Aňa Geislerová: Je důležité jít za tím, po čem toužíte. Život běží mnohem rychleji, než se zdá

Témat v něm vidím víc. Je hodně o mateřství, o lásce, která může být tak silná, až dokáže bolet, o potřebě svobody a vlastního autentického života. Pro ženy je strašně těžké upozadit mateřství a dát prostor sobě, svému tělu a svým potřebám, i tohle se tam řeší. Je taky o odvaze někdy všechno odhodit, abyste se mohla zase zvednout a jít dál. Od žen, hlavně matek, dostávám reakce, že se jich ten film dotkl, zatnul drápek. Ale promlouvá i k mužům. Moc si cením toho, když se mi kamarádi ozvou třeba až po několika dnech, že v nich pořád zůstává. To mám na filmech nejradši, když vás nepustí, kladou otázky a hlodají.

V době příprav a natáčení jsem cítila paralelu se svým osobním životem, hodně věcí se mě dotýkalo. Matka Davida, kterou jsem hrála, prožívala věci podobným způsobem, jakým bych je prožívala já.

Jsou chvíle, kdy vám po letech něco docvakne, a najednou víte, že to přichází přesně v pravou chvíli. Během natáčení jsem zažila momenty, kdy mi došlo, jak důležité je říct si: Nemůžu udělat víc, všechno se stejně stane tak, jak má. Často si to člověk opakuje, ale pak přijde okamžik, kdy to cítíte bytostně jako pravdu. A ten pocit odevzdání se životu mám navždycky spojený s Karavanem.

To je krásný, že to říkáte. Čím víc mám Karavan v sobě, tím víc cítím, že je potřeba prožít ho jinak než rozumem. Vnímat ten film je jako být ve skleníku, v emocionálním pařáčku. Cítíte blízkost, fyzickou i duševní, vnímáte všechny ty rozporuplné pocity, ale taky světlo, náladu, hudbu. To všechno ve vás pak klíčí a zraje, něco to s vámi udělá.

Spolupráce s Davidem byla úžasná a pro mě obohacující. Mateřské pudy tam fungovaly okamžitě, i díky tomu nebylo těžké najít si k němu vztah. Je pravdivý, bezelstný a má i smysl pro humor.

Seznamovali jsme se a hodně zkoušeli už před začátkem natáčení, to bylo Davidovi nějakých patnáct let. Prováděli jsme různá cvičení s cílem poznat se a sehrát. Pamatuju si jedno z takových cvičení, kdy jsme seděli proti sobě a jeden druhého se ptal, co vidí. David se díval na mě a jedna z jeho prvních otázek byla, jestli je hezkej. Strašně mě to dojalo a úplně odzbrojilo.

Řekla jsem mu, že je krásnej. A že všechno, co na něm vidím, je krásný a správný.

No a pak jsem se ho zeptala já, co vidí on na mně. A on odpověděl jedním slovem - prsa. David je opravdu bezelstný. (směje se)

David se musel naučit tu míru, uvědomit si, kdy to končí, používat bezpečná slovíčka, která znamenají stop. Byl šikovný a disciplinovaný, všechno se naučil a všechno dodržoval, fungoval jako opravdový herec. Nestávalo se, že by se kvůli němu musely scény opakovat. Samozřejmě měl i chvíle, kdy se mu něco dělat nechtělo, je to člověk s emocemi a vlastní vůlí. Ale jinak je fakt borec!

No to je pravda! Znovu mi připomněl, co to je, hrát si, mít zábavu. Lidi s Downovým syndromem žijí v přítomnosti, jsou radostní. Co se odehrává v jejich nitru, pouští ven, jsou ryzí.

Pokud se neděje nic, co by je objektivně rušilo, vadilo jim nebo bylo nějak zásadně špatně, radují se z běžných věcí a situací: Jé, moře! Jú, červený auto! Hurá, natáčíme! Mňam, oběd! Hele, jak krásnej obrázek jsem namaloval!

Naopak špatně je mít hlad nebo cítit únavu, to je potom nálada mizerná. Ale mezi tím pro ně neexistují žádné komplikace, nekazí si den přemýšlením, kdo si co myslí, proč co říká. Netrápí se úvahami, jestli to, co dělají, dělají dobře. Tenhle druh pochybností neznají, nepřemýšlejí za roh.

