Dnešním pijákům by pravěké pivo nechutnalo, mělo však vysokou výživnou hodnotu, říká archeolog

Když okolo roku 550 přišli Slované do Čech, rozhodně to nebyla pustá země čekající na osídlení. Říp v té době obklopovala osídlená, obdělávaná krajina. Na úrodné plošině mezi dvěma soutoky řek, Labe s Vltavou a Labe s Ohří, se totiž usadili pravěcí zemědělci už více než pět tisíc let před našimi prapředky.

Ještě ve středověku byla na loukách pod Řípem viditelná jedna hrobka vedle druhé: dlouhé mohyly kultury nálevkovitých pohárů, menší kruhové mohyly kultury se šňůrovou keramikou, mohylky ze starší doby bronzové, mohutné knížecí hroby ze starší doby železné, dokonce i raně středověké hroby.

A osamělý kopec Říp, významný orientační bod viditelný zdaleka ze všech směrů, hrál v této posvátné krajině důležitou úlohu. „V jeho okolí se postupně vrstvily kultury a posvátné události jako písmo palimpsestu, mnohokrát přepsaného pergamenu,“ konstatuje Jan Turek z Centra pro teoretická studia, s nímž jsme si povídali o kořenech české národní identity.

„Dnes to vypadá jako obyčejná pole, ale pro lidi pozdní doby kamenné šlo o posvátnou krajinu. Po více než tři tisíce let tam budovali svatyně, konali obřady, uctívali bohy a pohřbívali své mrtvé,“ vysvětluje archeolog.

Největší mohyly, z nichž některé délkou přesahují i sto metrů, jsou také nejstarší. „Objevily se už před šesti tisíci lety a dlouhým obdélníkovým půdorysem navazují na domy prvních zemědělců,“ konstatuje Jan Turek.

Podle něj je velmi pravděpodobné, že v eneolitu - závěrečné fázi doby kamenné - se domy mrtvých stavěly po vzoru domů živých. Zkusme do jednoho pomyslně vstoupit… a vkročíme do tmy, neboť pravěké domy neměly okna.

„Otvor by odváděl cenné teplo, kvůli kterému měli lidé v obytném prostoru ustájenu přes zimu část stáda,“ podotýká archeolog.

Vstup býval orientovaný na jihovýchod. Uvnitř žily široce rozvětvené rodiny, spojené pokrevními pouty. Lidé spali a vařili v přední obytné části, kde se nacházel mlecí kámen a poblíž pec. Ta prostor vytápěla a zároveň se na ní pekly chlebové placky.

Ve střední části domu se štípal pazourek - u vstupu by si někdo zarazil odštěpky do nohy. A v té nejvzdálenější možná bylo i jakési kolumbárium s ostatky předků.

Těžko si představit život s mrtvolami pod jednou střechou, ale: „Těla mohla být nejprve rituálně ponechána mimo dům k očištění ptáky, zvěří a hmyzem, dokud z nich nezbyla jen kostra. Nebo se mohla mumifikovat kouřem a vyšší teplotou, tedy jakýmsi uzením, jako je tomu dodnes na Papui Nové Guineji,“ popisuje Jan Turek.

Když se časem úrodnost polí vyčerpala a dům dožil, strhli ho a ponechali pouze svatyni předků. Navršili na ni zeminu, čímž dokončili transformaci na mohylu, a přestěhovali se za lepší půdou o kus dál.

„Jde ovšem o teorii, nalézt doklady je svízelné. Objevujeme jen nejhlubší základy, zejména sloupové jámy, zbytek už dávno podlehl erozi a orbě,“ zdůrazňuje archeolog.

Snímky z leteckých průzkumů objevily v severozápadních Čechách kromě dlouhých mohyl také monumentální příkopová ohrazení. Tyto nezastřešené kruhové a později oválné arény, obehnané vysokými valy s palisádami, často ležely u vodních toků.

„Dovedeme si představit, jak po řece lidé připlouvali, aby v posvátných ohradách pod širým nebem slavili svátky spojené s vegetačním či slunečním cyklem, třeba sklizeň nebo zimní slunovrat. Přinášeli obětiny duším předků a uctívali bohy, mezi které patřil i býk. V příkopech poblíž vchodu totiž nacházíme rohaté býčí lebky: nejspíš zdobily slavobránu a chránily posvátný prostor před zlými mocnostmi, podobně jako je tomu na antických chrámech,“ popisuje archeolog.

Lidé v době eneolitu už orali se zvířecím zápřahem. Znali kolo a vůz, domestikovali skot. Stáda hovězího dobytka představovala bohatství privilegovaných členů komunity.

„Kult býka mohlo odrážet rituální obětování, ale také ceremoniální připouštění, oslavující plodivou sílu. To zajištovalo zachování zdravé genetiky stád, neboť různé kmeny dorazily se svými zvířaty na místo oslav i z velké vzdálenosti,“ vysvětluje Jan Turek.

