České zprávy sleduju, i když žiju jinde, říká topmodelka Soukupová

Jde to vlastně docela dobře. U našeho domu najdete ovoce a zeleninu. Rostou tam také ovocné stromy. Řekla bych to takhle: V každém ročním období tam je něco, co se dá sníst. Přece jen na Mallorce je v tomto směru pro zemědělství a zahradničení lepší počasí než v Česku.

Ano, létám odtud do světa. Vracívám se odtud také domů, do Karlových Varů, za rodiči. Jsem tam stále ráda. Mám přehled o tom, co se u nás děje. Děti mluví česky, na to dbám.

Když nepracuju, hodně se točí kolem dětí, což je asi logické. Řeším vše, co každá máma. Tedy co budou jíst, co musejí udělat do školy, jaké mají úkoly…

Teď je to už těžší, ta jazyková konkurence je vážně velká. Všechny mluví anglicky, španělsky, česky. Jeden se už učí také francouzsky a německy.

Když byly malé, pomáhaly mi v tomto hodně české televizní pohádky. Líbilo se mi, že vlastně nemohly říct: Ne, nebudu se koukat, protože je to česky. Jak rostou, už ten jazykový výběr mají. Mluvím o starších dvou dětech, které se už dívají hodně na platformy, hlavně na Netflix. Volí jaksi přirozeně angličtinu. Nejmladší dceru ještě v tomhle směru umluvím. Na druhou stranu, na ty starší jsem měla z pohledu výuky češtiny víc času. Jsou schopné v ní i psát.

Děkuju. Ještě se pochlubím, že syn Finn je na tom skutečně dobře. Správně dá v češtině i všechny ty háčky a čárky, zvládá napsat i/y. Byl první, tak jsem se na něj soustředila asi nejvíc ze všech dětí, a to ve všech směrech. Češtinu slyší, vnímá, má ji v sobě. Naopak jeho mladší sestra Ella už psát česky tolik nechce. Já ji do toho ani nenutím. No a nejmladší dcera Stella ještě psát neumí. Uvidíme, jak se k tomu postaví. Každé dítě je zkrátka jiné.

Česky, ony ale někdy reagují v angličtině. Jde o situace, pro něž nemají tak velkou slovní zásobu. V těchto případech jim vše vysvětlím anglicky a vzápětí to ještě zopakuji česky, aby vše pochytily. Neříkám, že je to lehké. Jsem na ně sama, jsem také jediný český mluvčí v jejich běžném životě. Spíš venku, mimo domov, pochytí jiné jazyky.

Bob a Bobek, Krteček… Taková česká klasika, na níž jsem sama vyrůstala. A když jsme ve Varech o Vánocích, vidí většinu klasických pohádek, které jdou v televizi.

Ano, pouštím si je. Nedávno jsem zhlédla Vlny (režie Jiří Mádl, 2024 - pozn. red.), které se mi moc líbily. Pak ještě sleduju, které hollywoodské produkce v Česku natáčely. Na takové snímky se také ráda podívám. Líbil se mi mimo jiné Králíček Jojo (režie Taika Waititi, 2019 - pozn. red.), který vznikal také v Žatci. Co se týče seriálů, sleduju i českou produkci. Máme předplacenou platformu Oneplay, takže přehled o tom, co se v Česku točí, mám. Moc času ale jen tak na koukání na něco nemám.

Sednu si s dětmi. Ony vyberou snímek, na který se budeme koukat, k tomu si připravíme popcorn. A jsme „jenom“ spolu. Podobné chvilky milujeme. Někdy zajdeme také do kina, abychom příběh mohli sledovat na velkém plátně. Spíše ale vyhrávají zmíněné platformy, přece jen žijeme všichni v hektickém světě. V tom se asi v ničem nelišíme od jiných rodin.

(směje se) Než si cokoli pustíme, dohadujeme se všichni, někdy dost hlasitě a dlouho. Vyjednáváme, taktizujeme, padají nabídky, ale i rozhodné věty: Tohle nechci, na tohle se dívat nebudu. Obvykle pak vyhraje film, který vyberou starší děti. Přece jen jsou nejhlasitější.

