Dvakrát byla nominována na Nobelovu cenu, přesto její díla upadla v zapomnění. Nepsala česky, ale německy

Často je srovnávána s Boženou Němcovou, s níž ji spojoval zájem o život na českém i moravském venkově. Pro svá stěžejní díla si zvolily stejný název Babička. Ovšem zatímco Němcová idylicky popisuje laskavou a moudrou stařenku, Marie podává faktický portrét staré, upracované a bídou soužené prosté ženy.

Pro obě autorky literární dílo znamenalo úspěch, ovšem popularita velmi oblíbených Mariiných knih se postupně vytratila. V tomto „souboji“ je Němcová historickou vítězkou, protože psala česky. Marie si zvolila němčinu, která po nástupu druhé světové války i po ní nebyla rozhodně jazykem, kterému by zdejší svět literatury fandil. Poválečnou garnituru dráždilo také hluboké humanistické poselství autorčina díla.

Marie von Ebner-Eschenbachová, rozená hraběnka Dubská z Třebomyslic, přišla na svět v roce 1830 na zámku v obci Zdislavice u Kroměříže. Její matka Marie von Vockelová zemřela šestnáct dní po narození dcery.

Pocházela z protestantského rodu, který byl do šlechtického stavu povýšen ve 2. polovině 18. století a raně barokní zámek ve Zdislavicích vlastnil od roku 1800. Původ otcovy rodiny sahá až do 12. století k moravskému rodu Dubských z Třebomyslic.

Majetek ztracený v konfiskacích po účasti ve stavovském povstání získal hraběcí rod zpátky v 18. století. Napoleonské války přežil Mariin otec Franz von Dubský. Působil ve francouzských válkách a v osobní službě císaře Františka II.

Po smrti manželky se oženil ještě dvakrát, přičemž pro Marii bylo zásadní jeho druhé manželství s Xaverinou, hraběnkou Kolowrat Krakowskou.

Nevlastní matka výrazně podpořila Mariin literární talent a zajistila jí setkání se spisovatelem a dramatikem Franzem Grillparzerem. Mladá hraběnka začínala psaním básní, které si tajně poznamenávala na útržky papíru.

O její básnické tvorbě se Grillparzer vyjádřil pochvalně, ocenil její pozorovací schopnosti a smysl pro rytmus. Jeho slova byla nejen motivací, ale také umlčela nesouhlasné projevy příbuzných k literární tvorbě mladé dámy. Zejména babička Vockelová považovala psaní za hřích a nebezpečí pro výchovu šlechtičny. A nebyla v rodině zdaleka jediná.

První Mariiny literární pokusy byly francouzsky psané básně. Za ně si vysloužila pokárání od bratrance Mořice, protože všechny vzdělané vrstvy mluvily německy. Marie byla od raného dětství v kontaktu i s češtinou, o což se zasloužily dvě české chůvy ve Zdislavicích, kde rodina trávila léto.

Na zimu se přesouvala do Vídně, kde se Marie plnými doušky oddávala četbě a divadlu. Právě časté návštěvy představení v Burgtheatru znamenaly obrat v její literární tvorbě, kdy se přiklonila k dramatu.

O patnáct let starší bratranec Mořic von Ebner-Eschenbach ovlivnil Mariin život ještě jednou, a to když si ji vzal za ženu. Mladá šlechtična se stala ženou v domácnosti, ale také pronikla do nejvyšších kruhů vídeňské společnosti včetně významných literátů. Díky nim měla přehled o soudobé německé i světové literatuře.

Manželství zůstávalo bez dětí, a tak měla dost času na psaní, kterým trávila všechen volný čas. Každé léto se pravidelně vracela na Moravu. Svou rodnou vesničku si zamilovala natolik, že si v ní přála být pochována.

Mariin pozorovací i literární talent léty dozrával. V roce 1858 jí vyšla anonymně humoreska Z Františkových lázní. Pozornost příliš nevzbudila a svou prvotinu nehodnotila kladně ani sama autorka. Následovala dramata, ale ani ta se nedočkala úspěchu.

Zásadní změnu ve spisovatelské dráze jí přinesl odklon k próze a k ženským postavám. Povídka Babička publikovaná v roce 1875 vychází ze skutečného příběhu o staré ženě a útrapách, které ji v životě potkaly. Skutečný průlom a první velký literární úspěch ale zaznamenala románem Božena vydaným o rok později. Psychologický portrét české služebné se líbil kritice i čtenářům.

Následovaly další povídky a novely, čtenáři si oblíbili například dílko Hodinářka Lotti (1889), které Marii již definitivně zařadilo mezi uznávané německy píšící spisovatele. V hodinářském oboru dokonce získala výuční list, stala se členkou Vídeňského hodinářského spolku a také vášnivou sběratelkou hodin. Náměty ovšem nečerpala jenom ze světa lidí, o čemž svědčí příběh loveckého psa Krambambuli (1889), který byl dokonce o století později zfilmován.

Mariino a Mořicovo manželství zůstalo až do konce bezdětné. Mořic, řádný profesor fyziky a chemie na ženijní akademii, byl častým kritikem úrovně rakouské armády, což vyústilo v předčasné penzionování. Ve výslužbě sepisoval svoje paměti, jež kromě jiného přibližují Mariin život a tvorbu, kterou neúnavně podporoval.

Její literární dílo je žánrově rozmanité, zahrnuje povídky, bajky, pohádky, eseje z cest i aforismy a memoáry. Ovlivnila ho ruská realistická literatura, především Turgeněv, Tolstoj a Dostojevskij, jejichž díla vystihuje pravdivé a objektivní zobrazení typických charakterů a psychologická analýza postav.

Podstatou Mariiny tvorby s převážně sociální tematikou se stal život rakouské šlechty i prostého venkovského lidu, který pozorovala na moravských vesnicích. Ačkoliv někdy není lokalizace místa přesně určena nebo není uveden název, z líčení krajiny lze vesnici nebo město snadno poznat.

Právě díla z prostředí moravského venkova, jejichž hlavními hrdiny jsou neněmečtí příslušníci nižších společenských vrstev, jsou považována za nejzdařilejší. Objektivně dokázala popsat nejrůznější sociální typy, k nimž patřili jak příslušníci středního a šlechtického stavu, tak služebníci, čeleď a lidé na okraji společnosti. Vůči aristokracii zastávala spíše kritické stanovisko, především poukazovala na charakterové nedostatky a sociální nadřazenost.

Marie se dnes řadí k významným představitelům kritického realismu na Moravě, kteří se v 19. století prosadili v německy mluvícím světě. V roce 1898 byla vyznamenána nejvyšším rakouským civilním řádem, Čestným křížem za vědu a umění. A hned dvakrát byla nominována na Nobelovu cenu za literaturu, a to v letech 1910 a 1911.