Chtěla svět nakazit dobrem. Jako druhá žena na světě za to dostala i Nobelovu cenu míru

Narodila se jako nejmladší z osmi dětí ve druhé polovině 19. století. Vyrůstala bez matky, která zemřela při dalším porodu, když Jane byly dva roky. O to více se upnula na otce, spravedlivého a morálně pevného muže.

Oporu a pocit bezpečí násobilo ještě to, že si díky němu brzy zamilovala klasickou literaturu. Za každou přečtenou knihu dokonce dostávala malou finanční částku – ovšem až poté, co převyprávěla obsah díla a zodpověděla otcovy otázky. Jako motivace to fungovalo skvěle.

Ve čtyřech letech Jane bohužel onemocněla kostní tuberkulózou, která jí způsobila zakřivení páteře a celoživotní zdravotní problémy. Nikdy se však nestalo, že by víc myslela na sebe než na druhé. Možná to způsobila návštěva vyloučené lokality na okraji sousedního města, kde jako šestiletá poprvé viděla, v jak nuzných podmínkách někteří lidé žijí. Už tehdy prý nabyla přesvědčení, že dokáže situaci změnit. Zájem o chudé v ní podnítila také četba románů Charlese Dickense.

V období dospívání Jane lákalo studium medicíny. Rozhodla se pro Smith College v Massachusetts. Ačkoliv otec s výběrem školy nesouhlasil, protože byla daleko od domova, přijímací zkoušky dceři povolil. A Jane byla roku 1877 ke studiu přijata. Nakonec však vyslyšela otcovy prosby a nastoupila na dívčí školu, která připravovala dívky na misijní činnost a praktický život.

Učila se latinsky, řecky a francouzsky, ponořila se do studia historie, literatury a morální filozofie. Stala se z ní velmi dobrá řečnice a diskutérka, ovšem sen studovat medicínu ji neopustil. Po škole si proto podala přihlášku na Woman’s Medical College of Pennsylvania, kam nastoupila na podzim roku 1881. Naděje na kariéru lékařky však zmařily bolesti páteře, opakované hospitalizace a nervové zhroucení.

Jane podstoupila operaci a dlouhou rekonvalescenci. Kromě toho pociťovala zmatení ohledně své role ženy. Zásadní se pro ni stala esej Poddanství žen (1869) britského filozofa Johna Stuarta Milla, která podporuje emancipaci a vzdělání žen a zpochybňuje povinnost ženy zasvětit život rodině.

V roce 1883 navštívila Jane Evropu a její chudinské čtvrti, kde s konečnou platností pochopila, že se nemusí stát lékařkou, aby mohla pomáhat chudým. Druhou cestu do Evropy podnikla v letech 1887 až 1888 v doprovodu dlouholeté přítelkyně Ellen Gates Starrové. Společně navštívily komunitní centrum Toynbee Hall v londýnské chudinské čtvrti East End, které nabízelo poradenství, zdravotnické služby, ubytování i vzdělávání.

Úspěch tohoto projektu podnítilo tzv. hnutí usazování (Settlement House Movement), které studovalo podmínky chudých, příčiny chudoby a usilovalo o její eliminaci. Tato návštěva pomohla dokončit Janinu myšlenku na projekt otevření podobného domu v Chicagu. To se uskutečnilo v roce 1889.

Hull House, jak centrum její zakladatelky Jane a Ellen pojmenovaly, se nacházel v chicagské čtvrti Near West Side s velkým množstvím přistěhovalců. Příslušníci různých etnických skupin a národností imigrovali do Chicaga převážně ve druhé polovině 19. století. V Hull House se měly všechny vrstvy obyvatelstva propojit a sdílet životy ve vzájemném respektu. Jeho cílem bylo fungovat jako sociální zařízení, kde budou lidé žít a navzájem se učit.

Centrum zpočátku nabízelo služby denní péče, knihovnu, vyučování a také zprostředkování zaměstnání, od roku 1900 pak poskytovalo ubytování pro pracující ženy. Nacházelo se zde veřejné hřiště, kuchyně, umělecká galerie anebo bazén. Postupně vznikla školka, kluby pro děti a mládež a později i pro dospělé. Pořádaly se zde kurzy šití, vaření, rétoriky, vedení domácnosti nebo výuka cizích jazyků. V zařízení se konaly koncerty, přednášky a diskuse na různá témata. Hull House se postupně zaměřoval i na pomoc starým a osamělým lidem.

Nešlo však jen o komunitní centrum, ale i o výzkumné pracoviště. Pracovnice se snažily identifikovat příčiny sociálních problémů svých klientů, k nimž se řadila zejména chudoba, nezaměstnanost, absence zdravotní péče, nevzdělanost nebo kriminalita. Vytvořily specifické metody pro sledování jednotlivých případů, tzv. barevné kódovací grafy (mapy), které rozdělovaly městské bloky podle různých ukazatelů (např. mzdové příjmy, etnické složení, náboženské vyznání).

Jane vložila do tohoto zařízení i jeho poslání celý svůj osud. Vyvíjela tlak na lokální i národní vlády, aby prosadila některé legislativní změny. Její zásluhou bylo dosaženo zákazu práce dětem mladším čtrnácti let, zavedení osmihodinové pracovní doby pro děti a ženy, zavedení povinné školní docházky, právní ochrany žen nebo zavedení prvního soudu pro mladistvé v Americe. Jane hrála klíčovou roli i v mnoha místních a národních organizacích.

V roce 1911 se stala viceprezidentkou asociace, která požadovala schválení ústavního dodatku o volebním právu žen.

Na počátku 20. století se začala prosazovat v mírovém hnutí. V dubnu roku 1915 se zúčastnila mezinárodního mírového kongresu v Haagu, kde ženy usilovaly o mediaci a ukončení války. Jane se dokonce setkala s prezidentem Woodrowem Wilsonem, její prosby a požadavky však nebyly vyslyšeny. V roce 1917 se Amerika zapojila do první světové války. Jane se nevzdávala a udržela si své pacifistické stanovisko.

V roce 1919 byla zvolena první prezidentkou organizace Women’s International League for Peace and Freedom, v níž se ženy zasazovaly o odzbrojení, mezinárodní spolupráci a předcházení válkám. Vydala se i na světové turné, avšak na cestách se její zdravotní stav zhoršil. V Japonsku absolvovala operaci, při které jí byl odstraněn nádor. V roce 1926 ji postihl infarkt. I přes zdravotní obtíže však pokračovala v šíření mírové myšlenky po celém světě.

Během turné navštívila také Prahu, ale nebyl to její první dotek se zemí v srdci Evropy. V roce 1904 se totiž v Chicagu setkala s Alicí G. Masarykovou, která v Americe sledovala sociální podmínky českých a slovenských přistěhovalců a jejich život v chicagských chudinských čtvrtích.

Jane se celý život zasazovala o řešení společenských i sociálních otázek. Za svůj celoživotní přínos pro společnost obdržela řadu cen včetně té nejprestižnější, Nobelovy ceny míru, a to v roce 1931. Získala ji jako první Američanka a jako druhá žena na světě vůbec (první byla pražská rodačka Bertha von Suttnerová). Ceremoniálu v Oslu se však nemohla zúčastnit, protože v té době čekala na operaci. Zemřela o čtyři roky později v Chicagu. Až do své smrti byla hlavní prezidentkou Hull House, který zůstal v provozu dalších třicet let.