Osvícený „upír“ Ulrich

Johann Alois Ulrich se mezi lidmi velké oblibě netěšil, to však ani neměl v náplni práce. Koncem 18. a na počátku 19. století byl nejvyšším výkonným úředníkem žďárského panství. Sídlil na zámku, který byl přestavěn z vyhořelého cisterciáckého kláštera, žil si jako šlechtic a měl ve všem poslední slovo. Proti jeho rozhodnutí nebylo odvolání. Už to samo o sobě by stačilo k lidové nenávisti. Důvodů však bylo víc.

Neklidnou dobu jeho správcování totiž předznamenala Velká francouzská revoluce. Ta v roce 1789 otřásla evropskými trůny a u monarchů vzbudila značnou paniku. Byla také jedním z důvodů, proč zašly na úbytě osvícenské josefínské reformy. V květnu 1790, jen pár týdnů po smrti Josefa II., obnovil nový rakouský císař Leopold II. ponižující robotu. A krátce nato zásadně omezil platnost tolerančního patentu, když prohlásil náboženskou toleranci za pouhý akt císařské milosti.

Rozčarovaní robotníci, kteří se sotva nadechli svobody, to pochopitelně nesli velmi nelibě. Bránit se však nemohli. A tak se nenáviděné vrchnosti pomstili aspoň posmrtně a nechali ji vstoupit do pověstí jako strašidla. „Strašil prý vrchní na Blatné, v ohnivém kočáře jezdil vrchní v Novém Městě na Moravě, správce v Lanškrouně se prý zas houpal na topolech a vyl co smečka vlků… No a na Ulrichovi si smlsli také,“ konstatuje Stanislav Mikule, historik z regionálního muzea ve Žďáru nad Sázavou.

Roku 1797 vypukla na Žďársku selská rebelie, která vlastně ani rebelií nebyla. „Kluci prostě nechtěli bojovat proti Napoleonovi, tak utekli do lesů. A rychtáři je nemohli pochytat, čemuž se vzhledem k tomu, že to byli jejich příbuzní, nemůžeme divit,“ shrnuje Stanislav Mikule.

No a na koho rebelii nejlépe svést než na evangelíky… „Poněvadž mezi nimi nejvíce helvetského náboženství bylo, v tom se spojili z větší částky katoličtí duchovní a officíři vrchnostenští, aby toho celou vinu na helvety uvrhli. Následovala krajská vojenská komise, která se v tomto okolí asi dva měsíce zdržovala a vprostřed veselých hodování a bálů protokolle psala, aby to za povstání, zbouření neb rebelii udati mohli,“ stěžuje si v evangelické Knize památností z Jimramova tehdejší reformovaný kazatel Michael Blažek.

„Žďárské panství leželo poblíž, a tak strčili celý proces na krk Ulrichovi. Spekuluje se, že použil i fyzický nátlak, neboť obvinění později při výslechu na Špilberku odvolávali své původní výpovědi a tvrdili, že k nim byli donuceni násilím,“ upřesňuje Stanislav Mikule.

„Ulrich byl drcený dvěma mlýnskými kameny: poddaní chtěli pořád nějaké úlevy a vrchnost pro ně byla fuj. Ta zas měla obrovské předsudky vůči nim: za vším viděla vychytralého šelmu sedláka, který se snaží vyhnout povinnostem. A shora na něj tlačil stát. Zda opravdu nechal z uprchlých mládenců vytloukat nesmyslná přiznání, nelze doložit. Jisté však je, že jako schopný úředník pečlivě bděl nad placením daní a v době napoleonských válek také nad rekvizicemi. Když na konci roku 1805 procházeli Žďárem Francouzi, požadovali peníze, boty, chleba, maso, košile, klobouky, koně… Dostali je, a po rekvizicích nastala ve městě nouze a hlad, rostla drahota,“ popisuje situaci historik.

Zkrátka a dobře, pan správce mezi žďárským lidem příliš oblíbený nebyl. Když 22. února 1817 zemřel na „nervovou horečku“, poddaní si radostně vydechli. Ale jen nakrátko, než ho pár dní po pohřbu spatřili sedět na pařezu na kraji lesa – k nerozeznání od živého, „jen pleť měl zsinalou a oči rudě žhnoucí“. Sice si nikoho nevšímal, nicméně nesporný fakt, že by měl ležet šest stop pod zemí, a ne se producírovat po kraji, vyděšeným sedlákům k hrůze bohatě stačil.

Později ho lidová pověst ještě posadila na vysokého hřebce s telecí hlavou a obrovskými kopyty, která zanechávala hluboké brázdy v ornici. Občas prý oře vyměnil za ohnivý kočár, v němž křižoval strmé srázy Vysočiny, kde by si normální kůň zlámal nohy, a dokonce i nehybné hladiny rybníků. Nikdy ale nebyl upírem, toho z něj udělali až moderní záhadologové.

