Neprovdala se a neměla děti. Svůj život zasvětila výzkumu nervových buněk

Byla krásná, elegantní a nesmírně chytrá. Toužila stát se spisovatelkou, částečně i proto, že milovala příběhy, které jí v dětství vyprávěla chůva Giovanna. A právě tato chůva, respektive její zhoubná nemoc, určila životní dráhu Rity Leviové-Montalciniové. Dívka cítila obrovskou bezmoc, že ji nemůže vyléčit, a tak se rozhodla stát lékařkou.

Rodiče, elektroinženýr a matematik Adam Levi a malířka Adele Montalciniová, jí v rozhodnutí sice nebránili, ale otec měl pochybnosti, zda se lékařské povolání hodí pro ženu. Bál se, že dceřina kariéra ohrozí tradiční ženskou roli matky a manželky. Oprávněně. Rita se neprovdala a neměla děti. Nikdy však nelitovala toho, že otcovo přání nerespektovala. Už od začátku si šla cílevědomě za svým.

Během osmi měsíců se doučila řečtinu, latinu a matematiku a v roce 1930 nastoupila na lékařskou fakultu na Turínské univerzitě. V té době tam studovalo pouze sedm dívek. Brzy se stala studentkou histologa Giuseppe Leviho, pod jehož vedením překonala genderovou diskriminaci a nerovnost panující v oboru medicíny. A právě Levi probudil v Ritě zájem o poznání a prozkoumání nervové soustavy.

Po absolvování lékařské fakulty působila na Turínské univerzitě jako Leviho asistentka. Slibnou kariéru však přerušilo přijetí protižidovských zákonů, na jejichž základě byla Rita pro svůj původ z univerzity vyloučena. Nenechala se ovšem od svého záměru proniknout do tajů fungování lidského těla odradit, a když v roce 1940 objevila starší článek pojednávající o pokusech na kuřecích embryích, pustila se do badatelské činnosti.

Mladá vědkyně se pokusila zopakovat laboratorní experimenty, které v článku popsal americký embryolog Viktor Hamburger. Zajímalo ji, zda vývoj nervové soustavy kuřecích embryí ovlivňuje víc genetika, nebo vnější vlivy. Z šicích jehel si vyráběla skalpely, upravovala malé nůžky i hodinářské pinzety, aby mohla ve svém pokoji embrya pitvat.

Když v roce 1942 začaly na Turín dopadat bomby, rodina se přesunula na letní sídlo v Piemontu. A přestože odhalení Ritiných výzkumů mohlo znamenat uvěznění či dokonce smrt, pokračovala v nich i zde. Naštěstí nebyla nikdy přistižena, kterak si pro oplozená kuřecí vejce dojíždí na kole na nedalekou farmu. O rok později už se rodina opět stěhovala, tentokrát do Florencie. Zde ji zastihlo osvobození, po kterém Rita pracovala jako lékařka v uprchlickém táboře.

Ve dne v noci ošetřovala zraněné i postižené infekčními nemocemi. Viděla hodně utrpení i smrti, což ji utvrdilo v tom, že lékařské povolání není pro ni. Vrátila se do Turína a postupně i ke studiu kuřecích embryí, zkoumala hlavně nervová vlákna a nervové buňky.

Výsledky její práce s Levim publikovaly švýcarské a belgické časopisy, čímž se vědkyně definitivně etablovala mezi kolegy. Po mnohaleté vědecké činnosti pak učinila zásadní objev, totiž že nervové buňky se formují již v embryonální fázi a pro jejich růst, vývoj a funkci je zásadní bílkovina.

Dávno předtím však publikované výsledky výzkumu zaujaly Hamburgera, který nepřímo stál u počátků Ritiny vědecké kariéry. V roce 1947 ji pak dokonce požádal, aby se připojila k jeho týmu v laboratoři na Washingtonské univerzitě v St. Louis ve Spojených státech. Rita zpočátku nemohla uvěřit, že by se slavný vědec zajímal o její práci, ale nakonec se – byť velmi nerada – rozloučila s rodinou a nastoupila na loď plující přes Atlantik. Bylo to dobré rozhodnutí.

Drobná a elegantní Rita byla opakem vysokého a temperamentního Hamburgera. Zatímco ona neváhala učinit intuitivní kroky, on pracoval uvážlivě. A tak z původně plánovaného jednoho semestru zůstala v laboratoři bezmála třicet let. Získala podporu svého mentora i vybavení tolik potřebné pro výzkum.

Vášeň pro výzkum sdílela kromě jiných vědců také s přítelem, tichým fyziologem a biochemikem Stanleyem Cohenem. Vyhledala ho a vydala se za ním do laboratoře na katedře biofyziky Federální univerzity v Rio de Janeiru. V kabelce měla ukryté dvě myši s nádory měkkých tkání, u nichž plánovala s Cohenem ověřit výsledky.

V roce 1952 se dvojici podařilo izolovat protein, nervový růstový faktor, důležitý pro přežití nervových buněk. Právě tento objev představoval zásadní průlom, který umožnil porozumět některým onemocněním, jako jsou rakovina, Alzheimerova nebo Parkinsonova choroba, a otevřel dveře k výzkumu možností jejich léčby. Rita a Stanley Cohen získali za tento objev v roce 1986 Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství.

Rita v laboratoři na Washingtonské univerzitě „pracovala jako ďábel“ a velmi rychle se etablovala coby vědkyně světové úrovně. V roce 1956 byla jmenována docentkou a o dva roky později profesorkou. V 60. letech řídila nejdříve Výzkumné centrum neurobiologie a následně Laboratoř buněčné biologie v Římě.

V 70. letech se po odchodu do důchodu výrazně angažovala v kulturním a sociálním životě. Zasazovala se o podporu vědy, vzdělávání a větší zastoupení žen na vedoucích výzkumných a akademických pozicích. Proto také založila nadaci na podporu vzdělávání afrických dívek v medicíně a ošetřovatelství.

Je také autorkou populárně-naučných publikací, například knihy Tvoji předkové, v níž popisuje životy a úspěchy žen ve vědě. V roce 2002 založila Evropský institut pro výzkum mozku (EBRI) v Římě s cílem nabídnout multidisciplinární výzkumné centrum pro mladé vědce, v němž pracovala až do své smrti v roce 2012 ve věku 103 let.

Na absenci manželství ve svém životě měla jasný názor: podle ní by ho mohla poznamenat zášť a rivalita z úspěchu. Ritu charakterizoval vytříbený vkus, milovala elegantní oblékání a vždy vypadala bezchybně – s dokonale upravenými vlasy a vkusnými šperky. Svůj úspěšný život a dlouhověkost připisovala jednoduché rovnici: „Málo jídla, žádný manžel a žádné výčitky svědomí.“