Ukrajina versus Rusko: kořeny čtyři roky trvající války

Rusko svou expanzi nezahájilo v únoru roku 2022, ale už o 14 let dříve, kdy se jeho cílem stala Gruzie. Scénář byl stejný: Rusko se pod záminkou ochrany ruskojazyčného obyvatelstva rozhodlo Jižní Osetii a Abcházii „zachránit“. Válka byla krátká, odehrála se v srpnu roku 2008. Zemřely tisíce lidí, Rusko od té doby obě oblasti okupuje.

Gruzie, jejímž prezidentem byl tehdy Michail Saakašvili, se ubírala západním směrem. Měla zájem o členství v Evropské unii a v NATO, stejně jako Ukrajina, což Rusko vnímalo jako problém. „Hrozba rozšiřování NATO“ je ostatně také jeden z důvodů, proč Moskva zaútočila nejen na Gruzii, ale také na Ukrajinu.

V případě Tbilisi se Moskvě podařilo svůj vliv v této postsovětské zemi upevnit. Ruská okupace části gruzínského území (Abcházie a Jižní Osetie) totiž zablokovala proces přijetí Gruzie do Severoatlantické aliance, ačkoliv k tomu existoval politický příslib ze summitu v Bukurešti, který se konal v dubnu 2008.

Reakce Západu (zejména USA, EU a NATO) na okupaci části gruzínského území byla v podstatě nulová. Padlo několik ostrých slov a odsouzení. Na plošné sankce ani vojenskou intervenci nedošlo. Vlažné odsouzení okupace vyhodnotilo Rusko jako signál, že si může dovolit ještě víc.

O šest let později Moskva pod stejnou záminkou - ochrany ruskojazyčného obyvatelstva - nejprve obsadila a po zfalšovaném referendu anektovala ukrajinský poloostrov Krym.

Stalo se to navzdory tomu, že Rusko podpisem Budapešťského memoranda garantovalo Ukrajině suverenitu a územní celistvost. Kyjev se výměnou za tyto garance v roce 1994 vzdal jaderných zbraní.

Rusko se k tomuto kroku uchýlilo poté, co se na Ukrajině odehrála revoluce důstojnosti, známá jako Euromajdan. Ta vyústila v masivní demonstrace, které trvaly od listopadu 2013 do února 2014 a vedly k pádu tehdejšího proruského prezidenta Viktora Janukovyče a vzniku prozatímní vlády.

První protest byl svolán kvůli tomu, že tehdejší premiér Mykola Azarov pozastavil přípravy podpisu Ukrajinsko-evropské asociační dohody. Další, které tamní bezpečnostní složky tvrdě a krvavě potlačily, následovaly až do pádu Janukovyče, který prchl do Ruska.

Západ zareagoval sankcemi. Zmrazil se majetek a zablokovaly účty ruských politiků, vojáků či oligarchů zapojených do anexe Krymu. Tito lidé nemohli cestovat do EU či USA. Došlo i na ekonomické sankce. Souborem restriktivních opatření se západním zemím zakázal obchod a investice na Krymu, omezilo se působení ruských bank a firem na kapitálovém trhu. Rusku se také pozastavilo členství ve skupině G8.

Další konflikt na sebe nenechal dlouho čekat. Od jara 2014 působili na Donbase ruští agenti a spolu s dobrovolníky organizovali ozbrojená povstání a obsazovali vládní budovy. Přesně 7. dubna 2014 bylo obsazeno sídlo policie, bezpečnostní služby SBU, budova správy Doněcké oblasti a byla vyhlášena takzvaná Doněcká lidová republika. O pár dnů později stejným způsobem vznikl na území ukrajinské Luhanské oblasti další kvazistát, takzvaná Luhanská lidová republika.

Přímý vojenský konflikt se rozhořel v srpnu 2014, když ukrajinská armáda potlačovala separatisty a na území Donbasu vstoupily regulérní ruské jednotky. Do bojů se zapojili i ruští nacionalisté a ruské jednotky podílející se předtím na invazi na Krym. Separatisty podporovala Moskva personálně, vojensky i materiálně.

Válku na Donbase se následně snažily zastavit Minské dohody. První dohodu podepsala v září 2014 Ukrajina, Rusko a oba separatistické regiony, takzvaná Doněcká a Luhanská lidová republika. Proruští separatisté s Ruskem však pokračovali v útocích a i nadále zabírali další území. Na to Ukrajina reagovala vojenskými operacemi. Dohoda tak prakticky nikdy nevstoupila v plnou platnost a frontová linie se pravidelně posouvala.

Konflikt měla ukončit Minská dohoda číslo dvě. Tu v únoru 2015 podepsala Ukrajina, Rusko, Francie a Německo pod záštitou Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Proruští separatisté za podpory ruských jednotek však dohodu vzápětí porušili a zahájili ofenzivu na město Debalceve, které posléze ovládli. Toto město je strategicky velmi důležité, protože leží mezi Doněckem a Luhanskem.