Vidět tohle intenzivní, radostné a sebevědomé prožívání věcí pro mě bylo poučné. Lidi s Downovým syndromem mají chromozom navíc, a jestli ten chromozom navíc způsobuje tohle, tak se to dá i závidět. Člověk se pak zamyslí nad tím svým pokrouceným mozkem.

Možná na tom opravdu něco je. Vedu workshop práce před kamerou, chodí na něj studenti z konzervatoře a z DAMU, protože si chtějí doplnit vědomosti. Herectví před kamerou je jiné než na jevišti a divadelní výuka kameře často nesvědčí. Ale nechci generalizovat, jsou učitelé, kteří jsou si toho vědomi.

Film potřebuje přirozenost. Když je člověk hodně mladý a pořád slyší -takhle to nedělej, dělej to jinak -, může ho to připravit o autenticitu. Začne víc přemýšlet, jak věci udělat technicky, než aby je skutečně prožil. Drží se naučené formy místo toho, aby se nechal vést emocí. Neříkám, že je to nevratné, ale určitá deformace tam být může.

Myslím, že je důležité, aby se filmové herectví u nás začalo systematicky vyučovat. A to je i důvod, proč mě tak baví učit.

Učím se pořád. Chodím na workshopy, sleduju herecká studia, protože i herectví se vyvíjí, má svoje aktualizace. Pořád objevujete nové cesty, jak věci uchopit.

Ano, každý rok jezdím na festival pro herce, castingové režiséry a agenty, účastní se ho špičky z Evropy i Ameriky. A kromě networkingu tam probíhají praktické workshopy - třeba i o technologiích a využití umělé inteligence. Fascinuje mě sledovat, jak se i díky ní naše profese posouvá. Je to fantastický nástroj.

Když například během přípravy na roli nemáte partnera, který by vám četl repliky, můžete si ho „vytvořit“ pomocí AI. Zadáte text a ona vám ho přehraje tak, že máte pocit, jako by s vámi skutečně někdo dialog vedl.

Na jednom workshopu jsme si ukazovali, že umělou inteligenci můžeme požádat o psychologický rozbor postavy. Nabídne různé interpretace, kontexty, možnosti, jak ji uchopit. Pak je na vás, co z toho použijete, ale může vám to otevřít nové pohledy.

Byla jsem na castingu v Anglii, měla jsem minimum času na přípravu a scénář existoval jen v angličtině. To mi nevadí, ale chtěla jsem se zorientovat i ve scénách, kde moje postava vůbec nebyla. Nechtěla jsem nic přehlédnout. Požádala jsem AI o překlad i rozbor a musím říct, že rychlost, s jakou mi nabídla analýzy, byla ohromující.

Myslím, že ano. Nabízí vám víc možností, víc cest, jak se k postavě dostat. Dřív jste měli knihu, režiséra a vlastní intuici. Teď k tomu přibyl nástroj, který vám v několika vteřinách vytvoří deset různých profilů té samé postavy. Netvrdím, že jsou všechny výstupy umělé inteligence dokonalé, ale nutí vás to přemýšlet a porovnávat, hledat si k postavě vztah jinak a to je pro herce strašně zajímavé.

To je právě to - umělá inteligence vám může pomoct, ale nenahradí vás. Herectví je pořád o lidském prožitku, o těle, o emocích. AI vám může připravit terén, nabídnout možnosti, ale pak je na vás, co z toho uděláte. Je to, jako když si přečtete recenzi na knihu, kterou ještě neznáte. Něco vám to řekne, nasměruje vás to, ale skutečný zážitek přijde, až když ji otevřete a začnete číst.

Nechci umělou inteligenci přeceňovat, ale vidím, jak rychle se vyvíjí a jak velký potenciál má. V herectví to může být partner, pomocník, inspirace. Ale nikdy ne náhrada. V tom je kouzlo naší práce, že ji pořád musí odžít člověk.

Záleží na tom, na čem zrovna pracuju. Některé role vyžadují hlubší psychologii, víc informací a přípravy, jindy to není potřeba. Stačí využít něco, co už člověk v životě nasál. Herec je jako houba, pořád nasává příběhy a emoce a pak je v pravou chvíli vyždímá. Někdy to stačí, jindy je potřeba ještě někde něco doplnit.