„Jak probíhaly náboženské obřady, se můžeme dohadovat z umění minojské kultury na Krétě, které zachycuje třeba skok přes býka,“ dodává.

Při pravěkých obřadech hrál důležitou roli také alkohol. Archeologové nacházejí v příkopech posvátných ohrazení zbytky picích nádob a zvířecích kostí, které prozrazují, jak mohly probíhat. Šlo o velkolepé hostiny, jimž předcházely hromadné porážky zvířat a kvašení nápojů.

„Princip kvašení ovocné šťávy probíhá na konci léta přirozeně všude, s radostí ho využívali už pravěcí lovci a sběrači. Zemědělci však výrobní postup zdokonalili. Přišli na to, že ze škrobu obsaženého v obilí lze varem získat cukr a jeho kvašením pravěké pivo,“ říká archeolog.

Jaké tedy bylo prapivo? „Rozhodně si nepředstavujte filtrovaný ležák. Dnešním pijákům by asi moc nechutnalo, mělo však vysokou výživnou hodnotu. Kvasilo se totiž z ječmene, k němuž se mohlo přidávat ovoce. Výsledkem byla hustá, kalná, pěnivá, hořkosladká alkoholická tekutina. Omamnost představovala příjemný, leč druhotný efekt, šlo hlavně o cukr. A lidé po cukru vždycky toužili,“ vysvětluje Jan Turek.

Pivo se muselo vyrábět ve větším objemu, nemělo však dlouhou životnost. Lidé se proto v pořádání slavností střídali a konzumovali společně.

„Nádoby naznačují, že se z nich kolektivně pilo slámkami, podobně jako u některých současných afrických domorodých kmenů. Ostatně podobné ,picí rituály‘ provozují miliony lidí na celém světě dodnes, aniž si uvědomují, jak hluboké kořeny jejich chování má, ať už jde o přijímání mešního vína v kostelech, nebo přátelské posezení v hospodě,“ podotýká.

K nejzachovalejším pravěkým monumentům na našem území patří mohyla v Dušníkách, kterou archeologové zkoumali v roce 2021. 

Podlouhlý násep orientovaný ve směru východ-západ má délku 86 metrů a zachoval se až do výšky 120 centimetrů. V metr hluboké šachtě vyložené dubovým dřevem bylo ve skrčené poloze uloženo asi desetileté dítě, jehož pohlaví se zatím nepodařilo určit. V hrobě byl nalezen také keramický džbánek a pazourkový hrot šípu.

„Takovou obrovskou stavbu musela stavět celá komunita po delší dobu. Pohřební komora byla skoro dva metry dlouhá, takže by se do ní určitě vešel i dospělý jedinec. Proč v ní bylo uloženo dítě, pro nás zůstává tajemstvím,“ přiznává Jan Turek.

„Možná šlo o potomka vládnoucí elity. Nebo dítě prostě jen zemřelo ve ,správnou dobu‘, třeba při slunovratu. Může to být samozřejmě také oběť, i když jsme na kostře nenašli žádné stopy smrtících úderů. Ani hrot šípu nesměřoval do těla, jeho pozice se však mohla v hrobce změnit,“ říká archeolog.

Když mohylu před dvěma lety výzkumný tým objevil, Jan Turek u odkryté pohřební jámy i přespával. „Bylo to praktické, hned po probuzení jste v práci,“ usmívá se a už vážně dodává: „Hlavně ale máte za lokalitu odpovědnost. Jednak aby někdo v noci do hrobu nespadl, jednak aby se něco nezničilo nebo nezcizilo.“

Spát vedle prastaré mohyly bylo podle něj úžasné: „Bylo to vlastně o identitě. Měl jsem nad sebou hvězdné nebe podobné tomu, na jaké hleděli lidé před šesti tisíci lety. V australské poušti sice také nad sebou vidíte nádherné hvězdy, ale jsou pro nás jaksi cizí. Člověk si přijde ztracený, chybí mu Velký vůz. Teprve podle něj poznáte, že jste doma.“

Chlad, ticho a temnota. Náhle do nitra svatyně proniknou sluneční paprsky a jasně ozáří kameny se spirálovitými rytinami. Trvá to jen pár minut. Poté se slunce posune po obloze a vnitřek dávné mohyly opět utone ve tmě. Tak vypadá irský neolitický monument Newgrange za zimního slunovratu.

Dost podobně možná fungovala i mohyla v Račiněvsi pod Řípem, další z těch, které čeští archeologové před dvěma lety zkoumali.

„Na východě měla vstup do dřevěné komory, zřejmě svatyně předků. Je možné, že tam o zimním slunovratu pronikalo světlo podobně jako do Newgrange. Z mohyly v Dušníkách lze zase v době letního slunovratu pozorovat západ slunce přímo za Milešovkou, nejvyšší horou Českého středohoří,“ konstatuje Jan Turek.