Následně boje na frontě v podstatě zamrzly a konflikt se dostal do fáze vyčkávání. V letech 2018 až 2021 se odehrávaly pouze drobné lokální ofenzivy, docházelo k občasnému ostřelování a obě strany si vyměňovaly válečné zajatce. Napětí nejen přetrvávalo, ale rostlo. V Rusku se naplno rozjela propaganda, jejímž cílem bylo přesvědčit obyvatele, že cílem Moskvy není nic jiného než ochrana ruskojazyčného obyvatelstva. Kreml zároveň vytvořil narativ o tom, že Ukrajina je historicky ruským územím a že země ji potřebuje kontrolovat kvůli své bezpečnosti.

Rusko ve druhé polovině roku 2021 začalo na hranicích s Ukrajinou a v Bělorusku hromadit vojenskou techniku a vojáky. Sami ruští představitelé ubezpečovali, že jde pouze o cvičení.

Ještě v první polovině února roku 2022 ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov tvrdil, že žádná invaze nebude. Řekl to v Moskvě po společném jednání s tehdejší britskou ministryní zahraničí Liz Trussovou.

„Paní ministryně (Trussová) uvedla, že hlavním cílem je zabránit válce na Ukrajině. A proto jsem tady. Předvídám rozuzlení celého tohoto dramatu. Dramatu, které Západ rozehrává a dokonce se z něj snaží udělat něco, co připomíná komedii,“ uvedl 10. února 2022 Lavrov a pokračoval: „Západní země se brzy dozvědí, že běloruské cvičení skončilo a že se ruská vojska vrátila na ruské území. Pak bude následovat velký rozruch a bude se mluvit o tom, že Západ donutil Rusko k deeskalaci. Samozřejmě všichni dobře vědí, že po skončení cvičení se ruská vojska vždy vracejí na své území.“

Ještě šest dní před vypuknutím války Putin tvrdil, že nahromaděný vojenský kontingent je určen pouze k vojenskému cvičení. „Tato vojenská cvičení jsou čistě obranná a nepředstavují žádnou hrozbu pro jinou zemi. Byla plánována a všech cílů těchto cvičení bylo dosaženo,“ řekl.

Ve čtvrtek 24. února 2022 ve čtyři hodiny ráno Putin oznámil „speciální vojenskou operaci“ (SVO), což je oficiální název pro ruskou invazi na Ukrajinu. Moskva počítala s tím, že konflikt skončí během několika dnů. Stala se z něj čtyři roky trvající válka, která si vyžádala stovky tisíc mrtvých na obou stranách konfliktu.

Krátce po začátku války Ukrajina s Ruskem několikrát usedla k jednacímu stolu, a to zejména v období od února do dubna 2022. Jednání ztroskotala na maximalistických požadavcích ze strany Ruska. Moskva trvala na neutralitě svého souseda, omezení armády a také tvrdých územních ústupcích. To Ukrajina odmítla.

Rusko ze svých požadavků neustoupilo ani v roce 2025, když se jednání po návratu Donalda Trumpa do úřadu prezidenta USA opět rozproudila. Trump nejprve sliboval, že konflikt ukončí do 24 hodin, posléze hovořil o sto dnech a nakonec o časovém horizontu přestal mluvit úplně.

Přiznal, že se mýlil, když se domníval, že konflikt bude jednoduché ukončit. Za více než rok se mu to nepovedlo. Uzavření míru troskotá na územních požadavcích Ruska. Chce celý Donbas, který Ukrajinci ještě částečně kontrolují. Luhanská oblast je téměř zcela okupována Ruskem. V Doněcké oblasti probíhají nejtěžší boje. Na počátku letošního roku se objevily zprávy, že Ukrajina kontroluje již méně než 10 procent území Donbasu.

Rusové válku zahájili s jediným cílem: pohltit celou Ukrajinu, což je pokračování několik set let dlouhé ruské imperiální politiky. Už v dobách Moskevského velkoknížectví za vlády Ivana IV. Hrozného tehdejší Rusko dobylo kazaňský a astrachaňský chanát. Ivanovi vojáci také překročili Ural a začali s obsazováním Sibiře.

Právě o Ivanovi Hrozném často mluví současný ruský vůdce Vladimir Putin. Označil ho za „sjednotitele a obránce státu“ a o jeho panování řekl, že posílilo a rozšířilo ruský stát. Ivana Hrozného také postavil po bok dalších ruských imperátorů: Petra Velikého či Kateřiny II. Veliké.

Putin se chce do ruských učebnic zapsat jako někdo, kdo rozšířil a zvětšil Rusko. Právě k Petru Velikému se šéf Kremlu několikrát sám přirovnal.