Dá se říct, že několik týdnů. Byli jsme tam dva týdny v červenci, pak se vraceli na Mallorku, jeli do Itálie, pak zase do Varů. Přece jen léto u babičky s dědou je nejlepší. Nezůstáváme přitom jen ve Varech, pobýváme také ve Švihově, kde má dům babička, jezdíváme i do hor, v srpnu třeba na Šumavu.

Někdy se to stane. Ovšem spíš si myslím, že o tom moc nepřemýšlejí. Nejsem v Česku slavná takzvaně na první pohled. lidé spíš mají pocit, že mě někde někdy už viděli. „Slavná“ nejsem ani na Mallorce. Ale já mám obecně výhodu, že se dokážu úplně ztratit, když chci. V běžném životě se nikdy nelíčím. Výjimky dělávám jen tehdy, když jdu na nějakou slavnostní akci, na večeři. To sáhnu nejčastěji po řasence, čímž spíš ale své úpravy končívám. Taky nenosím podpatky.

Dělám práci, k níž hezké oblečení patří. Módu miluju, ráda chodím přehlídky, ráda fotím, s čímž souvisí i to, že si všechny tyhle přípravy - líčení, česání, šaty, pózy - náležitě užiju. Nicméně v soukromém životě se bez toho všeho obejdu. Není to moje priorita. Ano, ráda se hezky obléknu, ovšem tak nějak podle sebe. A že bych si hledala nejnovější módní trendy? Řešila, co se právě nosí? Ne, to mě nezajímá. Musím k tomu ještě dodat, že moje starší dcera to vidí jinak.

Módu odmala miluje. Ráda se fintí. O tom, co si oblékne, důkladně přemýšlí. Chce vypadat hezky skoro v každé situaci. Často se převléká. A také mi říkává věty typu: Mami, ty nemáš nic lepšího na sebe? Co sis to zase oblékla? Proč pořád nosíš legíny? Nevím, kde se u ní tenhle zájem o módu vzal. Podle mě se s ním - na rozdíl ode mě - už narodila.

Většinou můj exmanžel, pak máme ještě chůvu.

Zvykla jsem si na to. I na Mallorce jsou velmi úzké uličky. Jsem tak zvyklá narvat se s autem doslova na centimetry, někdy i na milimetry. Parkování a řízení v Česku mě tak vůbec nestresuje, je to jednoduché. Silnice jsou tady hodně široké.

Jen v případě velkých měst si musím vždycky zvyknout na tramvaje. Tam, kde jezdívám obvykle, se s nimi nepotkávám. Musím si tedy vždy včas po příletu do Prahy říct, pozor, tramvaj, počítej s ní!

Sleduju s rodiči televizní zpravodajství. Je to pevně zažitý rituál. Krátce před půl osmou se usadíme před televizí a pouštíme si zprávy.

My hodně mluvíme, zprávy nejsou výjimkou. V tichosti je rozhodně nesledujeme. To ani asi nejde. Jak žiju většinu roku v cizině, vnímám sem tam věci, které zaznívají, i jinak. Tak se o všem poté společně bavíme, ale v klidu. Doplňuju k informacím, které zazní, další věci, které znám z Ameriky. Když zprávy skončí, obvykle televizi vypínáme, na žádný seriál po nich nekoukáme. A občas si české zprávy pustím i sama, na Mallorce, jak mi to vyjde.

Jsem stále Češka, i když dlouhé roky žiju a pracuju venku. K tomu patří také to, že vedle filmů a seriálů stále ráda čtu české knihy. Dostáváme je od maminky, abych neztratila přehled o naší literatuře. Hodně často jsou to knihy obsahující nějaké zásadní životní rady, případně kuchařky. Musím se ovšem zároveň přiznat k tomu, že je velmi často nedočtu až do konce.

Počítá, ovšem je mi vždy líto, že nevím, jak kniha pokračuje, jak dopadne. Jenže já fakt nemám moc času jen tak si sednout někam s knihou. Tři děti jsou tři děti, do toho pracuju. Takže jediné, co mám dolistované až do konce, bývají právě ty kuchařky. Děti českou kuchyni milují, snažím se jim ji nabízet. Peču mimo jiné koláče.

Umím guláš, jen knedlíky k němu nemají. Podávám ho s rýží. Ke knedlíkům se musím ještě propracovat. Tak snad se jich někdy i ode mě dočkají. Jistotou je v tomhle směru pro ně stále moje máma, jejich babička.