Článek
Jak vznikl komiks?
S nápadem převést knihu do podoby komiksu přišel Jan Kužník. Říkal, že by bylo dobré, kdyby se dostala do škol, protože by se mladá generace, která by ji normálně nečetla, mohla seznámit s tím, co se v Jugoslávii stalo. Já k tomu byl skeptický, ale potom jsme se sešli s Honzou Kužníkem a Monikou Srchovou, která pracuje v nakladatelství Grada, a oni mě přesvědčili, že to není tak špatný nápad.
Pracovali jsme na tom dva roky. Snažil jsem se, aby byl komiks co nejvěrnější, aby obrázky odpovídaly realitě a podobě skutečných lidí, pachatelů i mých kolegů, aby odpovídaly reálie, takže se každý obrázek několikrát předělával, aby to bylo autentické. Jsou tam i doprovodné články, které mají čtenáře uvést do reality, i historická část.
Co vás vedlo k tomu, že jste napsal knihu Vyšetřovatel, ze které komiks vychází, přičemž se zaměřuje právě na vyšetřování masakru na Ovčaře?
Já tu knihu napsat chtěl. Vždy jsem si říkal, že to, co jsme dělali, je unikátní věc a bylo by dobré to zaznamenat. Kniha je napsaná lineárně, je to vyprávění vyšetřovatele. Nemělo to žádné akademické ambice, nejsou to ani memoáry, je to zpověď vyšetřovatele, který pracoval pro tribunál. Původně jsem plánoval, že napíšu jen operaci Květinka, dopadení a souzení starosty Vukovaru. Ale když jsem o tom začal psát, uvědomil jsem si, že jsme dělali víc případů, včetně usvědčování Slobodana Miloševiče.
Pachatelé válečných zločinů, kteří byli v bývalé Jugoslávii u moci, asi netušili, že by na ně spravedlnost mohla dopadnout.
Miloševič určitě ne. Situace byla komplikovaná, očekávání bylo minimální, ale přesto tribunál dokázal, co dokázal. Nakonec bylo všech sto šedesát jedna obviněných odsouzeno, osvobozeno, nebo zemřeli. Nezůstal žádný pohrobek.
Dopadení starosty Vukovaru při operaci Květinka bylo klíčové.
Operace Květinka byla zásadní a průlomová. Panovala obava, že bez zatýkání skutečných pachatelů to bude plácnutí do vody. Prokuratura se dostala do situace, kdy obviňovala pachatele, měla už asi sedmdesát žalob, ale nikdo pachatele nechtěl chytat.
První hlavní prokurátor Richard Goldstone přišel s nápadem vydávat tajné obžaloby, aby pachatelé nevěděli, že jsou stíháni. Jeho nástupkyně Lousie Arbourová se ocitla pod ještě větším tlakem, a tak za námi přišla s tím, abychom se pokusili nějakého obviněného zatknout.
Podařilo se to?
Náhodou jsem se dostal k informaci, že Slavko Dokmanovič, který byl starostou Vukovaru – a my měli důkazy, že se účastnil bití zadržených na prasečí farmě Ovčara – žije ve Vojvodině. Má kolegyně, jež vyšetřovala zločiny, kterých se dopustili Chorvaté na Srbech, se s ním setkala. Nevěděla, že na něj byl vydán zatykač, protože to bylo tajné i v rámci prokuratury.
Požádal jsem ji o kontakt. Šel jsem za svým šéfem s tím, že bychom ho mohli pod záminkou, že vyšetřujeme zločiny spáchané na Srbech, vylákat na území východní Slavonie, která byla tehdy spravovaná OSN, a zatknout ho. Dali jsme mu garanci, že ho Chorvaté nezatknou, a on se nakonec nechal přesvědčit, že odjede a setká se s Jacquesem Paulem Kleinem, který byl administrátorem OSN. Měl s ním domluvit, jak prodat domek, který tam měl. Na základě toho jsme ho dostali přes hranici a zatkli ho. Já mu přečetl jeho práva, řekl mu, z čeho je obviněn, a odletěli jsme s ním do Haagu.
Neztrácíte iluze o lidskosti, když jste vyšetřoval masakr 260 lidí na farmě Ovčara?
Tehdy jsem o tom neuvažoval. Měl jsem plnou hlavu práce, musel jsem zajistit exhumace. Pak kolega právník odjel a já měl na starost celou tu operaci. Někdo si to ale připouštěl.
Měl jsme kolegu, který pracoval ve Srebrenici. Ten se do toho tak položil, že z toho měl psychické problémy. Dalšího kolegu jsem měl z Nového Zélandu. Byl to chlap jako hora, ještě vyšší než já, byl strašně příjemný. Když se ale vrátil na Nový Zéland, zastřelil se. Na každého to působí jinak.
Jak se dá zvládnout odkrývání masového hrobu?
Možná to bude znít podivně, ale na zápach z tlejících těl si zvyknete. Z emočního hlediska je mnohem horší, když na pitevnu, kde jsme prováděli ohledání a identifikace těl, přivedete rodiny poškozených a říkáte jim: Tady máte hromadu kostí, tady je oblečení, podle našeho vyšetřování jsme usoudili, že je to váš syn.
To je těžší než si zvyknout na zápach těl, která v sobě nemají život.
| Vladimír Dzuro byl dlouhá léta jediným českým vyšetřovatelem pracujícím u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu. V letech 1983 až 1995 pracoval jako kriminalista u Policie České republiky, v roce 1994 se aktivně podílel na práci mírových sil OSN v bývalé Jugoslávii. Od dubna 1995 působil více než devět let ve funkci vyšetřovatele Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Žije v New Yorku, kde vede kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN. |
|---|