Račiněveská mohyla je dlouhá úctyhodných 122 metrů. V pohřební komoře, umístěné asi dvacet metrů od svatyně, byla nalezena lidská kostra a dvanáct hrotů šípů z tušimického křemence. Podle nich se usuzuje, že tam byl pochován muž, příslušník společenské elity. Lukostřelec, jemuž bojovníci kmene vzdali při pohřbu hold vložením, nebo dokonce vstřelením šípu do hrobové komory.

Ještě záhadnější je pohřeb dvou jedinců v menší mohyle u Vražkova, která byla erozí půdy a orbou poničena natolik, že skoro zanikla. Pohlaví zemřelých nelze určit, což bývá u pravěkých pohřbů docela časté.

„U zkoumání pohlaví z ostatků jde vždy o odhad, existují drobní muži a robustní ženy. Pokud lze ještě získat DNA, dá se určit její analýzou, případně proteomickou analýzou peptidů, které se nacházejí v zubní sklovině,“ vysvětluje Jan Turek.

Horší je, když se v hrobě tělo vůbec nenajde. „Hodně záleží na chemismu půdy a mikropodmínkách hrobové jámy. V kyselé půdě se kosti rozpustí dřív, zůstanou třeba jen zuby. Stejně tak se tělo rychle rozpadá v dutém prostoru pohřební komory, kam má přístup vzduch, hlodavci a zatéká voda,“ doplňuje.

V takových případech pomáhá archeologům chemický rozbor. „Když objevíme hrobku, která se zdá na první pohled prázdná, zkoumáme dno jámy. Hledáme fosfor, zinek a další prvky, které indikují přítomnost lidského těla. Mohou napovědět, zda tam skutečně leželo, rozkládalo se a později ho někdo vyzvedl, nebo zda k pohřbu vůbec nedošlo,“ konstatuje.

Díky chemii lze také poměrně přesně určit, kde stála lidská sídla. Lidé tam hromadili organickou hmotu: dřevo na otop, krmivo pro dobytek, jídlo pro sebe. A také odpadky a exkrementy.

To vše se časem rozložilo na takzvané antropogenní prvky, jež jsou jasným důkazem osídlení: už zmíněný fosfor a zinek z rozložených těl, ale také vápník z popela či hořčík, draslík, měď nebo mangan, které indikují hospodářské a industriální aktivity.

Letecká archeologie objevila v okolí Řípu desítky mohyl podobných těm, které Jan Turek a jeho tým zkoumali. Mohla některá z nich patřit praotci Čechovi?

O jeho přítomnosti na Řípu se zmiňuje už Kosmova kronika. Jeho pohřeb v mohyle popisuje Václav Hájek z Libočan takto: „Třetího dne jej nesli nedaleko od jeho příbytku na západ slunce a na jedné pláni tělo jeho všichni oupějíce a křičíce líbali a pak je pohřbili. Potom to místo a ten hrob za dlouhý čas navštěvujíce plakali a klaněli se mu. Na tom místě ves postavili a v počest toho hrobu jí dali jméno Ctiňoves.“

Obec Ctiněves leží na úpatí Řípu. A snímky letecké archeologie skutečně objevily v místě, které Hájek popisuje - poblíž hřbitovní zdi - základy lichoběžníkové stavby s hlubokou jámou, která mohla být hrobem.

Archeologický průzkum z roku 2009 v ní však našel jen střepy keramiky pocházející z různých historických období.

„Nicméně pověst měla reálný základ. Ještě v Hájkově době byla poblíž vsi opravdu vidět mohyla. Ta také dala obci název, který odkazoval na čest významného pohřbu. Pohřben v ní ovšem nebyl praotec Čech, ale nějaký náčelník kultury kulovitých amfor,“ dodává archeolog.

Hrob tedy existoval, vznikl však minimálně tři a půl tisíce let předtím, než přišli Slované do Čech.

„Vojvoda Čech nebyl jediný, v mohylách pod Řípem postupně spočinuly mnohé ostatky významných lidí z minulosti. Jde o jakýsi posvátný archetyp: každá kultura, která zde pobývala, měla svého vlastního praotce. Kořeny Jiráskovy pověsti jsou tedy podstatně starší a naši praotcové nebyli Slované. Pocházeli z populací, které mají původ jednak na Blízkém východě, konkrétně v Anatolii v jihovýchodním Turecku, a jednak v severním Černomoří,“ vysvětluje.

A co třeba Keltové, díky nimž se v římských pramenech dochoval první název naší země Boiohaemum neboli Bohemia - podle kmene Bójů? Nebo Germáni? Ti se také zapsali v našich genech?

„Ano, i tato historická etnika, jejichž názvy známe z děl antických historiků, byla součástí genetického základu obyvatel střední Evropy. Ale i oni mají kořeny v předchozích migračních vlnách z Anatolie a Černomoří. Proto je archeologie pro současnou společnost důležitá. Nepřináší sice technické objevy, patenty a inovace, ale definuje naši evropskou a národní identitu,“ uzavírá archeolog Jan Turek.