Byrokratem ovšem zůstal i po smrti: při svém řádění ctil hranice a zjevoval se výhradně v katastru obce Zámek Žďár. Tam si ovšem před ním nikdo nemohl být jistý. Po nocích rozhazoval úředníkům listiny. Jak vzpomínal kovář Jakub Fiala ze Světnova, jeho matka, která sloužila na zámku, nemohla kvůli duchovi spát, protože otevíral pec a vymetal saze. Zákeřně prý s oblibou strašil na záchodcích poblíž svého bývalého bytu.

Troufl si i na vyhlášené místní siláky: žďárského řezníka Domína údajně našli po potyčce s nemrtvým vrchním ležet poblíž Zelené hory celého potrhaného a světnovského rváče Čermáka zase hodil do rybníka. Nejvíc si ovšem oblíbil kamenný mostek vedoucí k hospodářskému dvoru Lyra, kde s gustem pohlavkoval úředníky. Lidé se tudy báli chodit, takže panstvo muselo nechat vedle postavit dřevěnou lávku.

Rychtář z obce Vysoké se kvůli mrtvému správci opakovaně nedostavil do Žďáru k úřednímu jednání. Nakonec pro něj poslali drába. „Já se bojím! Vždy, když se vracím, provází mě pan Ulrich!“ hájil se starosta. Na zámku se mu vysmáli a jeden z písařů se rozhodl doprovodit ho zpátky do Vysokého: „Schválně, jestli Ulricha potkáme!“ Potkali. Stál uprostřed mostu přes potok. Rychtář odmítl projít: „Nepustí mě!“ blábolil roztřeseně. „Nikoho nevidím!“ prohlásil písař a vstoupil na most. V tu chvíli ho Ulrich ťal, nešťastník zčernal a zemřel…

Teprve písařova smrt donutila žďárské úředníky konat: povolali z Jihlavy kata a nechali exhumovat Ulrichovy ostatky. Když otevřeli rakev, zjistili, že tělo je – jak jinak – zcela neporušené. Bylo jasno: Posedl ho zlý duch!

Nejprve mu do rakve hodili balíček karet, aby je spočítal. Šlo o oblíbenou praktiku – v balíčku totiž pár karet chybělo a pověrčiví lidé věřili, že když se mrtvý nedokáže dopočítat, zůstane s hanbou, kde náleží: v hrobě. Kam ale s tím na Ulricha! Karty vzápětí vyletěly z rakve jako vystřelené prakem…

Nezbývalo než začít s vymítacím rituálem. Sotva kněz odříkal první frázi, Ulrich otevřel oči a posadil se v rakvi. „Čeho si žádáš, duše hříšná?“ začal nebožtíkovi smířlivě domlouvat farář. „Ty sám jsi hříšník, a ne já,“ opáčil promptně oslovený, jak by to nejspíš udělal i za živa, „vzpomeň, jak sis onehdy zkrátil cestu k poslednímu pomazání přes panskou jetelinu!“

Šlo sice o zanedbatelný prohřešek, ale byla to pravda. A kněz se musí před vymítacím rituálem vyzpovídat ze všech svých hříchů, aby se očistil a ďábel nad ním neměl moc. To velebníček neučinil, takže mohl jen vyděšeně přihlížet, jak se Ulrich začíná stavět na nohy.

Zatímco kněz strachy omdlel, situaci zachránil kat: na nic nečekal, a tnul Ulricha pod kolena. Nohy se mrtvému podlomily a tělo se zhroutilo zpátky do rakve. Vzápětí mu kat pro jistotu usekl hlavu. Do ní pak nasypali mák: kolik zrnek, tolik let prý nebude strašit…

„Očití svědkové jsou poněkud nevěrohodní a dochované prameny matoucí. Našli jsme sice několik kandidátů na zmíněného Domína, ale ani jeden úplně neodpovídá. Také žádný Čermák ze Světnova není doložen. Zato dřevěné lávky vedle kamenného žďárského mostku skutečně existovaly. Byly ovšem postaveny až jednadvacet let po Ulrichově smrti, v roce 1838 a sloužily jako obslužné náhradní cesty v době, kdy se most přestavoval,“ upřesňuje Stanislav Mikule.

„O tom, jaký byl Johann Alois Ulrich člověk, můžeme pouze spekulovat. Rozmáchlé široké U v jeho podpisu a také velké, pečlivě kroucené J u křestního jména by mohly svědčit o tom, že znal svou cenu a měl obrovské sebevědomí. Spolehlivě však můžeme soudit jen podle toho, co nařizoval. A podle opatření, která na statku zavedl, byl zřejmě vynikající úředník,“ podotýká historik.

„Je pravda, že přísně vymáhal daně a robotu. Ale také ve Žďáře zřídil pekárnu, kde se upeklo osmadvacet tisíc bochníků chleba pro potřebné.

Nejchudším poddaným rozdal 8600 zlatých, to byly tehdy velké peníze. Dokončil parcelaci nerentabilních hospodářských dvorů, díky čemuž se dostali k půdě i někteří bezzemci.

