Lucie Výborná: Mám ráda architekty vlastního života

Těžko říci. Mám dramaturga Tomáše Černého, který hosty do značné míry vybírá, protože jinak by to byl „svět podle Lucie Výborné“ a to by nebyla veřejnoprávní služba. Ale faktem je, že i já přicházím s nápady a dávám je do našeho společného mozkového trustu. A jak přibývají léta, už vím, co je důležité a co méně, a když máme s Tomášem vážnější téma, hledáme člověka, který ho dokáže dobře prezentovat.

Pozitivní přístup ničemu na vážnosti neubírá. Nic se nemusí prezentovat tragickým hlasem a tónem. Skoro o všem se dá mluvit normálně, otevřeně, hledat i v těžkém údělu nějaká pozitiva. Já mám ráda lidi, kteří si sahají velmi intenzivně na život, jsou architekty života.

Alice Valehrachová je jedním z nich, výjimečná, inspirativní bytost s těžkým osudem, která dokáže s humorem mluvit o životě vozíčkářky. Ten rozhovor jsme dělaly u ní doma v Brně, před vysíláním jsme si daly bábovku. Ona je vzácná tím, že mluví před vysíláním, během něj a po něm úplně stejně, v ničem necítíte sebemenší stylizaci.

Někteří lidé mají opravdu naloženo víc než druzí, a já obdivuji způsob, jakým se s tím dokážou vyrovnat. Nemyslím si, že sama bych obstála. Mám ráda, když si někdo třeba dokáže v práci, která ho přestala těšit, říct: „Můj čas už se tu naplnil, tak zkusím zase něco jiného.“ Ale k tomu je samozřejmě potřeba hodně odvahy.

Já jsem pravděpodobně na lidech závislá. Příští rok už to bude dvacet let, co dělám rozhovory v Českém rozhlase, a to od pondělí do pátku, což je, jak řekl jeden můj kamarád, naprosto šílené. Ano, je. Ale mě to opravdu zajímá: osudy, motivace, zápal.

Myslím si, že rádio umí skvěle předávat energii. A já veškerou energii do rádia dávám. Když dáte tématu energii strašnosti, budete žít ve strašnosti. A spousta reportérů, jak televizních, tak rozhlasových, tu energii strašnosti dává najevo už hlasem, když nasadí extrémně vážný tón už na začátku informace. To je zbytečné, můžeme se přece bavit normálně, laskavě.

Laskavost je vlastnost, které si velmi cením, protože dává lidi dohromady, harmonizuje vztahy, je o naslouchání, empatii, trpělivosti. A když proudí energie vaší laskavosti, člověk na druhé straně vám odpovídá podobným způsobem.

Myslím, že od dětství, vždycky jsem byla zvědavá. Můj tatínek uměl skvěle naslouchat, já jsem se to od něj postupně naučila a myslím, že jsem v tom čím dál lepší. A čím dál víc se snažím potlačit jakékoliv vlastní exhibice, protože důležité je to, co řekne ten druhý. Ale má to jeden háček: může se totiž stát, že vás tak dlouho fascinují příběhy jiných lidí, až upozadíte ten vlastní. Udržet balanc nemusí být snadné.

Já s tím nebojuji, mám deníky. A do nich si zapisuji věty, které stojí za pamatování a ke kterým se třeba později vracím a čerpám z nich. Ale je fakt, že s těmi lidmi vlastně žiji, protože o nich hodně přemýšlím. Jedna věc totiž je, že o nich dostanu rešerše a v nich i dost podrobné informace. Ale druhá věc je, že přemýšlím o tom, jaký ten člověk je, jak vystupuje na veřejnosti, co ho žene dopředu. Z toho vznikne nějaký koncept a potom, když už sedíte s hostem tváří v tvář, se to najednou zase celé jeví jinak. Příprava je sice skvělá věc, ale potom jste hozená do vody, protože rozhovor je do jisté míry volná drezúra.

No jéje! Já už jsem v duchu byla jadernou chemičkou i matematičkou, přestože mi ani jedno ve škole mírně řečeno nešlo a nenáviděla jsem to. Ale najednou mluvíte se špičkovým chemikem nebo s odborníkem na umělou inteligenci a jeho nadšení a erudice jsou tak nakažlivé, že máte pocit, že by vlastně bylo hrozně fajn to dělat. Zjistíte, že vás ve škole měli učit něco trochu jiného, to či ono vám ukázat, nadchnout vás.

Nedávno jsem byla na pohřbu svého skvělého gymnaziálního profesora Miloše Hoznauera, který zemřel v pětadevadesáti letech „sytý svých dnů“, a uvědomila jsem si, že on byl vlastně moje štěstí, protože jako češtinář a milovník literatury mě nadchnul. A já jsem díky němu věděla, že budu češtinu už navždy milovat a chtěla bych se jí živit.

Samozřejmě. Z hor totiž vím, jak málo znamenáme. Vždyť položíme jen zrníčko na hromadu dalších zrníček, a jak praví můj oblíbený čínský básník, „v čase mineme, jak řeka po vlnách unáší loď“. Jsme tady zkrátka na chviličku.

Vzpomínám si na situaci, kdy jsem se vracela z poměrně velké výšky na hoře Čo Oju, což je šestá nejvyšší osmitisícovka na světě. Byla jsem ještě nad hranicí sedmi tisíc metrů a viděla těch pár stanů v druhém výškovém táboře a nějaké postavičky okolo. A najednou jsem si uvědomila, jak je to celé lidské pinožení legrační.