Já to miluju. Ale je pravda, že tím možná někdy obtěžuju okolí, protože mám tendenci dělat ze všeho krátký příběh. Někdo mi něco vypráví a já si hned řeknu: To by byla skvělá zápletka! (směje se) Všechno mě vtahuje, pořád něco pozoruju, odezírám.

Herec má v sobě lakmusový papírek, díky kterému pozná emoce, cítí, když jsou zastřené nebo když se někdo přetvařuje. Myslím, že je správné si tuhle schopnost pěstovat. Je to součást naší práce a pro mě i životní nastavení.

Ano, myslím. V Cannes jsem si třeba říkala: Tati, to bys koukal… Jsou v mém životě věci, u kterých je mi líto, že je nezažil - třeba moje knihy, když vyšly. Myslím, že by se mu líbily. Někdy jsou to drobnosti. Třeba to, že mám hausbót, to by ho určitě strašně nadchlo. Umím si představit, že by měl ode mě klíče a že bych ho tam často našla. Bylo by to naše místo. Takové klučičí věci jsme spolu rádi sdíleli. A i když nám to nikdy moc neříkal napřímo, vím, že na nás byl hrozně pyšný. Dovídala jsem se to spíš oklikou, od jiných lidí.

To nedokážu odhadnout. Ale vím, že bych se na tenhle film nechtěla dívat společně s rodiči nebo se svými dětmi, protože některé scény jsou pro mě příliš intimní. Věřím ale, že táta by byl nadšený ze Zuzany Kirchnerové, naší režisérky. To je přesně typ ženy, který on obdivoval - silná, hlučná, s bezbřehou chutí po životě. Jsem si jistá, že by ho obrovsky bavila.

Bála bych se. Stella je každopádně dcera své matky, takže chvíle hrůzy taky prožívám, ale zároveň jsem ráda, že to tak je. Neumím si představit, že bych jí v něčem bránila, že bych jí řekla: Ne, nemůžeš. To by bylo proti všemu, co jsem sama dostala od své mámy. Myslím, že to je jedna z nejlepších věcí, kterou nám rodiče dali - vědomí, že sice přivedete děti na svět, ale jejich život vám nepatří. Nemůžete je naprogramovat, jen je smíte doprovázet.

Nejsme úplně laxní, takže když něco děti začnou, chceme, aby to dokončily. A ideálně aby i začaly. Snažíme se, aby to nebylo ani příliš volné, ani příliš svazující. Mám pocit, že jim paradoxně prospěl covid. Jak byly ponechané samy sobě, musely si vytvořit vlastní řád. Nastavily si systém, díky kterému fungují. Mají hodně svobody, ale zároveň vlastní vnitřní tah na branku. A to je pro rodiče skvělý pocit - vidět, že to mají v sobě.

Občas do toho trochu zabrousí Stella. Mám pocit, že spíš z pragmatických důvodů, ví, že se tím dají vydělat peníze, že je to prostě práce. Je šikovná, má na to, ale není v tom ta velká ambice, že by musela dělat právě a jenom tohle. Baví ji to, ale když se zrovna neděje nic hereckého, dělá zase něco jiného. A mně je vlastně sympatické, že se nenechává spoutat jednou cestou.

Beru to spíš s nadhledem. Padesátka mi přijde ještě docela cute (roztomilá). Pak přijde šedesátka, sedmdesátka, pořád to někam běží… Nemám pocit, že by se najednou stalo něco zásadního. Uvědomuju si, že čas plyne, ale nepropadám panice. Vlastně se spíš těším, co přijde dál.

Člověk by měl vždycky udělat maximum v tom směru, kterým chce jít. Protože když věci odkládáte nebo je neuděláte naplno, může se stát, že toho později litujete. Já jsem tohle naštěstí nějak intuitivně cítila už dřív - že je důležité jít za tím, co chcete, po čem toužíte. Život běží mnohem rychleji, než se zdá. A mít pocit, že jste něco propásli, to je podle mě strašně těžké.

Samozřejmě jsem v životě udělala spoustu chyb, ale právě ty mě posunuly. Díky nim vím, co už nedělat. Takže bych si zpětně řekla: Neboj se dělat chyby, protože věci stejně dobře dopadnou. Chyby jsou někdy dar.