na adrese Parková ulice čp. 93 dopadly ruské rakety 8. února v pět hodin ráno. Okolí je jedna velká spoušť. Desítky zničených a vymlácených bytů. Jeden mrtvý a dva zranění. Parkoviště plné shořelých aut. Dvě starší ženy, které kolem té zkázy procházejí, žádným bojovným patriotismem neoplývají. Jedna z nich, Larisa, spustí zhurta: „Jsme unavení. Sledujeme různá jednání, Rusko, Ukrajina, skončí to a zase nic. A zase čekáme. A nic. Takhle to tady za chvíli bude vypadat úplně všude.“