Totéž se mi stalo teď v Antarktidě, šli jsme s Kristianem k jižnímu pólu. A v určité chvíli se spatříte, a jako kdyby proběhl nějaký zoom. Vidíte sama sebe na lyžích, táhnete ty obrovské sáně, vedle vás nebo před vámi jde nějaká postava také na lyžích a také táhne ty obrovské sáně. A najednou vystoupíte nahoru a začnete zoomovat. Postavy se zmenšují a zmenšují, až vidíte obrovskou bílou pláň a na ní dvě malinké postavy. A všude tu obrovskou Antarktidu, začátek nebo konec světa, postavy už nejsou vidět…

Ono je důležité, jak moc umíte zoomovat. Když to umíte udělat – a je jedno, jestli jste u Berounky na rybách, nebo na cestě na jižní pól –, najednou se dostanete až do vesmíru a vidíte Zemi jako malou kuličku a roztáhne se ve vás úsměv.

Vylezla jsem skoro všechny alpské čtyřtisícovky, je jich osmdesát dva, čtyři mi ještě zůstaly. A když někam lezete, samozřejmě chcete být až nahoře, rozhlédnout se, říkat si „támhle jsem byla“. A díváte se na tu horu z jiné strany a vidíte další horu a chtěla byste na ni taky vylézt, protože má třeba krásný tvar.

Ale když jsme vylezli v roce 2019 na nejvyšší horu Antarktidy, tak jsem poprvé měla pocit, že vlastně nechci být nahoře, ale že potřebuji být všude, rozprostřít se jako bílá mlha do toho obrovského prostoru. A to bylo moje největší překvapení a možná i zážitek.

Bojím. V období kolem padesátého roku věku jsem měla vynikající formu. V tom roce jsem přelezla velký traverz po několika čtyřtisícovkách v Alpách a říkala jsem si, že to je v padesáti letech dost slušný výkon. Byla jsem zkrátka rozjetá přesně na oné hraně, odkud není návratu.

To je pocit, že vám hory dávají víc, než vám může poskytnout kterýkoliv živý člověk. A jakmile tu hranu překročíte, ztratíte sociální kontakty. Budete chtít být na horách víc a víc a ještě víc a ztratíte to, co jste si vybudovala doma. Včetně manžela a dítěte.

Mám pár kamarádů, kteří tuhle hranici překročili nejenom v horolezení, ale i v jiných sportech, a věřila jsem, že mně se to nikdy v životě nestane. Ale jednou jsem si vylezla jednu čtyřtisícovku úplně sólo, a když jsem byla nahoře, najednou jsem si uvědomila, co dělám a kde jsem. A dostala jsem obrovský strach, že už neslezu dolů, že se mi něco stane a nestihnu se vrátit k těm lidem, které mám ráda. Že jim to nestihnu říct. Tak velký strach jsem snad na horách nikdy neměla.

Bylo to těžké. Přitom bylo všechno úplně v pořádku, celý ten strach byl hovadina. Ale najednou jsem si uvědomila, že už vlastně stojím jednou nohou za tou hranicí, kterou jsem nikdy nechtěla překročit.

Jsou to váhy. Už nechci – i když jsem to dost dlouho dělala – profičet životem bez vědomého stavu. Proto si občas načmárám do deníku těch pár vět, abych mohla žít vědomý život a k horám se vrátit. A když pak jdu a jsem tam měsíc sama nebo jako členka expedice, kdy jde každý stejně většinou sám, tak si ty věty a věci zpracovávám.

Teď jsme s kamarády, kterých si moc vážím, poprosili kamaráda šerpu, aby nás převedl přes hory Nepálu do království Mustang, a bylo to fascinující. Chtěli jsme vidět starý svět, který se pomalu ztrácí, a ještě jsme to stihli.

Dceři je dvaadvacet a už s námi nebydlí, ta je z toho venku. A manžel si zvykl. Nedávno mi řekl, že musel v nějakou chvíli přijmout myšlenku, že mě jednou přivezou v rakvi. To muselo být extrémně těžké.

Do medvědů je jednodušší se zachumlat. Ale já mám dvoumetrového bráchu, takže na tom pořekadle, že si vybíráme buď naše otce, nebo bratry, asi něco je.

Dělala jsem rozhovor s Jakubem Wehrenbergem, který natočil dokument Mise hledání lásky o tom, jak se lidé seznamují. A uvědomila jsem si, že jsem ráda, že jsem to zvládla ještě v době, kdy se lidé seznamovali v kavárně, v práci, bez internetu. Vůbec si neumím představit, jak bych to dneska dělala, mladí to mají hrozně těžké.

Nedávno jsme pořádali v Českém rozhlase maraton čtyřiadvacetihodinového vysílání, kdy jsme téma generace Z otevřeli. A víte, mně se nelíbí, když se o nich říká, že jsou to sněhové vločky, že nic nevydrží. Upřímně řečeno, kdybych já měla od sedmi, v lepším případě od deseti let v ruce mobil, zmákly by mě technologie okamžitě. To je taková technologická a psychologická přesila, že je strašně nefér nad těmi malými nebo trochu většími lidmi ohrnovat nos.

Mobil mi sám ukazuje, kolik na něm trávím času. A já se snažím, aby průměr nebyl vyšší než dvě hodiny denně. Něco samozřejmě protelefonuji, něco spolkne navigace, potřebuji rychle vyřídit e-maily, esemesky.

Ale nechci, aby technologie sežraly kus mého života. Nechci chytré hodinky, aby odesílaly můj tep a srdeční činnost bůhvíkam. Nechci se dát. Myslím, že je v tom do budoucna velké nebezpečí, protože všechny dobré úmysly jsou zneužitelné.