Hlavní obsah

Evropa poučuje USA a Izrael. Teherán proti nim vede válku už 47 let

V souvislosti s aktuálním děním kolem konfliktu na Blízkém východě se ukázal fatální rozdíl v jeho chápání mezi evropskými politiky a lidmi, kteří si pamatují i to, co se stalo včera. Pokud necháme stranou fanoušky islamistických a velkoruských diktatur, člověk se nemůže zbavit dojmu, že u řady lidí, kteří se označují za liberály, stačí zaslechnout Trump či Netanjahu a automaticky přepínají do módu – všechno špatně.

Hlas na poušti Milana MikuleckéhoVideo: Novinky

Článek

Začnu u toho jednoduššího na vysvětlení. Letecké údery na Írán skutečně nedávají Rusku ani Číně žádný nový prostor pro agresi. Rusko totiž útočí, když chce. Ukázalo to už v Gruzii v roce 2008 a na Ukrajině v roce 2014 a nepotřebovalo k tomu vůbec nic. A už vůbec ho nezajímalo, co si o mezinárodním právu myslí kdokoliv v Evropské unii.

Rozdílů mezi válkou Ruska proti Ukrajině a konfliktem mezi Íránem, Izraelem a USA je celá řada, a nevidět je vyžaduje silně účelovou slepotu. Tak namátkou. Ukrajina se dobrovolně vzdala jaderných zbraní. Teherán na nich naopak intenzivně pracoval. Ukrajina nikdy nedeklarovala snahu zničit Rusko. Íránské vedení se naopak často a veřejně chlubilo snahou zničit Izrael jako „malého satana“ a USA coby „velkého satana“.

Ukrajina na ruské území až do začátku plnohodnotné ruské agrese žádné rakety nestřílela, stejně jako neplatila žádným teroristickým organizacím, aby masakrovaly ruské civilisty. Kolik mrtvých Izraelců a Američanů mají na svědomí klerikové z Teheránu, netřeba připomínat. Rusové chtějí nepokrytě okupovat a připojit Ukrajinu k Rusku jako své území. Izraeli a USA by přitom bohatě stačilo, kdyby v Íránu vládl někdo, kdo je nechá žít. Takto by bylo možné pokračovat do nekonečna.

Podívejme se i na Čínu a její péči o mezinárodní právo. Ta první z řady svých invazí provedla do Tibetu již v roce 1950 a pokud jde o Tchaj-wan, Peking dodnes tvrdí, že jde o jeho území, jen ho tedy (z jeho pohledu dočasně) okupují nějací vzbouřenci. A co se asi stane, pokud jednou lidová Čína, ta pevninská a komunistická, vtrhne na území Čínské republiky, tedy ostrovního a demokratického Tchaj-wanu? Obávám se, že nic zásadního.

My jsme totiž ve jménu vyšších zisků, likvidace vlastní energetiky, těžebního průmyslu, ocelářství a dalších segmentů ekonomiky odevzdali klíče k naší destrukci do Pekingu. Možná se po třech dnech sejde Evropská komise a několik politiků napíše pohoršeně na sociální sítě, že jde o porušení mezinárodního práva a že za to vlastně může Amerika, protože ta s tím začala. Jenže nezačala.

Kořeny sporu hluboko v minulosti

Konflikt mezi teokratickým režimem v Teheránu na jedné straně a Izraelem a USA na straně druhé nezačal v sobotu 28. února 2026. Začal už v roce 1979, kdy ajatolláhové s podporou a za potlesku řady vlastních i západních demokratů svrhli šáha. Své vztahy s USA zahájili okupací americké ambasády a zajetím jejích zaměstnanců jako rukojmích, které zadržovali dlouhých 444 dní.

Bylo to tak flagrantní porušení mezinárodního práva, že se k němu vůči diplomatickému sboru neodhodlalo ani nacistické Německo či císařské Japonsko během druhé světové války. Američané si také velmi dobře pamatují 241 vojáků mírových jednotek zavražděných v Bejrútu v říjnu 1983 šíitskými milicemi, v jejichž pozadí se opět rýsoval vliv Íránu.

Vypočítávat všechna porušení mezinárodního práva během čtyřiceti sedmi let války ajatolláhů proti Izraeli by vydalo na knihu, nikoliv na komentář. Připomenu jen jednu věc: oficiálním programem vládců Íránu bylo vymazat Izrael z mapy. A tento program podpořili vraždami tisíců Židů prostřednictvím svých proxy sil nebo teroristickými útoky svých tajných služeb. Izrael tuto válku přijal a odpovídal svými útoky, tak jak to ostatně ve válkách bývá.

Dnešní diskuse o tom, zda americko-izraelský úder byl preventivní či preemptivní, a o mezinárodním právu, jsou v lepším případě prázdným intelektuálním cvičením, v tom horším obhajobou toho, kdo tuto válku skutečně začal – tedy dnešního teheránského režimu. Obojí nám v Evropě jde skvěle.

Milan Mikulecký má zkušenosti z manažerských pozic v byznysu i státní správě jak v České republice, tak v zahraničí. Se svými hosty diskutuje před kamerou a mikrofonem bez ohledu na dnešní většinové názory. Hlas volajícího na poušti je historicky vyjádřením toho, kdy někteří lidé hlasitě upozorňovali ostatní na nebezpečí, do kterého se jejich společenství dostává, a nebyli včas vyslyšeni. Každý týden otevíráme nové téma.

Odebírejte Hlas na poušti také v podcastových aplikacích a nový díl vám neuteče:

Poslechněte si také naše další podcasty:

Výběr článků

Načítám