Zaváděl chov ovcí, pěstování brambor a lnu, experimentoval s javorovým cukrem. Ve zrušeném klášteře poskytl prostor pro novou školu, jež ve stejné budově sídlí dodnes. A když byl jeho předchůdce Jan Jiří Veselý – osvícenec a člen brněnské zednářské lóže – po vykonstruované rebelii stíhán pro své ‚jakobínské‘ smýšlení, poskytl mu ve žďárském klášteře slušné bydlení,“ vyjmenovává Stanislav Mikule.

„Vrchní Ulrich také velkoryse přispěl na opravu zelenohorského poutního kostela a věnoval mu zvon, shodou okolností umíráček, na němž bylo krom kostlivce s kosou i jeho jméno. Možná je na Zelené hoře dokonce pochován. Nevíme to však jistě, neboť jeho hrob se nezachoval. Já osobně bych si tipoval, že ho pochovali někde u stěn ambitu, protože patřil k panstvu. Na Zelené hoře se však nepohřbívalo, když byla velká zima, země tvrdá a cesta nahoru klouzavá: lidé, kteří zemřeli v té době, byli prý pohřbeni na Dolním hřbitově. A vrchní Ulrich umřel v únoru, takže by mohl být pochován i tam,“ přemýšlí historik.

„Každopádně je to jedno. Na Zelené hoře byly hroby u ambitu vymístěny a ostatky se po uložení na nové místo nejspíš rozpadly. Tím pádem by už neexistovala ani lebka, natož zrnka máku. A když brněnští archeologové prováděli výzkum na Dolním hřbitově, tak ostatky vyčistili, takže ani tam žádný mák nezůstal. Vrchní Ulrich tedy může začít strašit znovu,“ dodává Stanislav Mikule. Jak jsme se přesvědčili přímo na zámku, je to klidně možné.

Paní Marie Dobrovolná provádí na zámku ve Žďáru nad Sázavou, který je dnes v majetku rodu Kinských, už čtvrtým rokem. Pár zvláštních zážitků za tu dobu má. Nejvíc podivných věcí se prý děje v prostorách někdejší šlechtické akademie a nového opatství, kde po zrušení kláštera a jeho předání koruně Ulrich bydlel a pracoval. Ale setkat se s nimi dá i jinde. „Vedla jsem návštěvníky konventem, když jsem najednou měla pocit, jako by se v síni za námi mihla temná postava. Říkám si: Zase sem někdo vlezl. Tak jsem vypustila návštěvníky ven, vrátila se dovnitř a křičím: Za chvilku budeme zavírat! Ale nikde nikdo,“ vzpomíná.

„Nevím, jestli to byl Ulrich. A upřímně – nevím, co si o tom mám myslet. Každopádně sama se tu bojím. V konventu nemám dobrý pocit ani ve dne za světla. A když tu večer chodím zamykat, postupuji odzadu a všechny přední dveře si nechávám otevřené, abych mohla rychle utíkat,“ přiznává a s úsměvem nás doprovází do prvního patra zámku, kde vrchní Ulrich úřadoval.

Obdivujeme reprezentativní oválný sál z dob barokního opatství, které projektoval slavný architekt Jan Blažej Santini-Aichel. Vysoko nad našimi hlavami září jasnými barvami malovaný strop. Pod ním prošel vrchní Ulrich za svého správcování nesčetněkrát. Dotýkal se stejných klik, které teď tiskneme my. Listoval v knihách stylové empírové knihovny, již právě míjíme.

Dostáváme se do prostor, které nejsou součástí prohlídkových okruhů, do bývalého Ulrichova bytu. Naše hlasy se dutě rozléhají po rozlehlých prázdných místnostech s dřevěnými podlahami. Míjíme kachlová kamna, u nichž se pan vrchní za chladných nocí hřál. Přes zaprášený práh vstupujeme do barokních záchodků, kde po smrti s oblibou řádil. To se to strašilo! Stačilo jen otevřít dveře a bafnout: s gatěmi na půl žerdi se těžko prchá…

Paranormální jevy se barokním toaletám, které slouží jako odkladiště krámů, nevyhýbají ani dnes. „Když se likvidovalo Muzeum knihy, chtěli jsme si pro Regionální muzeum vytisknout pamětní list na lisu, jenž k tomu účelu sloužil návštěvníkům. Došel jsem si pro tiskařskou barvu a za přítomnosti kolegů ji odložil za dveře záchodků, abychom ji mohli po odnesení panelů použít. Vzápětí jsme se ale rozhodli, že k tisku přistoupíme hned. Otevřeli jsme tedy dveře od záchodků, před kterými jsme stále stáli – a barva nikde. Nalezena byla až za hodně dlouho a jinde,“ popisuje Stanislav Mikule.

Ostatně v klášteře se prý stávají i další podivné věci, třeba těžko vysvětlitelné přemisťování předmětů ze zamčených vitrín. Může za to Ulrich, osvobozený archeology z makového prokletí? Nebo snad jiný neklidný duch? Či jde jen o běžnou zapomnětlivost personálu? Těžko říct… Jisté však je, že kdyby se přísný vrchní vrátil, nastaly by všem žďárským úředníkům zlé časy.