Matikou i fyzikou dokázala studenty nadchnout, přesto byla desítky let profesně přehlížená

Pro fyziku a matematiku nadchla mnoho studentů, kterým přednášela, zatímco v jedné ruce střídala křídu a cigaretu, protože druhou měla po mrtvici ochrnutou. Od roku 1985 je dokonce mladým fyzičkám na počátku jejich výzkumné kariéry udělováno ocenění nesoucí její jméno. Ženy ve vědě to nemají jednoduché ani dnes. Ovšem Marie Göppertová-Mayerová se musela ke kýžené pozici výzkumné pracovnice těžce propracovat.

Narodila se na začátku minulého století pediatrovi Friedrichu Göppertovi a jeho manželce Marii, učitelce francouzštiny a talentované klavíristce. Když jí byly čtyři roky, rodina se z Katovic, které byly tehdy součástí Pruska, přestěhovala do Göttingenu v Dolním Sasku.

Mohlo by se zdát, že v univerzitní dráze jí nic nebránilo. Byla bystrá, rodiče ji ve studiu podporovali a štěstí měla také na učitele. Jenže doba nepřála dívkám, které chtěly víc než být ženou v domácnosti. Soukromá dívčí škola v Göttingenu byla rok před Mariinými závěrečnými zkouškami uzavřena. A tak musela v roce 1924 maturovat v Hannoveru.

Hned na jaře téhož roku se zapsala ke studiu na Georg-August Universität v Göttingenu. Jediná žena, která na univerzitě v té době působila, učila bez platu. To byl úděl, který později opakovaně potkával i Marii. Ačkoliv chtěla původně studovat matematiku, její zájem si nakonec získala teoretická fyzika. O mnoho let později zdůvodnila přechod takto:

„Matematika se mi začala zdát příliš podobná řešení hádanek. Fyzika je také řešení hádanek, ale hádanek vytvořených přírodou, nikoli lidskou myslí.“ A protože se Göttingenská univerzita ve 20. letech proměnila v centrum rozvoje kvantové fyziky, měla Marie pro hledání odpovědí na zmíněné hádanky tu nejlepší společnost.

Na fakultě v té době působili zakladatelé kvantové mechaniky Max Born a Werner Heisenberg, na přednášky chodila s Robertem Oppenheimerem, pozdějším strůjcem atomové bomby. Ten prý přerušoval výklad otázkami a komentáři tak často, až Marie obcházela studenty s peticí, která ho měla přinutit zmlknout.

Disertační práci dokončila v roce 1930, ve zkušební komisi zasedli hned tři laureáti Nobelovy ceny. V době, kdy se Marie připravovala na doktorát, jí zemřel otec a matka. Aby udržela dům, poskytovala bydlení studentům univerzity. Jedním z nich byl i Američan Joseph Edward, kterého si Marie v roce 1930 vzala.

Joseph získal místo na univerzitě v Baltimoru a manželský pár se přestěhoval do Spojených států. Marie odjížděla s nadějí, že v Americe bude mít lepší podmínky pro vědeckou kariéru, ale mýlila se. V rámci ekonomické represe a boje proti nepotismu nemohli členové rodiny pracovat na stejné fakultě. Jediné, co jí bylo povoleno, byla pozice dobrovolné spolupracovnice. Několik let pracovala bez nároku na plat, ale aspoň mohla provádět výzkum. Jak sama poznamenala, věda pro ni byla zábava.

Svůj čas také věnovala péči o dceru Marii Annu a syna Petra Conrada. V roce 1933 se stala americkou občankou. Pokud jde o výzkum, spolupracovala zejména s manželem a fyzikem Karlem Herzfeldem na studiu organických molekul. A také se začala zajímat o jadernou fyziku.

V roce 1939 získal Mariin manžel Joseph pozici docenta na Columbia University v New Yorku. Na Marii opět zbyla pouze neplacená pozice, mohla však vyučovat. V roce 1940 manželé vydali knihu Statistická mechanika, po mnoho let známou a populární jako „Mayer a Mayer“.

V únoru 1946 byl Joseph jmenován profesorem na katedře chemie na Chicago University a Marie se stala opět neplacenou dobrovolnicí, tentokrát na pozici mimořádné profesorky. Mohla se podílet na výzkumu, vést studenty a přednášet. Za několik měsíců získala pozici výzkumné pracovnice na částečný úvazek v nově vzniklé laboratoři pro mírové využití jaderné energie, kterou spravovala Chicago University.

Tak se postupně vyprofiloval Mariin hlavní zájem – jaderná magická čísla. Během usilovné několikaleté výzkumné práce dospěla k nové představě o struktuře atomového jádra a procesech probíhajících uvnitř.

Tajemství se skrývalo ve slupkách a magických číslech. V tomto období usilovali o navržení slupkového modelu jádra i jiní badatelé. Na druhé straně Atlantiku to byl především německý jaderný fyzik Hans Jensen. S Marií se poprvé setkali v roce 1950 a společně své závěry publikovali o pět let později.

Jejich teorie slupkového modelu struktury atomových jader jim v roce 1963 vynesla Nobelovu cenu za fyziku. Marie, které se kvůli slupkám začalo přezdívat Cibulová Madona, se stala první ženou, která získala Nobelovu cenu za teoretickou fyziku.

První placenou řádnou profesorskou pozici na plný úvazek získala v roce 1959 na University of California. Stalo se tak více než 30 let po získání odpovídající kvalifikace. Po příjezdu ji postihla mrtvice, ale i tak pokračovala ve vědecké činnosti a výuce až do své smrti v roce 1972.