Válečné zločiny jsou nepromlčitelné. Pachatelé v Jugoslávii si také mysleli, že jim to projde

Když se bývalému policistovi Dzurovi při operaci Květinka podařilo během dramatické akce dopadnout 27. června 1997 starostu Vukovaru Slavka Dokmanoviče, jenž se stal prvním válečným zločincem z bývalé Jugoslávie, který stanul před soudem, bylo to klíčové. Ukázalo se, že je možné stíhat novodobé válečné zločince. Dokmanovič byl zadržen v souvislosti s masakrem civilistů z Vukovaru na prasečí farmě Ovčara, kde bylo zabito přes 260 lidí.

„Operace Květinka byla zásadní a průlomová v životě tribunálu, protože obava byla taková, že bez zatýkání skutečných pachatelů to bude plácnutí do vody. Tribunály pro Jugoslávii a Rwandu byly v devadesátých letech naprostou novinkou. Poslední tribunály s válečnými zločinci, tokijský a norimberský proces, se konaly po druhé světové válce. Nikdo nevěřil, že bude tribunál fungovat, a my jsme dokázali, že to může fungovat, a nakonec se jugoslávský tribunál stal nejúspěšnějším, všech 161 obviněných bylo buď odsouzeno, osvobozeno, nebo zemřeli,“ řekl Dzuro.

Souzeni nebyli jen lidé jako starosta Vukovaru. „Věděli jsme, že pan Dokmanovič není nejhorší válečný zločinec. Měl být první, který se zodpovídal. Souzení dalších pachatelů bylo v nedohlednu, protože byl u moci Slobodan Miloševič,“ uvedl Dzuro a dodal, že v roce 2002 se vydal soudu generál Mile Mrkšič, jenž v roce 1991 ve Vukovaru velel jednotkám Jugoslávské národní armády, a v roce 2003 zatkli příslušníci srbské speciální jednotky i plukovníka Veselina Šlijvančanina, který byl v době masakru bezpečnostním důstojníkem 1. gardové divize.

Nakonec došlo i na souzení lidí, kteří Chorvaty zmasakrovali, dodal Dzuro: „Jejich soud proběhl až v Srbsku, když nová vláda ustavila prokuraturu pro válečné zločiny a srbský prokurátor pro válečné zločiny obvinil střelce, již se schovávali v Srbsku Pozatýkali je a většinu odsoudili. Spravedlnost není ideální, jako nejsme my ideální, ale byli potrestáni i střelci, nebo většina střelců.“

Zmínili i otázku výše trestů: „Když člověk někoho zabije, dostane až 25 let, a tady nejvyšší trest byl dvacet let. Přitom bylo zabito přes 200 lidí.“

Tribunál ukázal, že si nemohou být jisté ani úplné špičky. Stanul před ním i srbský prezident Slobodan Miloševič, předák bosenských Srbů Radovan Karadžič i velitel jednotek bosenských Srbů Ratko Mladič. „A taky Biljana Plavšičová, prezidentka Republiky srbské (jež vystřídala ve funkci Karadžiče), která přiznala vinu. S tím nikdo nepočítal,“ uvedl Dzuro a připomněl jak skepticismus k tribunálu na straně mezinárodního společenství, tak i aroganci ze strany politiků, kteří si mysleli, že se jim to nemůže stát.

Takto mohou dopadnout i jiní váleční zločinci, třeba ti, kteří se zločinů dopouštějí na okupované Ukrajině. Ani ti si nemohou být jisti beztrestností, protože se situace může změnit, a i oni mohou stanout před tribunálem, naznačil Dzuro, který se z titulu své funkce nemůže k dění v konfliktu vůbec vyjadřovat.

„Já se samozřejmě k situaci na Ukrajině nemůžu vyjadřovat, ale souhlasím s tím, že je tu precedens s tím, co se stalo v jugoslávském tribunálu, na základě jehož úspěchu byla podepsána Římská úmluva a byl zřízen permanentní Mezinárodní trestní soud (ICC). Je tu precedens se souzením pachatelů, kteří si mysleli, že jsou nepolapitelní a nebudou nikdy souzeni. A nám se je podařilo zatknout a soudit před jugoslávským tribunálem. To se může stát i v jiných zemích, aniž bych byl konkrétní. U válečných zločinů není promlčitelnost, oni mohou být souzeni kdykoli a kdekoli. Dodnes probíhají soudy s válečnými zločiny z druhé světové války. Čas mezi spácháním zločinu a soudem může být velice dlouhý. Lidé si absolutně nemohou být jisti, že na ně ruka zákona nedopadne, i když to v daném momentě vypadá nepravděpodobně,“ řekl Dzuro.

Sám ale řekl, že si není jist, jak podobné procesy vnímají oběti a pozůstalí: „Otázkou je, jestli má smysl pro obyčejné lidi v Chorvatsku, v Srbsku, Bosně a Hercegovině, kterým válka zničila života, když se po deseti patnácti letech v cizí zemi soudí někdo, kdo to ani fyzicky nepáchal, který za to byl zodpovědný, ale nespáchal to. Má zkušenost s poškozenými je ta, že by byli raději, aby lidi, kteří to spáchali, kteří stříleli, byli souzeni, ale na místě. V Chorvatsku, Srbsku a Bosně a Hercegovině ale soudy nebyly ochotné a schopné soudit vlastní lidi.“

Dzuro také podotkl, že podobné tribunály jsou drahé a musejí vzniknout se širokým souhlasem: „K ustavení tribunálu potřebujete politický konsenzus, usilovat o konsenzus na vytvoření takového tribunálu je politické harakiri, ale konsenzus nestačí, ještě potřebujete peníze. Státy musí souhlasit s tím, že to budou financovat, jugoslávský tribunál od roku 1993 do roku 2017, kdy skončil, stál asi dvě miliardy dolarů. Padesát miliard korun je obrovská částka za 161 pachatelů. To si je potřeba uvědomit i při plánování dalších tribunálů. Vy si to v průběhu nemůžete rozmyslet a ukončit tribunál, nemůžete veřejně obvinit lidi, že se dopustili válečného zločinu a nesoudit je. Nemůže říci, už nás to nebaví, už to nechceme financovat, a nějak to rozpustit. A dneska to bude stát více, ceny se zvyšují a nové technologie jsou nákladnější.“

Tím ale Dzuro v žádném případě neříká, že by se měli váleční zločinci nechat jít: „Já si myslím, že je potřebné soudit za válečné zločiny. Ale mezinárodní společenství si musí uvědomit, kolik to stojí, ale taky to, že pokud nepotrestají pachatele, tak další pachatelé budou mít představu, že jim všechno projde.“